PUPENDO TRHÁ REKORDY

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

PUPENDO navštívílo již přes 200 000 diváků! Minulou sobotu navíc ziskal film Jana Hřebejka hlavní cenu - Zlatého Ledňáčka na festivalu Finále Plzeň 2003. Přečtete si rozhovory s tvůrci i hlavními představiteli filmu, jeho filmografie a další zajímavé informace.
PUPENDO Poselství budoucím generacím Námět: Petr Jarchovský podle povídek Petra Šabacha Scénář: Petr Jarchovský Režie: Jan Hřebejk Kamera: Jan Malíř Hudba: archivní – dobová, Oskar Petr, W.A.Mozart Zvuk: Michal Holubec Výtvarník kostýmů: Katarína Hollá Architekt: Milan Býček Střih: Vladimír Barák Výkonný producent: Milan Kuchynka Producent: Ondřej Trojan - Total HelpArt T.H.A. Koprodukce: Pavel Borovan, Jaroslav Kučera – Česká televize Hrají: Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Vilma Cibulková, Jiří Pecha, Pavel Liška, Boris Hybner, Bohumil Klepl a další SYNOPSE Pupendo – infantilní iniciační rituál, praktikovaný dětmi na základní škole. Malé mučeníčko, kdy nejde o život, ani o zdraví, kdy jde o to vydržet štípnutí kovové mince a chlubit se jejím zarudlým obtiskem na holém pupku… V novém filmovém vyprávění autorského týmu Pelíšků a Musíme si pomáhat se opět přeneseme v čase, tentokrát těsně před orwellovský rok 1984. Do časů, kdy historie v Čechách odplývala pomalu jako kalná voda řeky Vltavy, která obtéká periferní pražský Libeňský ostrov. Do doby, kdy ovzduší lehce zavánělo zatuchlinou, podobně jako slepá ramena a zátočiny téhle středoevropské řeky. Ocitáme se v době, kdy generaci pražského jara 1968, pamatující záchvěv násilně přetržené svobody, protéká život mezi prsty jako líně plynoucí říční tok, který zanáší dávné iluze naplaveninami a bahnem. Hlavní postavou filmu Pupendo je akadem.sochař Bedřich Mára, který žije se svojí rodinou, manželkou - keramičkou Alenou a dvěma syny - Matějem a Bobšem v malém činžovním bytě na pražském nábřeží. Před lety musel z politických důvodů opustit místo vedoucího ateliéru na pražské Akademii. Z týchž důvodů není veden ani v oficiálním Svazu výtvarných umělců. Má znemožněno vystavovat a je odsunut na periferii zájmu a lukrativních zakázek. K osamělému rozjímání u rybářského prutu… Antipodem Bedřichovy netypické rodiny je rodina ředitele základní školy Míly Břečky. Soudruh Míla a jeho ambiciózní žena Magda, spolužačka Bedřicha Máry z Výtvarné Akademie, již drahnou dobu plavou s hlavním proudem, středem řečiště. Pro svá počínání nacházejí ospravedlnění v tradičním postoji té doby: „Někdo musí plavat s „nimi“, aby situaci změkčoval, někdo se musí obětovat!“, případně: „Proč bych měl zrovna já stát a šlapat vodu, když jiní plavou kraulem?“ Vedle generace rodičů, odsouzené ke každodennímu pachtění za kusem žvance, je zde i generace jejich dorůstajících dětí. Tahle generace teenagerů si o snahách a postojích rodičů myslí své. Nevěří ve změnu k lepšímu. Od snah rodičů nic moc neočekává. Poflakuje se bezcílně předměstím, chodí za školu a čas ubíjí sněním o společném úniku za hranice všedních dnů. Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později, zpívá se v jednom českém šlágru. Naše postavy nakonec k takovému „moři“ dorazí shodou okolností po sezóně a společně. I když se jedná jen o pouhou středoevropskou náhražku – jezero Balaton – rozlévající se v nekonečné rovině maďarské pusty… Film Pupendo je vyprávěn způsobem příbuzným úspěšným Pelíškům, v hořce komické groteskní nadsázce. Jedná se o sled vygradovaných komediálních scén ze života v reálném socialismu, které však nelpí prvoplánově na dobových reáliích. Svojí pozorností k vykreslení galerie nejrůznějších lidských typů získává Pupendo potřebný přesah do doby současné, neboť i když se dobové kontexty mění, vnitřní postoje a dilemata, jakož i generační konflikty, jsou věčné. Jde o film založený na nosných paradoxních situacích, jejichž poezie, pravdivost a humor závisí na výborné práci s herci. Tak tomu bylo u všech předchozích autorských filmů režiséra Hřebejka a scenáristy Jarchovského. Stejně tak tomu bude i v Pupendu, na němž se podílejí ti nejlepší čeští herci. ROZHOVOR S JANEM HŘEBEJKEM Natočil jste tři celovečerní filmy. Čtvrtý vstoupí zanedlouho do kin: Pupendo. Jedná se o „Pelíšky II.“ – ano či ne? Něčím ano, protože je to Šabach a má to podobné kořeny, jsou tam zase dvě rodiny, někteří totožní herci, je to podobný humor. Myslím si však, že určitá podobnost spočívá spíše ve stylu. A ten si vlastně uchovává každý umělec. Když vydá Santana novou desku, já chci, aby to BYL Santana. Je to samozřejmě nové, ale je to pořád on. Bolek Polívka je prostě Bolek Polívka a nemůže být jiný. Ale já bych se rozpakoval opakovat osvědčené postupy. Je to prostě třetí film ze šabachovské série a já ji považuji svým způsobem za ukončenou. My jsme si nevybrali Petra Šabacha proto, že bychom se dočetli, že jeho knížky jsou dobré a čtou se. Poznali jsme ho v osmnácti letech. Jeho knížky nikdo neznal. Respektive jeho jedinou knížku, která vyšla – my jsme ji obdivovali, mluvila nám z duše, a tak vznikla nějaká spolupráce, ze které vzešly tři filmy. Rozumím argumentům, typu „Vy jste se zbláznili, vždyť jste byli nominováni na Oscara, a teď zase děláte provinční českou komedii!“, ale já zase říkám, že někdo to dělat musí. Nehledě na to, kdo posoudí, co je provinční. Čím více teď jezdím po světě, tak můžu potvrdit, že tzv. žánry, které tady navíc neumíme dělat, od nás stejně nikdo nečeká. Dobu 80. let, v níž se Pupendo odehrává, jste sám zažil. Měl jste tedy tentokráte více připomínek k reáliím, byl jste více aktivní, co se výběru oblečení a rekvizit týče? Já jsem vždycky aktivní, ale tentokrát jsem nemusel hledat v knihách. Ono to za komanče bylo tak strnulé, že i ty věci ze šedesátých let nám byly důvěrně známé ještě mnoho let potom. Stavebnice Merkur se vyráběla čtyřicet let a možná se ještě vyrábí – a je dobrá. Přiznám, že jsem se zpočátku trochu bál při přípravě realizace, jestli to nebude esteticky ošklivé. Taková ta nostalgie, která je patrná k těm pelíškovským šedesátým letům ještě vůči těm osmdesátým nenastala… Fakt je, že nelze na těch atributech příliš ulpívat, abyste se pak nevěnovali jenom jim... A máte pravdu, tím, že si to všechno pamatuji, bylo všechno mnohem jednodušší, nemusel jsem se třeba s nikým dohadovat, jestli něco bylo nebo nebylo. Člověk se podíval, a věděl, že bylo. Má to ale nevýhodu v tom, že je, paradoxně, tyto věci daleko těžší sehnat. Vybavit secesi nebo rokoko a nějaké ty uzavřené kapitolky je daleko lehčí, protože pokud někdo má třeba nějaké secesní křesílko doma, pečlivě se o něj stará. Kdežto fungující lampičku z osmdesátých let, tu nikdo nechová jako vzácnost. Nebo třeba tapety. Těch bylo osm druhů, každý je měl doma – ale teď už je neseženete, jejich výrobci už neexistují. Neoddělitelnou součástí vašich filmů je i dobová hudba. Mnoho lidí se ale možná vyděsí, když si uvědomí, že se Pupendo odehrává v éře Michala Davida a podobných tehdejších idolů… Jak jste tohle vyřešil? Podobně jako u Pelíšků pracujeme s archivní hudbou té doby. S Petrem Jarchovským jsme se rozhodli, že když vyjde soundtrack, tak na něm nechceme mít sračky. On taky pop šedesátých let má vyšší kvalitu než ten z osmdesátých. Museli jsme samozřejmě použít i nějaké „provařené“ věci té doby – ne přímo Michala Davida, ale třeba „Holky z naší školky“, což byl skutečný fenomén začátku osmdesátých let. Ale dohodli jsme se, že použijeme kvalitní hudbu. A té bylo překvapivě hodně. Ať už na tom druhém břehu – ve folku, zakázaném rocku, či v tom středním proudu se vyskytovali lidi, jako Jana Kratochvílová, na čas byl zakázaný Vladimír Mišík. Takovým leitmotivem je hudba skupiny Marsyas, kterou milujeme. Znovu používáme taky Neckáře a Hegerovou, protože je máme rádi. A skupina Marsyas může být pro mnohé, kdo je neznali a neposlouchali, objevem. Jak byste z vašeho režisérského hlediska charakterizoval ony již zmíněné dvě rodiny, Márovy a Břečkovy, jejichž příběhy film vypráví? Tady ten protiklad není tak velký jako v Pelíškách, kde je rodina Krausových skutečně antirežimní, oproti Šebkovým, resp. otci Šebkovi, který tomu režimu věří. Tady je ta situace už jiná, rozvrstvenější. Rodina Márova, tzn. Bolek Polívka a Eva Holubová, jsou „outsideři“ – Bolek je výtvarník vyloučený ze svazu a z akademie, tudíž nemůže vystavovat, ale zas takový disident to není, nejde do otevřeného střetu, je to člověk na druhé koleji. Na druhé straně je rodina Břečkových – Jarda Dušek a Vilma Cibulková, to jsou lidi, kteří plují s proudem, on je ředitel školy a v KSČ, ale má subjektivní pocit, že žádným komunistou není, „nežere“ to tak. To je typické pro tu dobu. Obecně řečeno, Pupendo formou nadsázky a komedie popisuje princip fungování v téhle šedé zóně. Měl jste na place lidi, kteří jsou silné osobnosti – Eva Holubová, Jaroslav Dušek, Bolek Polívka – a jsou známí i svou velkou mírou improvizace. Docházelo k tomu taky při natáčení? A když taková situace nastane, jak se k tomu stavíte? Jste rád, zakomponujete to tam, nebo si naopak trváte na svém? Samozřejmě, Bolek, Jaroslav i Eva Holubová mají dobré nápady – a já jsem si je taky proto vzal, taky jsem s nimi scénář několikrát četl. Tak jako jsou první zkoušky v divadle, kde se čte scénář, řeknete si, co škrtnete, čemu naopak dáte větší prostor apod. To samé jsem udělal s Pavlem Liškou, se kterým jsem spolupracoval prvně a kterého považuji za jednoho z nejlepších herců naší generace nebo vůbec za nejlepšího herce tady. Já se rád nechám překvapit. Z toho nikdy nejsou konflikty. To je pro mě spolupráce… Byl jste blízko Oscara, minul vás jen o kousek. Změnilo se něco ve vašem stylu práce, popřípadě i v životě? Oscar, přese všechno, co znamená, je určitá loterie, určitá politika. Na rozdíl od ostatních prestižních filmových cen je tu však rozdíl v tom, že každý ví, co je Oscar, i člověk, který se o film nezajímá. Člověku to přinese určitý pocit satisfakce. Já mám navíc film Musíme si pomáhat spojený s tím, že nevznikal lehce. Dlouho jsme přesvědčovali producenty, mnozí z nich, kteří tvrdí, že u nás nejsou scénáře, označili jeho scénář za špatný. Jestliže Šakalí léta byly takový víceméně vlídně přijatý debut, Pelíšky měly velký divácký ohlas a přinesly nám popularitu, Musíme si pomáhat nám, i v souvislosti s následnou oscarovou nominací, přidal určitý díl vážnosti. Změnil se přístup producentů? Shánějí se vám lépe od té doby peníze? Já nespolupracuji s jinými producenty. Spolupracuji s Ondřejem Trojanem, se kterým se znám léta, důvěra tady byla vždycky, nebo řekněme společné naladění. Proč název Pupendo? Jaké jsou významy tohoto slova a proč jste je použili? To slovo jsme vybrali proto, že nehrozí, že by jej použil někdo jiný. A navíc nejde přeložit do jiného jazyka. Když třeba přemýšlíte o tom, jak by se český název přeložil, a zadáte ten výsledek na internetu, zjistíte, že stejný název má osm tisíc odkazů na jiná umělecká díla. Pupendo vzbuzuje zvědavost a podle mě se k té pubertě hodí. Je to takové jako mučení – plácání pětikorunou do břicha. U někoho to vzbuzuje srandu, z nás to snímá to riziko, že někdo řekne: „Vždyť Pupendo vzniklo už před rokem v Polsku!“. Ještě pár vět k filmu, který připravujete - Horem pádem… Napsal to Jarchovský, vymysleli jsme to spolu a nejraději bychom to točili příští rok. A je to tragikomedie ze současnosti. Kdybych řekl, že je to konečně film, který jsme vždycky chtěli dělat, tak by to snížilo ty ostatní, jako že si jich nevážíme, ale je to vlastně tak… ROZHOVOR S BOLKEM POLÍVKOU Po Pelíškách a Musíme si pomáhat je Pupendo vaše třetí spolupráce s Janem Hřebejkem. Jaká byla? Já nechci říct, že jako obvykle, i když to by bylo asi nejstručnější... Ale ono je asi dobře, když se pracuje se stejnejma lidma delší dobu... Já vždycky věřím na divadla, které jsou vlastně divadly těch lidí, kteří jsou ochotni a schopni spolu spolupracovat, kteří do toho mají chuť – a tady vzniklo něco podobnýho, i když u filmu je to dost neobvyklé... Stejná parta pracuje sice na různých dílech, ale už není důležitý mnoho řečí, protože každý víceméně ví... To se mi líbí. Zkráceně bych řekl: lovilo se ve smečce. A navíc, nedá se vůbec říci, co je nejlepší, protože každý ten film je úplně jiný... Kde jste hledal inspiraci pro postavu sochaře Máry? Já znám spoustu výtvarníků a kamarádím se spoustou z nich, ale když jsem hrál v Pupendu sochaře Máru, myslel jsem na Honzu Brože, který bohužel už nežije a který měl ateliér v Olšanech a vlastně kvůli němuž jsem do Olšan přišel. Často jsem na něj myslel, protože má taky dvě děti, manželku a seznámil jsem se s ním právě v těch 80. letech. Je to pro mě osobně taková pocta Honzovi Brožovi, sochaři českému. Manželskou dvojici s Evou Holubovou vytváříte už podruhé. Stane se z vás legendární pár, jako byli třeba Mastroianni a Lorenová? No ale ti se nevzali. (smích) No, tak my si s Evou rozumíme velice dobře, ale samozřejmě to má tóny jak harmonické, tak disharmonické. Vím, že Eva mě ráda ironizuje, je tam hodně humoru, takže myslím, že se máme rádi, ale máme se rádi s takovýma mřížkama jakýsi ironie nebo sarkasmu. Je režisér Hřebejk ochotný přijímat na place vaše improvizace, nebo se spíše drží scénáře? Jaké jsou ve filmu vaše nápady? No to se snad takhle nedá říct... Ale dobrý režisér, a Honza Hřebejk k nim patří, takovým jemným sítem – a já vždycky říkám, čím je to síto jemnější, tím je to lepší – propouští věci, které se hodí. Je ochoten přijmout improvizaci, když je pro film užitečná. Hodně takových jemňounkých věcí tady vzniklo s tím nejmenším mým filmovým synem. Tomu dítěti můžete některé věci naznačit, ale ono reaguje spontánně, takže nejvíc té improvizace bylo s ním. Ve filmu Dědictví se vám Jiří Pecha zjevil jako anděl, v Pupendu jste ho objevil u popelnice. Je to opravdu člověk-zjevení? Ani ne... No ale... (úsměv) Bylo to právě po zátopách, a my jsme točili na Balatonu. Peca, když uviděl tolik vody, tak, aniž si to uvědomoval, byl z toho vyděšený, těžko se do vody dostával. Museli jsme použít mnoho a mnoho všelijakých dospělých úhybných psychologií, abychom ho tam dostali. Bylo mi ho v tu chvíli líto, protože nejenom že vody bylo moc, ale byla taky studená, a ještě navíc měl právě zážitek z povodní, takže to pro něj bylo těžký.. Když jsem Pecu poprvý viděl hrát divadlo, bylo to zjevení. Poprvé jsem viděl někoho hrát s takovým nasazením, s takovým potem a bez sebestudu. Prostě naplno. Takové bylo mé první setkání a první zjevení Jirky Pechy v mém životě. V 80. letech jste chodíval v Brně k Oslzlým, kteří podepsali Chartu. Děti, které se narodily po roce ´89, už tuto dobu neznají. Byla to opravdu taková legrace, jak to vypadá v Pupendu? No, legrace bylo hodně. Protože legrace byla vlastně takovým brněním, takový štítem, a humor byl obranou, takže není náhoda, že zrovna v těchto letech fungovaly třeba naše divadelní věci, ve kterých je spousta humoru, a lidi se tam přišli osvěžit, nabít se, důstojně to celý žít ... Skoro nikdo v těch raných letech vlastně nepočítal s tím, že by to mohlo skončit, hodně lidí si myslelo, že je tady režim na furt. K narušování sterilního režimu legrace a humor patřil a patří. Tím pádem i ve společnostech - řekněme disidentských nebo fandících tomu, čemu se disidenství říkalo - bylo legrace poměrně hodně. I když to kolikrát bylo vážný. Byly tady různý policejní únosy, když třeba vyvezli pana Šabatu kdesi do lesů a tam ho nechali, aby si v noci našel cestu zpátky... Takový hrůzný věci se děly... Myslím, že humor je pro nás Čechy, nebo Čechoslováky důležitý. Pupendo má slogan „Poselství budoucím generacím“. Jaké je to vaše? No v podstatě je jednoduchý: nenechat se vytrhnout z vnitřní svobody – když to řeknu vážně, a když to řeknu jinak: nenechat se posrat. A řídit se tím krásným surrealistickým „zakazuje se zakazovat“. ROZHOVOR S JAROSLAVEM DUŠKEM Po Pelíškách a Musíme si pomáhat je Pupendo váš další film s Janem Hřebejkem. Jaká byla do třetice vaše spolupráce? Byla vynikající. Já myslím, že spolupráce je vždycky dobrá, protože Honza Hřebejk je otevřenej člověk. To znamená, že se s ním dobře pracuje, že nemá nějakou předem utkvělou zarputilou vizi, a věci vznikají společně. On má navíc to štěstí, že má dobrej štáb a se všemi těmi lidmi je člověku dobře. V Pelíškách učitel, v Pupendu ředitel školy... Znamená to, že budete v dalším Hřebejkově filmu ministr školství? Ne. Pokud to všechno dopadne, jak to dopadnout má, tak budu šéf skinheadů. Psal vám Petr Jarchovský postavu ředitele na tělo? Myslím, že ne. To bych si všiml. Psal normálně do počítače. Je režisér Hřebejk ochotný přijímat na place vaše improvizace, nebo vše jede podle scénáře? Já to mám tak s těmi jejich filmy, že vlastně už zpětně nevím, co je čí. Vymejšlí se už na zkouškách před natáčením, pak se vymejšlí i při natáčení, bývá tam přítomen Petr Jarchovský, autor scénáře, schvaluje nebo neschvaluje naše případné nápady, a tím takhle krásně kolektivně věc vzniká. To se mi právě líbí, že se zpětně tím, kdo co vymyslel, nemusím zabývat – prostě mě to ani nenapadá. Ať už to je Petr Jarchovský, nebo Bolek, Eva, Vilma, Jirka Pecha, já – prostě všichni na to nějakým způsobem přispívají, a to je na tom právě příjemný. Jak jste přijal změnu image – pověstnou předrevoluční přehazovačku? Tu jsem přijal krásně, protože já jsem vždycky chtěl letět do vesmíru, a takhle jsem alespoň vypadal jako kosmonaut Remek. Po přehazovačce jsem, asi jako všichni kluci, toužil už od dětství. Tenkrát bylo jen tříkolečko, ale dneska jsme už tak daleko, že můžeme mít o tolik koleček víc, kolik si zamaneme. Ale to je až po revoluci… Nechal jste se ve scéně v bazénu zastupovat kaskadérem? Bylo to nebezpečné? Nenechal jsem se zastupovat, ono by to taky moc dobře nešlo, protože tam byly neustále i pod vodou kamery, které natáčely detail mého obličeje, takže ten kaskadér by musel vypadat úplně stejně jako já. Dělal jsem to sám, a bylo to opravdu, opravdu strašné. Točilo se to několik dní, ale to bychom se museli dotknout další stránky Honzy Hřebejka... On je perfekcionalista a chtěl, abych vypadal jako někdo, kdo je v té vodě opravdu dlouho. Takže než se vůbec začalo natáčet, já jsem byl už do rána na place v bazénu a plaval jsem tam ve vodě. Jak se vám hrálo s Vilmou Cibulkovou, jaká je filmová manželka? Hrálo se mi s ní výborně. Jen někdy jsem jí nedopatřením vlezl do aury a za to mě pak trestala tím svým proslulým maxipupendem, které dává replikou české královské koruny. A to není jen tak! Jako manželka je Vilma poměrně dobrou ženou, je to poměrně dobrá hospodyně, myslím si, že víc jakoby šlape na tu svou kariéru a malinko zanedbává rodinu. A je na můj vkus vlastně až příliš náruživá. Takže tam máme takovou určitou disproporci, no... Já jsem vlastně spíše flegmaticky letargický. Provozoval jste někdy pupendo – nebo je někdo na vás? Občas jsem se účastnil nějakých turnajů. Provozovali jsme to tam vzájemně. I Honza Hřebejk rozdával pupenda všem hercům, pokud chtěl trošku trestat – a několikrát si udeřil i Petr Jarchovský. Ale nejlepší pupendo dává Vilma Cibulková. Jak jste prožíval 80. léta – dobu, kdy se Pupendo odehrává? Velice zvláštně, a nedá se na to asi odpovědět stručně. Tehdy jsem rozestudoval několik vysokých škol a žádnou jsem nedokončil, pak jsem šel dělat topiče do kotelny, pak jsem byl noční strážný, byl jsem strojník energetických zařízení, uklízeč, vodárenský dělník... Bylo to velice pestré. Pupendo má slogan „Poselství budoucím generacím“. Jaké je to vaše? To by mě také zajímalo. Já jsem na to právě zvědavej, já nedovedu takhle prognózovat, mě spíš zajímá, jak se k tomu postavěj lidi. „Ano, komunisti jsou svině“. (smích) Ne, já to takhle říkám v tom filmu, a teď si nemůžu vzpomenout, jak to vlastně je. Počkejte, říkám tam: „Komunismus je svinstvo a bolševici jsou svině.“ A to je to poselství budoucím generacím, které ve filmu s Bolkem podepisujeme a zavíráme do zdi. ROZHOVOR S EVOU HOLUBOVOU S Bolkem Polívkou coby manželem se na plátně nesetkáváte poprvé. Manželskou dvojici jste vytvořili již v úspěšném filmu Tomáše Vorla Cesta z města. Myslíte, že se režisér Hřebejk pro stejný model rozhodl na základě toho, že vám to už tehdy „dobře hrálo dohromady“? Já nevím, asi byste se museli zeptat jeho... On sám říkal, že v tom neviděl žádnou překážku, měl v nás důvěru. Věřil, že divák si to nebude vůbec dávat do spojitosti, že prostě hrajeme úplně jiný lidi. A já sama musím říct, že jsem si při tom natáčení vůbec nevzpomněla, že bych už nějakou reakci od Bolka znala. Prostě tenkrát byl Ludva a já Vlastička, milovala jsem ho, i když byl třeba hrubián, kdežto teď jsem byla Alena a obdivovala jsem a milovala svýho muže Bedřicha, kterýho jsem si vážila pro jeho postoj, ale zároveň mě štvalo, že pil a že starost o rodinu leží spíše na mých bedrech. Provozovala jste někdy pupendo nebo někdo na vás? Já jsem zažila pupendo na chmelu, ale to se nedělalo mincí, ale vařečkou. Přijela jsem na chmel poprvé, a hodně jsem kamarádila s klukama, kteří tohle provozovali, a je asi ani nenapadlo, že tam jsem poprvé a že tyhle věci nemám ráda – já nemám ráda ani ty mrskačky na Velikonoce, jakože „symbol omlazování“, při kterém jde jen o to někoho seřezat... Takže jsem tomu tak nějak unikla, a jsem docela ráda. Tyhle fóry mě nebavěj. V Pupendu jste matkou neslyšícího syna. Učila jste se znakovou řeč? Jak se vám s opravdovými neslyšícím hrálo? V Pupendu jsem měla dvě děti – jednoho mrňouska a jednoho úžasnýho puberťáka, neslyšícího Matěje, kterýho hrál neslyšící Lukáš. Musím se přiznat, že Bolkovi šla ta znaková řeč daleko líp. Já když jsem se něco naučila, tak jsem pak místo toho stejně nakonec řekla něco jinýho, což vyvolávalo smích hlavně u Alana, což byl bezvadnej kluk, který nám dělal tlumočníka... Ale Lukáš i ty ostatní děti umí perfektně odezírat. Používala jsem takovou nedokonalou pantomimu a někde tedy i znakovou řeč. Ale když jsem se s Lukášem bavila v civilu, tak jsem mluvila pomalu a on mi perfektně rozuměl. A protože to je chlapec, který je nejen velmi citlivej, ale má i takovej drsnej smysl pro humor, tak s ním byla obrovská sranda. Jak vznikl nápad vyrobit kopii s českými titulky právě pro neslyšící? Nás to samotné nenapadlo, ale právě Alan při natáční řekl, že je škoda, že Lukáš a jeho kamarádi z toho vlastně nic mít nebudou nebo nebudou mít tolik, kolik by z toho mít mohli, protože tomu vlastně nebudou rozumět. Tak nám to najednou došlo, a v tu chvíli vznikl nápad, že by měly mít české filmy alespoň jednu verzi pro neslyšící, s titulky. Producet Ondřej Trojan do toho okamžitě šel. Jak jste prožívala 80. léta, dobu, kdy se Pupendo odehrává? 