Vydáno 16.05.2015 | autor: redakce
Jelikož se nám jakožto kapele s chřipkou podařilo zvítězit v českém klání o postup do celosvětového finále soutěže GBOB, bylo rozhoduto, že letíme do Norska jakožto kapela se zánětem průdušek a že to bude zážitek. Byl!
ROCKBLOG: Michal Skořepa (Stroy) - Oslo, otřes se!
Stroy vybojoval ve finále soutěže GBOB v Norsku třetí místo
Letěla s námi několikačlenná výprava, mimojiné Majkláč z Bandzone - těch časů velká psychická podpora a díky povaze motivátora nakonec i klíčová postava příběhu (k tomu se dostaneme - pokud ne vy, já jakožto autor článku budu muset).
Do Norska jsme odlétali den před velkým finále bez Miloše Meiera (našeho bubeníka), jelikož měl ten den koncert a letět proto musel až den druhý. Háček byl v tom, že Miloš za prvé nikdy neletěl sám letadlem, natož s přestupem a za druhé mluví anglicky jako moje matka. Očekávali jsme, že Miloš doletí do Norska o dva měsíce a tři dny později, bude snědě opálen, kolem krku bude mít korále z mušlí a neplnoletou černošku a za pasem z lijány se mu bude blýskat pazourek (na utahování blány na virblu).
Let byl příjemný. Velkým požehnáním pro ostatní členy výpravy bylo, že jsem celkem brzy přestal mluvit... Přišel jsem o hlas. Nikdo mě coby nezkušeného cestovatele neupozornil na záludnost klimatizace v letadle. Po příletu jsem se oddával doposud nepoznané meditaci hlasového klidu, zatímco ostatní se bavili o ženách a hudbě devadesátých let, čímž pokoušeli mou vůli. V Oslu bylo ten den zataženo, ale vzhledem k mé vášni pro cokoliv, co připomíná Seattle, jsem spíše pookřál. Oslice (proč to tak nenapsat) jsou úžasné ženy. Mnoho se jich na vlas podobá. Jejich půvab je možno shrnout do archetypu militaristické elfky. Domy v Oslu jsou krásné, tudíž málokdo může pochopit, proč ten nejošklivější z nich (totiž radnice připomínající Orwellovo ministerstvo lásky) považují za svojí největší architektonickou chloubu. Každopádně... Když jsme přijeli na hotel, byli jsme vřele uvítáni ihned lidmi z GBOB, kteří nám dali klíče od pokoje. Nic strhujícího (zatím).
Pokoj byl taktéž příjemný, lehce v něm pofukovalo. Bydlel jsem s Kubou Antlem (basák Stroy), který se ihned po odpoledním příjezdu musel rychle osprchovat, porotože za předpokladu, že to potřeboval stihnout do večera ještě 4x, nebylo času nazbyt (Kuba se rád sprchuje... Ne, fakt, prostě to tak je). Já si lehl do postele a vydal se hledat svůj ztracený hlas prostřednictvím léčby přechozeného zánětu průdušek, který jsem chytil, když jsem šel z kina, kde jsem byl na severském filmu.
Toho večera jsme byli na vynikajícím lososovi, poté jsem opět zahučel do peřin. Věděl jsem, že jestli mi něco může přivést zpět ztracený hlas, je to spánek. Je potřeba říct, že je štěstí, že Kuba nechrápe! Pokud ovšem spí na boku. Nespal. Nevěděl jsem, jak se budí baskytarista (na konzervatoři si tím lámou hlavu generace hudebníků), tudíž jsem se rozhodl všude rozsvítit a v tom narazil na vypínač, který nebyl... vypínačem. Ticho, studený pot. Klimatizace... Hluboký výdech. Můj hlas byl odsouzen k zániku. Kuba se probral, zamítl konspirační teorii o tom, že by mohl kdy chrápat, a otočil se na bok. Usnul jsem. Přišlo ráno a den D. K obědu byl losos. Fantastické bylo zjistit, že losos je ryba, které se nelze přejíst a to ani, jak jsem zjistil, po příletu do Prahy.
Nedlouho po poledni přiletěl neopálený Miloš a na adresu mé apokalyptické indispozice suše poznamenal větu, kterou každý němý zpěvák zbožňuje: "To dáš". OK. Přišli jsme na zvukovou zkoušku. Zkusil jsem "zazpívat" do mikrofonu. Bylo to jako foukat přes protrženou silonku. Zvukař uznale pokýval, zřejmě na adresu mojí odvahy na podium vůbec vylézt. Po návratu ze zvukovky bylo potřeba vymyslet strategii. Do karet nám hrálo, že se finále pro nedostatečný počet prodaných lístků přesunulo z velkého sálu Rockefeller Hall (naše velká Lucerna) do menšího klubu. Z toho vyplynula zajímavá skutečnost, která se stala největší zkušeností, kterou jsem si z celého výletu do Norska odnesl. Ve chvíli, kdy jsem neměl hlas coby svoji hlavní devizu, musel jsem dostat publikum něčím jiným. V ten moment přišel na scénu Majkláč a zahovořil. Došli jsme společně k závěru, že naše společná zbraň, kterou máme, je energie, kterou můžeme do lidí poslat. Změnili jsme tudíž repertoár na pěvecky méně náročné kusy, které jsme skoro nikdy ani pořádně před publikem nehráli a rozhodli se do nich dát maximum energie. Bylo potřeba "to rozsekat". Poslat do lidí (...pauza na kašel...) energii.
Bylo rozhodnuto. Vzedmula se nová vlna odhodlání. Tedy, vzedmula a opět na chvíli poklesla, jelikož jsem chlapce z kapely zaúkoloval zapletením ptačího pírka (jež jsem vytáhnul zpod stěrače SUV, které stálo v Praze před mým domem, když jsem byl na cestě na letiště) do mých vlasů. V ten moment jsem se konečně cítil jako v pravé rock'n'rollové kapele, jelikož hutnější koncentraci vulgarismů jsem v tak krátkém časovém sledu nikdy neslyšel. Trvalo 15 minut, než se mojí rytmice společnými silami podařilo dát mi pocit, že jsem indiánem přinejmenším setejně jako David Eugene Edwards (totiž že jsem během té doby zestárl o 20 let). Kapelu jako takovou to navíc velmi utužilo.
Nastal večer. Vylosovali jsme si pořadní číslo 13 ze 16. kapel. Většina kapel byla na skvělé úrovni a spíše než strach z konkurence jsme zažívali potěšení z přítomnosti kvalitních hudebníků. Různorodost kapel byla logicky dána jejich geografickou odlišností. Nicméně zvláštní bylo, že o kontakt s jinak vstřícným publikem se jich mnoho nepokusilo. V tom byla naše výhoda. Když jsme přišli na řadu, nečekali jsme ani chvíli a šli do toho naplno. Nepamatuji se na nic jiného, než na to, že se v jednu chvíli hlas nečekaně objevil a podařilo se mi ze sebe vypravit víc, než současný stav vůbec připouštěl. Kdybych se dnes ptal, čím to bylo, asi bych si odpověděl, že euforií, obrovskou radostí z hudby, z toho, že hrajeme venku, ale mnohem více než o to všechno šlo o jiný pocit. Pocit, že jsem zažil krizovou situaci se svojí kapelou a cítil, že mě v tom nenechává. Byl to pocit propojení a utužení. Něco se v tu chvíli změnilo. Měli jsme úspěch. Slezli jsme z podia a vydýchávali se.
Moderátor se tvářil, jakože by rád vyzkoušel moje drogy (termín Tomáše Fröde z kapely Imodium pro okamžiky, kdy jsem přirozeně šťastný). Kapely hrající před námi i po nás projevovaly uznání a dokonce za námi i dvě z nich osobně přišly, že by rády, aby v případě, že ony samy nevyhrají, patřilo vítězství nám. Inu, člověk si najednou všimne, že nejspíš není v Čechách... Vážili jsme si toho všeho a cítili se skutečně naplněni štěstím z nevzdaného boje. Chvíli po poslední soutěžní kapele se odebrala trojice porotců k poradě, aby po krátkém setu loňských vítězů "Firekind" oznámila jméno vítěze letošního. Byli jsme napjatí. Skončili jsme zázrakem třetí. Největším vítězstvím však bylo, že jsme se cítili jako kapela, která dala dohromady svoji ENERGII, aby pomocí ní vybojovala toto třetí místo. S tímto pocitem chutnal následujícího dne losos o poznání lépe. Stihli jsme se před odletem ještě podívat na vskutku parádní budovu Oslí Opery a Oslí vyhlídku ze skokanského Oslího můstku, pozdravili pár Oslic sborovým českým "jucharééé" a frčeli domů. Byl to zážitek. O dva dny později jsme hráli na koncertě k oslavě 10. narozenin Bandzone v Lucerna Music Baru. Když jsme vylezli na podium, cítili jsme se být kapelou jako nikdy dřív.
PS.: Jo, a ozvali se z Norska, že i třetí misto není málo na to, abychom jezdili po světě a že prý by se s tím dalo něco udělat. Nakonec to vše dopadlo nějak podezřele dobře, že?
text: Michal Skořepa, foto: Michal Novák
