Monkey Business v Argentině - 5. část

Vydáno 14.12.2007 | autor: redakce

A je tu poslední report z 12 000 km vzdálené země, kde kapela z Prahy zažila cosi jako příběh z říše snů. Monkey Business, hrající nejdál v Londýně pro krajany nebo v Kodani pro kolemjdoucí, se budou ještě dlouho vzpamatovávat z toho, v jaký pohádkový výlet se jejich argentinská expedice proměnila.

Monkey Business v Argentině - 5. část

Pozvání od Zety Bosia - „McCartneyho Latinské Ameriky“, deset dní v luxusním hotelu s péčí hodné světových stars, zařazení mezi headlinery velkého festivalu a vřelá odezva na vystoupení, spokojenost hostitelů, zájem o vydání dalšího alba a příslib dalších koncertů na jihoamerickém kontinentě…

Vlastně až poslední večer jsme pořádně pochopili, proč a k čemu to celé bylo. Z jakého důvodu šéf labelu Alerta!Discos v létě vážil cestu do daleké Prahy, aby kapele lokálního významu věnoval tolik pozornosti a následně do ní vrazil bezmála milión (korun), který odhadem celá tahle legrace stála.

Pro osvětlení je nejprve třeba vědět, co pro španělsky mluvící Ameriku znamená fenomén Soda Stereo. Za 15 let existence doslova ovládl tamní hudební trh, prodeje desek počítá na miliony a nehraje jinde než na desetitisícových stadionech. Právě touto dobou Soda uskutečnila (po deseti letech od rozpadu) vzpomínkové turné, jehož statistika hovoří jasně: 22 koncertů (Argentina, Ekvádor, Chile, Mexiko, Peru, Kolumbie, Los Angeles, Panama), nejnižší návštěva 55.000, nejvyšší 125.000, celkem cca 1.200.000 fans! Jejím basistou a spoluzakladatelem je právě Hector alias Zeta Bosio, který kdysi viděl Matěje s Romanem v G-Point Hunters a po loňském koncertě MB v Londýně ho začala „La banda de República Checa“ vážně zajímat. Na značce Alerta!Discos proto vydal album Kiss Me On My Ego a postupně Čechům buduje mediální a koncertní zázemí.

Marcelo Carballar, manažer turné Soda Stereo a spolumajitel Alerty, mluvil při večeři o hvězdném a vlivném Zetovi jako o nadšenci, který pro jejich vydavatelství a akce typu Personal fest hledá zajímavé interprety po celém světě, údajně z ryzího entuziasmu a kvůli nechuti z konzervatismu, který je prý pro tamní scénu typický. Pokud je to tak, lze věřit i ideím o koncertech v Chile a jinde v Jižní Americe nebo o distribuci dalších alb Monkey Business…

Ale zpět do Aires. Čas utekl jako voda a další plány jako návštěva tango show, výlet lodí do Uruguaye nebo dokonce letecky k čarokrásným vodopádům Iguazú vzaly za své. To se už prostě stihnout nedalo. Dali jsme tedy přednost brouzdání přístavem, který je jednou z nejpříjemnějších oblastí města, a pěšími zónami v nejbližším okolí.

Navíc od neděle byl pohyb kamkoliv komplikován policií a vojskem – metropole se chystala na pondělní inauguraci prezidentky Cristiny Fernández-Kirchner. Jako žádná z místních manifestací se neobešla bez bubnů, nekonečného skandování a nechyběly ani bitky. Protože jedním z hlavních dějišť bylo nedaleké Plaza de Mayo, sledovali jsme to všechno z bezprostřední blízkosti. Kdyby se cokoliv podobného odehrávalo u nás, asi bychom se mezi rozvášněnými davy, kolem vodních děl a pancéřových vozů jen tak v klidu neprocházeli, zvlášť když s tamní politikou nemáme nic společného, ale zvědavost byla silnější. Navíc jsme byli ukolébáni navýsost pozitivními zkušenostmi se vším, co jsme tady zažili.

S proklamovanou zločinností a nebezpečností jsme se naštěstí nesetkali, odvrácenou tvář Buenos Aires s chudinskými slumy jsme pouze míjeli z úctivé vzdálenosti celou na letiště. A kdyby nám kamarád nevyprávěl, kterak ho tu nedávno přepadli Peruánci, nebo nevnímali častá upozornění „Sem nechoďte, schovejte si foťáky, nezůstávejte večer sami…“, asi totálně podlehneme letargii a okouzlení z letní exotiky.

Jedním z částečně rizikových míst je i čtvrť La Boca, v níž je cizincům doporučováno chodit jedině na stadion Boca Juniors, ale s početným doprovodem a s vysokou mírou ostražitosti, anebo do malebného turistického „městečka“ Caminito. Fotbalová sezóna už ale skončila, tak jsme zašli aspoň na druhé z lákavých míst, typické barevnými fasádami, trhy a pouličními galeriemi. Tak jako všude v civizovaných částech města se i zde prezentují hlavně tango, umělecké předměty, kýčovité suvenýry, textil z ovcí a lam… a samozřejmě fotbal – ve žluto-modrých barvách Bocy nebo v modrobílé národní kombinaci koupíte vše, na co si vzpomenete. Největším fanatikům doporučuji triko s vyobrazením legendárního Maradonova sóla přes půl hriště na MS 86, kterým porazil Anglii, a dal tak v době války o Falklandy svému národu pocit vítězství nejen na poli fotbalovém.

Očekávanou atrakcí bylo právě setkání s Diegem Armandem: pózuje tu nejen z plakátů, obrazů, soch, triček a obalů videokazet, ale v Caminito na vás čeká osobně pod slunečníkem a za 25 pesos vybízí ke společnému focení. Je k nerozeznání od originálu, s desítkou na zádech a s permanentně vztyčeným palcem na znamení vítězství. „Božskou ruku“ však nevztyčuje. Zajímavé povolání.

A to už je opravdu všechno. Ola, ola, Praha volá. Patnáctihodinová cesta domů byla úmorná, ale vzpomínky a naděje českých muzikantů, že si podobnou zkušenost ještě zopakují, jsou silnější. Hasta luego.