80. léta? To jsem se seznámila s Olgou Havlovou a Václavem Havlem, byla jsem v takový zvlášní depresi, jako asi každej, moc jsem nepřemýšlela o emigraci, protože jsem tady měla rodiče, a chtěla jsem tady žít – a možná jsem se i bála žít venku. Ale žila jsem docela svobodně. My jsme na Střeleckým ostrově dělali Divadelní pouť, a říkali jsme tomu Ostrov svobody. Prostě jsem se rozhodla, že budu komunistům škodit (smích). Ale byl to jenom takovej poťouchlej odboj, nic převratnýho. Rozhodně kvůli mně režim nepadnul. Takže takový ten standard: výslechy typu „S kým jste se setkala?“, „S kým jste si povídala na Hrádečku?“. Ale nutno říct, že já jsem Václava Havla tenkrát v tý době ctila především jako dramatika, a to, že je ještě chartista a vlastně jeho význam politika, jsem si vůbec neuvědomovala. Přišel mi jako moudrej a velmi talentovanej člověk, takže já ho obdivovala spíše z hlediska svý profese. Je podle vás film Pupendo komedie? Já nemám z toho filmu pocit, že by to byla legrace. Já jsem právě přes tu partu kolem Havlových zažila i smutek, to, jaké tito lidé měli své běsy, chtěli něco vytvářet, a museli to dělat do šuplíku... Poznala jsem výbornýho kamaráda Vaška Havla, Andreje Kroba, kterej předtím dělal kulisáka Na zábradlí a chtěl dělat divadlo, a musel ho dělat načerno. Ale nemůžu říct, že bychom se nesmáli, že by to legrace nebyla... Mně k tomu určitě hodně pomáhalo divadlo Sklep, v kterém jsem tenkrát byla, takový humor v beznaději... Osobně si myslím, že revoluce ještě neskončila, že jsme pořád ještě děti komunismu, že to pořád pokračuje. A dost málo si uvědomujeme význam svobody, až mám pocit, že se jí bojíme, že vlastně po ní ani tak netoužíme. Jak by si jinak mohli zvolit za senátora Železného... Senát má být pojistka vlády a sněmovny... To jsou věci, který jdou úplně proti mýmu rozumu... Myslím si, že je to ještě běh na dlouho trať, dlouhá cesta zápasu a boje za právní, demokratický stát. Pak záleží taky na nás, jak to těm mladým zpřístupníme, mají ale spoustu knih a spoustu dokumentů, třeba o 50. letech, co my jsme neměli, nebo ne tak dostupný. Takže když budou chtít... A možná že právě film Pupendo může být podnětem k tomu, že si mladí lidé řeknou: a jak ono to tenkrát bylo? A třeba si vytáhnou nějakou knížku, nebo si pustí nějakej film, kterej jim o tom poví víc... V celém filmu se jedinkrát objeví písnička z tehdejšího hlavního proudu (Malovaný džbánku). Co jste v té době poslouchala vy? V 80. letech jsem dělala ve školce, v Jedličkově ústavu a v družině. A tam občas jelo rádio, a v něm ty Holky z naší školky, Malovaný džbánku atd. Doma jsem poslouchala Třešňáka, Deep Purple, Stouny, Marsyas, prostě muziku, která se v rádiu nehrála. Ale naše generace toho poslouchala daleko víc. Bohužel ten hlavní produ byl všude, když jste třeba jeli támhle někam na Karlštejn autobusem, tak řidič měl naladěné rádio a jel tam styl „Malovaný džbánku“, apod.. A je pravda, že když se lidi prdli – ona v tom byla až taková zrůdnost – tak poslouchali – můj tatínek tomu říkal „protektorátní zábava“ – tyhlety nic neříkající nablblý odrhovačky, který byly vymyšlený tak, aby vám vlezly do mozku. Dovedu si představit, že tyhle lidi, když třeba chtěli rozjímat nebo si udělat pěkno, poslouchali klasiku nebo třeba Kalandru a Michnovou... Ono v tom filmu je to ale tak, že Mára má udělat sochu na západ, jako zakázku, tak je to použito jako taková nadsázka, zase jakoby truc... Jen mi dudáčku hrej... Dyť to je šílený, ta Helenka k tomu měla ještě takový šatičky, jakoby á la kroj, příšerný... A Kubišovou jsem ještě poslouchala. To jsme jak blázni sháněli její desky... A Hanu Hegerovou... Pupendo má slogan „Poselství budoucím generacím“. Jaké je to vaše? Já mám jedno poselství těmto generacím, takový svůj slogan – lepší jsem zatím nenašla, řekl to Tomáš Garrigue Masaryk a platí dodneška: „Nebát se a nekrást“. ROZHOVOR S VILMOU CIBULKOVOU S režisérem Janem Hřebejkem jste se sešla už při práci v Divadle Pod Palmovkou, kde režíroval. Jak vnímáte rozdíl mezi jeho divadelní a filmovou režií? Vnímám ten rozdíl asi tak, jaký je rozdíl mezi filmovou a divadelní režií. (smích) Protože když Honza nastoupil do divadla, tak to byla vlastně jeho první divadelní režie, dělali jsme Valmonta, nádhernou hru, a tam jsem byla tak trochu, když se přiznám, králem já. Protože my jsme mu pomáhali ztvárnit to dílo a umět se vyjadřovat divadelními prostředky. Ale pak, když jsem s ním začala dělat film, tak tam byl pánem on a fackoval mě po hlavě, páč já neustále mluvím divadelními prostředky (smích), a neumím, nebo mi prostě dělá větší potíž zkáznit veškerej projev tak, aby nám z toho divadlo nečumělo... A co je vám bližší, divadlo nebo film? Já mám ráda jistě obojí, ale jak říkám, obě mají tak rozlišné kvantum prostředků k tomu, jak se vyjádřit a jak postavu uchopit... Obojí mám ráda, ale přiznám se, víc divadlo... Jak se vám hrál manželský pár s Jardou Duškem? No, mně se hrálo, jako kdybychom byli už těch patnáct let manželé. (smích) Protože částečně jsem byla tím manželstvím s Jardou Duškem unavená, částečně jsem tam měla možnost se zasmát, hodně zasmát, a častokrát jsem měla co dělat, abych se prosadila, jako manželka, a vetkla se mezi jeho slova a přehršel jeho slov a pohybů. (smích) Takže úplně jako v manželství. Myslím si, že on příliš neustupuje od své otcovské role, když má hrát otce, opravdu... (smích) Protože ve chvíli, když jsem ho viděla s batůžkem na zádech, kdy přiběhl téměř na každé natáčení, i když netočil, a neustále vlastně mluvil o tom, co manželka Ivetka, co děti, jakým způsobem pracuje z cizími dětmi, jakoby to byly jeho děti... Já si myslím, že on je opravdu takovej. Prostě krásnej... V Pupendu máte scénu, kdy jste v rouše Evině. Nahota vám asi problémy nedělá... Já nejsem v rouše Evině, já jsem v rouše Vilmině, když už... (smích) Nahota mi dělá veliký potíže, nejvíc před sebou sama. Ve chvíli, kdy se schovám za roli, tak už to tak veliký problém není. Prostě jsem to pojala tak, jako že to tam asi musí být. Samozřejmě nevím, jak to vypadá vcelku, musím se oprostit od toho, že si musím odmyslet názor diváka (smích). Šla jsem do toho s vírou, že to tam musí být. Provozovala jste někdy pupendo nebo někdo na vás? Pupendo jsem si vyzkoušela až ve filmu, ale bylo to příjemný... (smích) Jak jste prožívala 80. léta, dobu, kdy se film odehrává? No, to je opravdu příznačné, protože mně bylo přesně tolik, kolik bylo ve filmu mým dětem. Trošku z jiného úhlu, protože jsem venkovan, a ve srovnání s městem těch informací bylo méně, ale i tak si myslím, že v těchhle jalových letech se děti v přístupu ke světu a ke všem možným „ismům“ nijak neliší. Pupendo má slogan „Poselství budoucím generacím“. Jaké je to vaše? Já bych o žádném poselství nemluvila, já bych jenom řekla: Připomínejte, připomínejte tu dobu dál, a často... FILMOGRAFIE HERCŮ BOLESLAV POLÍVKA Blues pro EFB (Vladimír Sís, 1980) Kalamita (Věra Chytilová, 1981) Balada pro banditu (Vladimír Sís, 1983) Poslední leč (Vladimír Sís, 1988) Něžný barbar (Petr Koliha, 1989) Sedím na konári a je mi dobre (Juraj Jakubisko, 1989) Pražákům, těm je hej! (Karel Smyczek, 1990) V žáru královské lásky (Jan Němec, 1990) Obecná škola (Jan Svěrák, 1991) Dědictví aneb Kurvahošigutentag (Věra Chytilová, 1992) Akumulátor 1 (Jan Svěrák, 1994) Ani smrt nebere! (Miroslav Balajka, 1995) Král Ubu (F. A. Brabec, 1995) Suzanne (Dušan Rapoš, 1996) Zapomenuté světlo (Vladimír Michálek, 1996) Akáty bílé (Bohdan Sláma, 1996) Pelíšky (Jan Hřebejk, 1999) Eliška má ráda divočinu (Otakáro Schmidt, 1999) Musíme si pomáhat (Jan Hřebejk, 2000) Kytice (F. A. Brabec, 2000) Cesta z města (Tomáš Vorel, 2000) Vyhnání z ráje (Věra Chytilová, 2001) Z města cesta (Tomáš Vorel, 2002) Útěk do Budína (Miloslav Luther, 2002) EVA HOLUBOVÁ To můj Láďa (Tomáš Vorel, 1981) povídka „Směr Karlštejn“ z Pražské pětky (Tomáš Vorel, 1989) Kouř (Tomáš Vorel, 1990) UŽ (Zdeněk Tyc, 1995) Knoflíkáři (Petr Zelenka, 1997) Pasti, pasti, pastičky (Věra Chytilová, 1998) Čas dluhů (Irena Pavlásková, 1998) Pelíšky (Jan Hřebejk, 1999) Hanele (Karel Kachyňa, 1999) ENE BENE (Alice Nellis, 2000) Cesta z města (Tomáš Vorel, 2000) Anděl EXIT (Vladimír Michálek, 2000) Cesta z města (Tomáš Vorel, 2000) Waterloo po česku (Vít Olmer, 2002) Z města cesta (Tomáš Vorel, 2002) Pupendo (Jan Hřebejk, 2003) Čert ví proč (Roman Vávra, 2003) Ulice (Jan Gogola ml., 2003) JAROSLAV DUŠEK Don Gio (Michal a Šimon Cabanovi, 1992) Kouř (Tomáš Vorel, 1990) Kamenný most (Tomáš Vorel, 1996) Pelíšky (Jan Hřebejk, 1999) Musíme si pomáhat (Jan Hřebejk, 2000) Divoké včely (Bohdan Sláma, 2002) Penis Pravdy (Pavel Göbl, 2003) Ulice (Jan Gogola ml., 2003) VILMA CIBULKOVÁ Zuřivý reportér (Martin Hollý, 1987) Čas sluhů (Irena Pavlásková, 1989) Vyžilý Boudník (Václav Křístek, 1990) Někde je možná hezky (Milan Cieslar, 1991) Učitel tance (Jaromil Jireš, 1994) Výchova dívek v Čechách (Petr Koliha, 1997) Báječná léta pod psa (Petr Nikolaev, 1997) Kuře melancholik (Vladimír Brabec, 1999) Praha očima... (povídkový film, 1999) Krajinka (Martin Šulík, 2000) Pramen života - Der Lebensborn (Milan Cieslar, 2000) Podzimní návrat (Georgie Agathonikiadis, 2001) JIŘÍ PECHA Balada pro banditu (Vladimír Sís, 1978) Šašek a královna (Věra Chytilová, 1987) Štek (Miloslav Luther, 1988) Dědictví aneb Kurvahošigutntag (Věra Chytilová, 1992) Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý (Juraj Jakubisko, 1992) Zapomenuté světlo (Vladimír Michálek, 1996) Lotrando a Zubejda (Karel Smyczek, 1997) Do nebíčka (Kryštof Hanzlík, 1997) Všichni moji blízcí (Matej Mináč, 1999) Stůj, nebo se netrefím (Jiří Chlumský, 1998) Krajinka (Martin Šulík, 2000) Musíme si pomáhat (Jan Hřebejk, 2000) Kruh (Věra Plívová-Šimková a Drahomíra Králová, 2001) Vyhnání z ráje (Věra Chytilová, 2001) Nuda v Brně (Vladimír Morávek, 2003) PAVEL LIŠKA Návrat idiota (Saša Gedeon, 1999) Vyhnání z ráje (Věra Chytilová, 2001) Divoké včely (Bohdan Sláma, 2001) Pupendo (Jan Hřebejk, 2003) Nuda v Brně (Vladimír Morávek, 2003) Čert ví proč (Roman Vávra, 2003) BOHUMIL KLEPL UŽ (Zdeněk Tyc, 1995) Báječná léta pod psa (Petr Nikolaev, 1997) Jezerní královna (Václav Vorlíček, 1998) Agáta (Dan Krameš, 1999) Šest statečných (povídkový film, 1999) Eliška má ráda divočinu (Otakáro Schmidt, 1999) Všichni moji blízcí (Matej Mináč, 1999) Oběti a vrazi (Andrea Sedláčková, 2000) Archa pro Vojtu (Monika Elšíková, 