Chick Corea & Béla Fleck: jazz rocks

Vydáno 12.11.2007 | autor: redakce

Milovníci jazzu dostali možnost vidět v pražském Obecním domě legendu Chicka Coreu, kterého doprovázel banjista Béla Fleck. Podívat se byl i náš redaktor Jan Mazura.

Chick Corea & Béla Fleck: jazz rocks Chick Corea & Béla Fleck: jazz rocks

Chick Corea & Béla Fleck 8. 11.
Obecní dům, Praha

Milovníci jazzu dostali možnost vidět v Praze během jednoho týdne dvojici prakticky nejuznávanějších klavíristů současnosti. Ve středu se v Rudolfinu předvedl se svým hvězdným triem Brad Mehldau a následující den patřil o generaci starší legendě Chicku Coreovi, kterého doprovázel banjista Béla Fleck.

Kdybyste někomu ještě před časem řekli, že kdosi bude v Obecním domě hrát jazz na banjo a klavír, asi byste vypadali jako padlí na hlavu. Když ovšem s takovým konceptem přijdou dvě osobnosti jako v tomto případě, velký zájem je zaručen. Corea, pro něhož je duo oblíbeným formátem, vytvořil pro projekt materiál se svým typickým rukopisem – rytmicky nápaditá témata, silně ovlivněná jazzem a španělskou melodikou. Autorsky ovšem přispěl i jeho spoluhráč, na jehož stylu se také podepsal jazz, ale i country a bluegrass, což zaručuje, že výsledek není příliš komplikovaný.



Je obdivuhodné, kolik toho dokáží na pódiu vytvořit pouze dva lidé. Jaké zvukové možnosti má klavír, je v obecném povědomí poměrně jistě uloženo (ačkoli i tak nepřestáváte nad Coreovou hrou udiveně kroutit hlavou), ale banjo je na tom nepochybně hůře. A právě o to více fascinující bylo Flecka poslouchat a sledovat jeho prsty. Kromě obligátního doprovodu je schopen splétat složité harmonie i zahrát energická jazzově laděná sóla. Skladby z jejich vynikající, leč zatím jediné společné nahrávky The Enchantment tedy plnily hlavně roli odrazového můstku pro improvizace. Díky nim nebyl problém natáhnout koncert na devadesát minut, aniž by dokonce zazněly všechny kousky z alba.



Zážitek navíc umocnilo uvolněné chování, spontánnost a očividná radost ze hry. Pravda, není vzácné, že se muzikanti chovají příjemně a umí diváky pobavit, ovšem málokdo pak předvede takovou smršť jako tito dva muzikanti. Jejich hudba je sice na provedení technicky obtížná, ale není to na úkor srozumitelnosti. A jelikož je živé provedení navíc bezchybné, lehlé vtípky (jako když si například Corea před ďábelsky rychlou skladbou Spectacle (Podívaná) počítá, zda má vůbec všechny prsty a hadříkem usilovně čistí klaviaturu) nepůsobí hloupě.

Jazzové hody letošního podzimu jsou tedy téměř ukončeny. Při pohledu na velkou návštěvnost všech akcí se zdá, že to snad s menšinovými žánry zas tak špatné nebude. Hlavně, aby to vydrželo!

text Jan Mazura

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím