Kam směřuje Olympic?

Vydáno 01.10.2007 | autor: redakce

Náš redaktor Roman Jireš si byl promluvit s Petrem Jandou o tom, jaké to je být čtyřicet let v Olympiku. Možná se někteří z vás budou divit, ale ona je to pořád jízda...

Kam směřuje Olympic? Kam směřuje Olympic?

OLYMPIC - BIGBÍTOVÍ VETERÁNI HLÁSÍ FORMU


S nestorem tuzemského bigbítu a šéfem kapely Olympic Petrem Jandou (65) jsem se sešel dvě hodiny před rozhlasovou premiérou jeho nové písně To není snadný, která předchází vydání již sedmnáctého studiového alba Sopka. Může být z takové premiéry muzikant s tolika zkušenostmi ještě nervózní?

"Už ne, takových nových věcí už jsem vypustil spousty a mám pocit, že si toho stejně nikdo ani pořádně nevšimne. V současné době se na lidi ze všech stran valí tolik informací, že vydání nové desky je jako když se v Praze uprdne holub," komentuje Janda s nadhledem situaci.

Slyšel jsem, že jsi členy kapely požádal o jejich příspěvky na desku, oni nic nepřinesli, a tak je všech třináct kousku z tvé autorské dílny.
Zase to zbylo na mě a to mi je líto. Kdyby se někdo odhodlal něco přinést, mohla by kapela dostat trochu jinou tvář. Mojí ambicí opravdu není mít na desce všechny písničky. Proto jsem například donutil Milana Brouma, aby na Sopce alespoň odzpíval cover naší vlastní písně Nebezpečná postava.

Takže jste podobně jako v případě Dědečkova ducha udělali předělávku vlastní věci?
Je to jedna z věcí, které nějaké přepracování neuškodí. Třeba do brnkacích akordů Otázek se sáhnout nedá, ale jiné písně jsou k předělání přímo náchylné.



O prázdninách jsem viděl koncert Olympiku na festivalu na prázdném stadionu v Berouně. Přesto jsi hrál jako o život. Zdálo se, že tě hraní opravdu baví... nebo to byl profesionální herecký výkon?
Mě to opravdu baví, samozřejmě o trošku víc, když je narvaný sál, ale na rozdíl od některých kapel se necukám hrát, i když nepřijdou lidi. To mě nedokáže rozhodit, už se mi stalo, že jsem vystupoval pro pár lidí a o dvacet kilometrů dál jsme za pár dnů měli vyprodáno. Tak to prostě chodí.

V souvislosti s tím, že tě pořád baví hraní, jsem slyšel o vydařených prázdninových večírcích v hospodě v v Hradci u Stříbrné Skalice, kde máš studio Propast.
Olympik hrál o prázdninách jenom o víkendech a mě muzika chyběla. A protože mezi mé sousedy patří Láďa Malina, bubeník z Golemu, a bývalý basista Blue Effectu George Kozel. Dali jsme dohromady takovou partičku ještě s mým bráchou Jirkou na saxofon a dalšími muzikanty a udělali šest vystoupení v místní hospodě. Jasně, že jsme hráli s chybami, které bych normálně na jevišti nesnesl, ale tady to bylo jedno. Hráli jsme blues, boogie, Olympic, Stouny, Beatles, co si kdo vzpomněl.

Nová deska je asi hodně písničkové album.
To je pravda, jde o takový bigbít pro dospělé. Olympic je teď v dobré formě. Myslím, že se podařilo pestré aranžmá, na kterém jsme si dali hodně záležet. A povedl se i zpěv, což je doufám slyšet. Celý život jsem se kvůli zpěvu trápil, teď si zpívám i sám doma, což jsem nikdy nedělal. Já vždycky tvrdil, že jsem zpěvák jenom z nutnosti, že bych se toho rád zbavil a hrál a skládal jen na kytaru a najednou jsem dospěl k tomu, že mě to baví. Je to hlavně tím, že jsem přestal kouřit a hlas se mi neskutečně vylepšil. Teď jsem rád, že jsem celý život kouřil, protože takový Gott je proti mě chudák, on už nemá pro svůj hlas co udělat (smích).



Vánoční turné Olympiku:
3. listopadu Ostrava - ČEZ Arena
13. listopadu Hradec králové - Aldis
16. listopadu Liberec - kulturní dům
24. listopadu Karlovy Vary - Thermal
1. prosince Praha - Lucerna

text Roman Jireš foto archiv

zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím