DAN BÁRTA - Illustratosphere

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

DAN BÁRTA natočil tak neuvěřitelně komorní a antikomerční sólový debut, až z toho mrazí. Ovšem ne vždy příjemně. Pro zpěváka je tato deska ještě příliš čerstvá na to, aby z ní cítil rozpaky, tvrdím však, že se dala v těchto intencích udělat mnohem líp, bártovsky průkazněji. Skupina Illustratosphere (např. kytarista Míra Chyška, klávesita Filip Jelínek a další) noblesně vykresluje tu křehké a medové, tam zase mandlově jadrné pozadí v barově snivém, jazzovém (někdy i mírně jazzrockovém) oparu. Bárta do tohoto prostoru vstupuje svým neobyčejným hlasem jakoby po špičkách, pokládá se a zakusuje do každého tónu, je vidět, že si dal na propracování vokálních linek hodně záležet, by» i tyto někdy, bohužel, působí jako právě vytažené z rukávu. Poněkud však podcenil kompoziční stránku, protože všechny skladby jsou - až na výjimky - šedivé a nevzrušivé, slévají se jedna v druhou, postrádají zásadnější nápady, které by je zasekly do posluchačových uší. Z tohoto poklidného, siestového jam session nejvíce vybočuje hned úvodní Na i v ní (bravurní slovní hříčka), kde funguje všechno do puntíku. Možná je to ale tím, že píseň celou desku načíná a blábolivé slovní předivo ještě tolik neotravuje. Textová stránka alba je totiž jednoznačně největším omylem alba, chudák a bláhovec ten, kdo by v ní hledal nějaký hlubší skrytý smysl. Vrstvení zvukomalebných a asociačních nesmyslů může být hravým zpestřením jedné dvou písní, na ploše celého alba však působí - přes pár povedených momentů - poněkud hloupě. Křečovitý dadaismus slov je v tomto případě dle mého názoru jen alibistické vybruslení z neschopnosti napsat něco smysluplnějšího. Z pokusu o silnou výpověď tak zůstala jen improvizace s mnoha hluchými a nedotaženými místy. Touha nechat na chvíli rockového vyřvávání plic je naprosto přirozená a v případě Danova ohromného talentu i naprosto logická. Kromě toho však zpěvák nic víc nenabídl.

DAN BÁRTA - Illustratosphere