2001) Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (Václav Vorlíček, 2001) PORTRÉTY TVŮRCŮ JAN HŘEBEJK, scenárista, filmový, televizní a divadelní režisér PETR JARCHOVSKÝ, filmový a televizní scenárista a dramaturg Petr Jarchovský (*1966) a Jan Hřebejk (*1967) společně vystudovali Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici a v letech 1987 - 1991 katedru scenáristiky a dramaturgie na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění. Během studia Jan Hřebejk režíroval a ve své vlastní produkci natočil dva filmy - CO VŠECHNO CHCETE VĚDĚT O SEXU A BOJÍTE SE TO PROŽÍT (1988) a L.P. 1948 (1989), v televizní produkci pak režíroval svůj krátkometrážní hraný debut NEDĚLEJTE NIC, POKUD K TOMU NEMÁTE VÁŽNÝ DŮVOD (1991), všechny podle scénářů svého spolužáka Petra Zelenky. Filmy si získaly pozornost diváků a kritiky i četná ocenění na studentských filmových festivalech. Petr Jarchovský debutoval scénářem jedné z povídek k cyklu VELMI UVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY, který natočil jejich další výrazný spolužák - režisér Igor Chaun. Spolu s Janem Hřebejkem napsal rovněž scénář ke generační filmové komedii z prostředí letního pionýrského tábora. Film PĚJME PÍSEŇ DOHOLA (1990) byl zároveň celovečerním debutem režiséra (a nynějšího producenta) Ondřeje Trojana a kameramana Asena Šopova. Ve filmu se v dětských rolích rovněž poprvé objevili pozdější úspěšní mladí herci nové generace, Anna Geislerová a Jan Semotán (Kšanda z ŠAKALÍCH LET). V roce 1992 natočil Jan Hřebejk pro Českou televizi zajímavou televizní inscenaci podle vlastní diplomové adaptace románu Egona Hostovského DOBROČINNÝ VEČÍREK s Jiřím Kodetem, Ivanou Chýlkovou a Bohumilem Kleplem v hlavních rolích. Autorský filmový muzikál ŠAKALÍ LÉTA, retrokomedie z konce padesátých let o nástupu rock and rollové vlny v Čechách, měl premiéru v roce 1993. Podle povídek spisovatele Petra Šabacha napsal scénář Petr Jarchovský, původní hudbu a texty skladatel a zpěvák Ivan Hlas, film režíroval jako svůj celovečerní debut Jan Hřebejk a za kamerou stál renomovaný kameraman Jan Malíř. Film měl velmi dobrou návštěvnost a získal mnohá prestižní ocenění - mezi jinými i Českého lva za nejlepší režii pro Jana Hřebejka, za nejlepší mužský herecký výkon pro Josefa Abrháma, za nejlepší původní filmovou hudbu pro Ivana Hlase a za nejlepší film roku 1993. Spolu s Janem Malířem režisér Hřebejk v roce 1996 realizoval televizní seriál pro děti KDE PADAJÍ HVĚZDY, který se prodal do mnoha zemí Evropy. Dalším úspěchem autorské dvojice Jarchovský - Hřebejk byla netradičně pojatá trojice autorských povídek pro televizní cyklus BAKALÁŘI, která získala prestižní ocenění Filmového a televizního svazu a Literárního fondu za přínos televizní hrané tvorbě za rok 1997. Tvůrci, kteří se sešli při práci na ŠAKALÍCH LETECH, vytvořili dobrý autorsko-realizační tým, na který neváhali navázat v mimořádně divácky úspěšných PELÍŠCÍCH (1999) a následně ve filmu MUSÍME SI POMÁHAT (2000), jehož mimořádné kvality dotvrzuje i pět Českých lvů, nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, řada ocenění na mezinárodních filmových festivalech a uvedení v kinech prakticky po celém světě. Režisér JAN HŘEBEJK realizuje též množství drobnějších prací v oblasti hudebních klipů (Žlutý Pes, Ivan Hlas, Hudba Praha), reklam či dokumentárních filmů (např. portréty Dominika Haška či Vladimíra Mišíka pro společnost Febio). V roce 1997 debutoval i jako divadelní režisér v divadle Pod Palmovkou režií NEBEZPEČNÝCH VZTAHŮ Christophera Hamptona s Vilmou Cibulkovou, Alešem Procházkou a Zitou Kabátovou v hlavních rolích. V březnu 2000 se v Divadle pod Palmovkou uskutečnila další premiéra hry pod jeho režijním vedením – divadelní zpracování známého filmu Woodyho Allena VÝSTŘELY NA BROADWAYI. Do třetice potěšil zpracováním AMADEA - v hlavní roli s Jiřím Langmajerem a Jiřím Bartoškou - tamtéž. Scenárista PETR JARCHOVSKÝ nyní působí jako pedagog na katedře scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. V roce 1998 mu v nakladatelství Paseka vyšla kniha Musíme si pomáhat, kterou ilustroval Pavel Reisenauer a podle které vznikl stejnojmenný film - nominován na Oscara. V současné době se podle jeho scénáře natáčí celovečerní film ŽELARY režiséra a producenta Ondřeje Trojana. Do kin bude uveden v září tohoto roku. Tandem Jarchovský – Hřebejk má v současné době připraven k realizaci dva scénáře k celovečerním filmům: HOREM PÁDEM (námět Petr Jarchovský a Jan Hřebejk, scénář Petr Jarchovský), OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (scénář Petr Jarchovský podle románu Bohumila Hrabala). JAN MALÍŘ, kameraman Jan Malíř (*1948) absolvoval pražskou FAMU v roce 1972. Podílel se na řadě snímků v Krátkém filmu a pracoval také pro televizi. Významná je jeho spolupráce s režisérkou Věrou Chytilovou (FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE - 1983, celovečerní dokument PRAHA - NEKLIDNÉ SRDCE EVROPY - 1984, podobenství ŠAŠEK A KRÁLOVNA - 1987). Je podepsán i pod pohádkou MAHULIENA, ZLATÁ PANNA (1987, r. Miloslav Luther), komedií TA NAŠE PÍSNIČKA ČESKÁ II (1990), adaptací Škvoreckého románu TANKOVÝ PRAPOR (1991, r. Vít Olmer), svižným dejvickým muzikálem ŠAKALÍ LÉTA (1993, r. Jan Hřebejk), melodramatem UČITEL TANCE (1994, r. Jaromil Jireš) a pohádkovou komedií LOTRANDO A ZUBEJDA (1997, r. Karel Smyczek). Podílel se rovněž na multimediálních projektech Radúze Činčery. Jan Malíř natáčí také krátké filmy: s animátorem a režisérem Jiřím Bartou spolupracoval na kombinované