Vydáno 02.06.2015 | autor: Ondřej Bambas
Desátý rok festivalu odehrávajícího se v samém srdci Berlína; alespoň poslední dva ročníky je tomu tak, kdy se z Tempelhofu přesunul k pobřeží Sprévy v Kreuzbergu. Letošními headlinery byly elektronické projekty v čele s domácí hvězdou Fritzem Kalkbrennerem nebo veterány Underworld. Opravdových překvapení ale bylo více.
LIVE: TOP 7 momentů Berlin Festivalu
BERLIN FESTIVAL 2015
Arena Park, Berlin
29. - 31. 5. 2015
BRNS
Na malé klubé stagei fast foodu White Trash bylo první den poměrně rušno. Po dvojici The Garden představili svůj debut Be Impressive Australané The Griswolds. Nejlepší vystoupení si pak ale připravili až belgičtí BRNS, které budeme mít možnost vidět v červenci také na Rock for People, v srpnu zase na Grapeu. Do sluchátek přitom proudí během poslechu pouhé dvě třetiny energie, kterou hudba čtveřice skrývá. Na pódiu se díky bohatému zvuku rozjíždí solidní základ roztančeného večírku, kterému nechybí elektrizující napětí Foals, ani podivínský intelekt Animal Collective. Nejdříve se skrze hřbitov (Thru The Graveyard) budete chtít podívat do Mexika (Mexico), celé se to ale nakonec sklidní u ztlumených světel (Our Lights).
TEN WALLS
Marijus Adomaitis známý v současnosti pod jménem Ten Walls je díky svému hitu Walking With Elephants asi nejznámějším litevským producentem současnosti. Jeho set začínájící ve tři ráno byl příjemnou noční jízdou a právě díky charakteristickým žesťovým rifům dostával set jedinečnou podobu slyšitelnou například v zmiňované loňské hymně nebo aktuálním singlu Sparta volně navazujícím na slony. Částmi se ovšem set přibližoval více temné poloze naznačující hard styly. Pokud vám tedy nevadil žánrový rozptyl, který nebyl mezi DJs festivalu tak častý, dočkali jste se ve spojení s okázalou vizualizací v pozadí příjemného závěru prvního dne. Jedinou výtku lze přisoudit označní "live" v programu, což je ale nešvar všech soudobých hudebníků tvořících elektronickou hudbu, snažících se o zviditelnění. Možná by se tato disciplína měla vysvětlit. Snad nikdo neočekává robotí show.
HOWLING
Pokud loni uchvátili Zlatu Holušovou na Primaveře Darkside natolik, aby je na poslední chvíli zabookovala pro Colours, měla by zkouknout Howling. Duo Ry X a Frank Wiedemann doplněné o bubeníka excelovalo na pódiu jak hudebně, tak vizuálně, za což mohou vizuální umělci Children Of The Light. Pokud znáte sólovou tvorbu světoběžníka Ry Cuminga, minimalistická forma písničkářství si o přidání elektronické tepající složky přímo říkala. A obojí funguje bezvadně. V rámci Berlin festivalu je ale forma Howling přijatelnější a show připomínající loňské vystupující Darkside a Trentemøller servírovala vše s postupnou gradací tak, aby se stala jedním z nejpříjemnějších překvapení festivalu. Když o pár hodin později celé dílo dotvořil setem Âme, víc jste v sobotu už slyšet nepotřebovali.
JAMES BLAKE
Očekávání jsou velká a kýžený výsledek se po hodinovém vystoupení dostává ve své plné kráse. Zapojení setu Kida Simiuse rozehrávajícího tvrdé beaty v rytmu dubstepu i trapu před začátek se ovšem ukázalo jako nevhodné. Před pódiem se totiž začal odehrávat taneční mosh pit zcela nesouznící s minimalistickým žánrem Jamese Blakea. Na něj už se naštěstí vše uklidnilo a krasosmutnění v režii tří hudebníků mohlo začít. Kromě hry bubeníka Bena, kytaristy Roba a Jamese zpívajícího za klávesami se na pódiu nic nedělo. Ani však nebylo třeba. Skladby starší (CMYK), novější (Overgrown) i ty nejnovější (Building It Still), předznamenávající chystanou novinku. Blake je sympaťák, co si na nic nehraje (kromě vlastních kláves, které vozí pro jistotu dvoje, když jedny vypoví službu) a písně dokáže prezentovat téměř ve stejně formě, jak je nahraje ve studiu. Příjemné odpočinutí od taneční horečky sobotní noci.
FRITZ KALKBRENNER
První místo si pro letošek na plakátu uzurpoval Fritz Kalkbrenner, kterého jsme měli možnost vidět již na jaře dvě noci po sobě v Roxy. Víceméně o moc jiná show se za pultem neodehrávala. Bohužel. Fritz dělal, jak moc se snaží ovlivňovat zvuk, mezi zpěvem několikrát poděkoval německému publiku a v obyčejných projekcích v pozadí se několikrát objevil jeho zvětšený obličej. Bohužel osmimetrový čtverec instalovaný pod střechou ve středu haly opakoval nudné vizualizace a zároveň to byl téměř jediný moment, kdy bylo jeho zapojení využito. Desetitisícovému davu to ale příliš nevadilo a celých devadesát minut se bavil. Na závěr pak samozřejmě nemohla chybět Sky And Sand a Wes. Popravdě podobnou show předvedl o den dříve další z domácích producentů Marek Hemmann, navíc bez nutnosti zpěvu.
|
Možná je to německou náturou, nicméně Berlin festival si zakládá na jasně daných pravidlech a organizaci. V areálu se dá poměrně rychle zorientovat a přestože není nějak velký, i po třetím dnu objevíte nový koutek či prostor, kam jste se ještě nestihli dostat. Pokud je větší nával lidí, jako tomu bylo hlavně během soboty, provoz je z úzkých uliček rozveden do dvou směrů. Kapacitní pravidla platí také pro menší klubové stage či plážovou zónu s lehátky, kde jste se díky security u vstupu nemohli nikdy mačkat. Bohužel bazén zůstal letos kvůli chladnějšímu počasí téměř nevyužit. Po technické stránce lze také spíše mluvit o naddimenzování možností a je škoda, že veškerý potenciál, který jenom hala skrývající Arena Mainstage, není využit. Ať už to je zmíněné osvětlení nebo hojnější zapojení výzdoby. I tak lze práci označit za stoprocentně odvedenou. Návštěvník má jen pocit, že jet na sto dvacet procent by problém nebyl. Pokud někoho nebavil hlavní program s headlinery, mohl zaplout k některému z otevřených stánků s hudbou nebo naskočit na Love Boat. Možností, jak trávit odpoledne a hlavně pak noc, bylo opravdu nespočet. Jako záložní plán samozřejmě funguje okolí Arena parku ukrytému v Kreuzbergu, který je bohatý na stravovací podniky, parky, kluby i pouhé sledování multikulturního prostředí východního Berlína, v jehož slovníku "soudnost" v rámci stylu oblékání a vizáže v podstatě neexistuje. V Berlíně by možná nechtěl žít každý, ale téměř každý z patnácti tisíc letošních návštěvníků festivalu vám potvrdí, že omezení zde neexistují a minimálně za zkoušku město rozhodně stojí. A takovýto festival jej důstojně reprezentuje. |
RÓISÍN MURPHY
Tato dáma přinesla na hlavní stage čistou krásu živé hudby. Ne tak zábavné jako hrála s Moloko, ne tak elektronická, jakou dělají Röyksopp, ani tak melancholická jako Goldfrapp. Nicméně je to energická a seběvědomá žena, která od první chvíle, co ji spatříte, působí jako vaše dlouhodobá známá. Nebo se s ní alespoň chcete přátelit. Osobitá prezentace za pomocí několika kostýmů zařazených spíše do kategorie extravagantních sice dává zpěvačku jemně do popředí, minimálně poloviční sílu celému koncertu dodává ale zejména doprovodná kapela. Element udávající tempo a spád, obohacující melodie skladeb Moloka i Róisíiny sólové tvorby. Možná někdo očekával Sing It Back, ale o tom to nyní není, zpěvačka raději spustí ódu na staré časy, kdy byly dámy dámami a muži nosili vousy jako svou výsadu. Na Familiar Feeling se nakonec sice dostalo, ale v trochu odlišném provedení. Přesně padnoucímu k té krásné předcházející sedmdesátiminutovce.
UNDERWORLD
Stojí Underworld v roce 2015 ještě za něco? Poslední den festivalu sice neměl tak velkou návštěvnost jako sobota a na závěrečné vystoupení, které bylo v režii právě londýnského dua, se dalo prodrat i do předních řad, přesto si i Berlíňané chtěli zavzpomínat na devadesátá léta. Právě ikonická deska Dubnobasswithmyheadman slavící letos americkou plnoletost byla stěžejním dílem celého setu. Důstojně odehrané vystoupení s dobrým ozvučením dalo vzpomenout na časy raveu a úplný vrchol definitivně ukončující ročník 2015 ve formě hymny Born Slippy .NUXX byl nejlepším vhodným ausgangem, jaký si festival mohl přát. Navíc očekávání nebyla tak velká jako u GusGus, kteří trochu zaskočili o dva dny dříve svým pozměněným složením (Earthi místo Högni, bez Bonga), proto lze Underworld označit za vítěze seniorské kategorie.
text: Ondřej Bambas, foto: Jan Kuča, Stephan Flad
0,00
čtenáři
hlasuj
NĚMECKÁ PŘÍSNOST I SVOBODA