černé grotesce POSLEDNÍ LUP (1987) a za autorský dokument o Jiřím Stivínovi JIŘÍ STIVÍN, MÉNĚ ZNÁMÝ ČESKÝ KAMERAMAN získal v 1994 prestižní cenu MIDEM ‘94. Jan Malíř skládá také filmovou hudbu (seriál Kde padají hvězdy). Za film MUSÍME SI POMÁHAT obdržel od Asociace českých kameramanů (AČK) Cenu za vynikající kameramanské dílo roku 2000. Stál za kamerou filmu KRUTÉ RADOSTI (kinopremiéra v ČR v únoru 2003) slovenského režiséra Juraje Nvoty, jehož koproducentem je společnost Total HelpArt T.H.A.. Pro německou televizi MDR natočil jeden z dílu seriálu Místo činu, který se realizoval částečně v Praze. Točí reklamy a spolupracuje pravidelně na filmech amerických produkcí, které se natáčí v Česku. VLADIMÍR BARÁK, střihač Vladimír Barák (*1964) vystudoval SUPŠ a poté FAMU. Z jeho tvorby připomeňme například filmy a dokumenty IVAN KRAL DANCING BAREFOOT, MULTICAR MOVIE SHOW (silvestrovská show divadla Sklep), MILAN UŽ JDE divadla Vrata, filmy Jana Hřebejka PELÍŠKY a MUSÍME SI POMÁHAT a poetickou komedii Tomáše Vorla CESTA Z MĚSTA (2000). Střihal též filmovou povídku POWERS Petra Zelenky. Pravidelně se podílí na svěžích - zejména hudebních - pořadech České televize: je jedním z hlavních spolutvůrců cyklu Bigbít a Česká soda a jeho jméno naleznete také v titulcích pořadů Šedesátka a Trip. Stříhal Geny Dominika Haška a Vladimíra Mišíka, Jak se žije komparsistům a Jak se žije písničkářům. Jeho nasměrování dokládá také množství hudebních klipů (Buty, Lucie, Žlutý pes, Ivan Hlas, Sexy Dancers, Dr. Klusáček, No Guitars, Ivan Král, Snake Eaters, Walk Choc Ice, Monkey Business, atd.). V loňském roce s režisérem Igorem Chaunem realizoval pro cyklus ČT Černí andělé povídku Červená karta. Výrazně se podílel na podobě celovečerního filmu režiséra Tomáše Vorla Z MĚSTA CESTA (aneb Pět receptů na život blažený), který měl premiéru v říjnu letošního roku. V současné době střihá filmy Jana Hřebejka PUPENDO a Ondřeje Trojana ŽELARY, které budou mít premiéru v září 2003. V přístím roce by měl střihat seriál a celovečerní film s režisérem Igorem Chaunem podle předlohy Michale Viewegha Účastníci zájezdu. MICHAL HOLUBEC, zvuk Michal Holubec (nar. 4. 6. 1963) – absolvent FAMU, má ve své filmografii např. film Petra Zelenky KNOFLÍKÁŘI (1997). Za tento film a také za ŽILETKY Zdeňka Tyce (1993) získal nominace na Českého lva. V loňském roce pracoval jako mistr zvuku na úspěšném filmu Petra Zelenky ROK ĎÁBLA, za který letos Českého lva získal. Z jeho další tuzemské tvorby připomeňme ještě VÁŠNIVÝ POLIBEK (1994) Miro Šindelky a KAMENNÝ MOST Tomáše Vorla (1996). V září roku 2001 vstoupila do kin pohádka Kryštofa Hanzlíka KRÁLOVSKÝ SLIB. Michal Holubec se však podílí také na zahraničních, a to amerických, produkcích, na nichž se jako koproducent podílela i ČR: v roce 1997 přispěl svým podílem k filmu Bohemians Raffaela Zielinského, o dva roky později se podílel na televizním miniseriálu Dune v režii Johna Harrisona, za nějž byl nominován na cenu C.A.S., v roce 2000 na dalším miniseriálu Monkey King v režii Petera MacDonalda a minulý rok na dvoudílném televizním filmu Anne Frank – The Whole Story (taktéž nominovaný na cenu C.A.S.) Roberta Dornhelma. MILAN BÝČEK, architekt Milan Býček (*1963) absolvoval Fakultu architektury VUT v Brně. Jako asistent získal zkušenosti u architekta Zbyňka Hlocha. Za svou první samostatnou práci na tragikomedii Jiřího Menzela ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA IVANA ČONKINA (1993) získal Cenu za výpravu na festivalu v Novém Městě nad Metují a nominaci na Českého lva. Podílel se na romantické pohádce JAK SI ZASLOUŽIT PRINCEZNU (1994, r. Jan Schmidt), dramatu CESTA PEKLEM (1994, r. Martin Hollý), na Schmidtově zatím nedokončeném snímku SITUACE VLKA, na divácky mimořádně úspěšné tragikomedii BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1997, r. Petr Nikolaev) a také na snímku Jana Hřebejka PELÍŠKY, dále filmy HANELE (1999, Karel Kachyňa), CESTA Z MĚSTA (2000, Tomáš Vorel) a OBĚTI A VRAZI (2000, Andrea Sedláčková). Výrazně se podílel na podobě úspěšného filmu MUSÍME SI POMÁHAT režiséra Jana Hřebejka, který byl nominován na Oscara. Býček pracoval i na filmu ROK ĎÁBLA (režie: Petr Zelenka), který měl premiéru v březnu 2002 a získal Křišťálový glóbus na MFF v K.Varech. Působí též v oblasti televizní tvorby: s režisérem Karlem Smyzckem realizoval seriál Místo nahoře, který bude ČT vysílat na podzim roku 2003. V letošním roce se - kromě PUPENDA režiséra Jana Hřebejka – podílí na výpravném celovečerním filmu ŽELARY režiséra Ondřeje Trojana. Milan Býček je také projektant a realizátor v oboru užité architektury a spolupracuje na reklamních spotech. KATARÍNA HOLLÁ, kostýmy Také patří ke stálému týmu Jana Hřebejka (MUSÍME SI POMÁHAT, PELÍŠKY, ŠAKALÍ LÉTA), výrazně se však podepsala i nad výslednou atmosférou filmů KRAJINKA (2001, Martin Šulík), BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1997, Petr Nikolaev), KOLJA (1996, Jan Svěrák) a KRVAVÝ ROMÁN (1993, Jaroslav Brabec). Navrhovala kostýmy také k filmům ZVLÁŠTNÍ BYTOSTI (Fero Fenič), ZÁMEK V ČECHÁCH (Martin Hollý), VÁŠNIVÝ POLIBEK (Miro Šindelka) či PRAHA OČIMA.... Podílela se také na několika televizních filmech a pravidelně působí v oblasti divadla: navrhla kostýmy do více než šedesáti divadelních inscenací. V Národním divadle pracovala s režisérem Davidem Radokem, pravidelně působí např. i v Divadle Kašpar a v Divadle pod Palmovkou.

www.pupendo.com
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím