Colours of Ostrava již posedmé

COLOURS OF OSTRAVA 2008
10. – 13.7. OSTRAVA

Colours of Ostrava předchází pověst nejlépe organizovaného festivalu v České republice. Bude tomu tak i po letošním ročníku, kdy v programu dominovaly výrazné ženské osobností, nad areálem vládlo rozmarné počasí a kdy dorazilo rekordní množství návštěvníků?

Colours pro mne začaly v pátek na OKD stage s téměř domovskou kapelou Priessnitz, jejíž vystoupení bylo poznamenané velmi špatným zvukem. Ani ten však nedokázal skrýt jasné kvality tohoto uskupení. Dlouho jsem se však s jesenickými rockery nezdržel, neboť mým hlavním cílem bylo souběžně probíhající vystoupení izraelské zpěvačky, klavíristky a kytaristky jménem Noa. Ta svým výkonem trochu zklamala. V některých fázích se prezentovala příjemnými písněmi s arabskými motivy, někdy zabloudila až do vod infantilního popu a ke konci setu došlo na velmi dobře odzpívanou píseň Ave Maria. Jako show fajn, konzistence vystoupení bohužel nulová.


Titulek festivalového programu hlásající „Lahůdka pro milovníky Lamb, Portishead a noir filmů“ mne přiměl k cestě za Australankou Ingou Liljeström. Početný band, rudá sukně a telefonní sluchátko, s jehož pomocí lze imitovat hlas Beth Gibbons, to byly hlavní zbraně této zvukové experimentátorky. Vychutnal jsem si tři velmi hutné písně doplněné o povedené abstraktní projekce a vyrazil za hlavními hvězdami pátečního dne, kapelou Happy Mondays.

Mondays předvedli koncert hodný jejich pověsti. Přišli pozdě, pódium opustili o pár minut dřív, na přídavky se vykašlali, byli dostatečně znudění a pořád něco popíjeli a pokuřovali. Shaun Ryder již neumí téměř vůbec zpívat, a vše tak musí zachraňovat výborná zpěvačka Rowetta Satchell. Velká část zvuků běží odkudsi z playbacku. Kytaristi jsou občas jen pro ozdobu. Přesto, podle mě, nenajdete nikoho, komu by se tento koncert nelíbil. Happy Mondays disponují dostatečným množstvím hitů, které vás dokáží rozhýbat. A když se pak rozezní hymna Step On, nezůstane v klidu téměř nikdo. Navíc oživlé legendy mohou vypadat trochu divně, ne?


Následující chvíle patřily Američanům Dandy Warhols, na které vzpomínám v dobrém ještě z dob, kdy vystoupili v klubu Roxy, a ve zlém po jejich loňském předskakování Nine Inch Nails. Ostravský koncert bych po kvalitativní stránce zařadil tak někam mezi. Kapela je dobře sehraná a její koncert byl výborně nazvučený. Přesto mne ani megahity jako The Last High a Bohemian Like You již nedokážou pořádně nakopnout. Členové kapely po většinu času jen nehnutě stojí. Zpěvák a kytarista v jedné osobě Courtney Taylor-Taylor občas svým hlubokým hlasem něco zabrblá, ale to nedává povětšinou příliš smysl. Dandy Warhols zřejmě zažívají nějakou dlouhodobější krizi, snad se z ní brzy dostanou…

Sobotní program pro mne začal koncertem Lou Rhodes. Tato zpěvačka s nezaměnitelným hlasem dorazila pouze sama s akustickou kytarou, tedy tak, jak dle jejích vlastních slov vystupuje nejraději. Kdo však čekal introvertní vystupování, na které byli zvyklí návštěvníci koncertů Lamb, byl překvapen. Lou dnes již v pohodě uklidní pubertální výlevy výrostků v prvních řadách a vcelku snadno přiměje celé publikum k tomu, aby v písni Tremble tleskáním zastoupilo bicí. Setlist obsahoval songy z obou desek, dvě novinky a došlo i na magickou Gabriel, ta vyvolala tak mohutné ovace, že málem spadnul stan, v němž se koncert konal.


Během tohoto vystoupení vzniklo mezi zpěvačkou a diváky zvláštní spojení, které alespoň v mém případe nepřerušil ani konec skladby Save Me, což byl jediný přídavek, kterým nás Lou v parném dni oblažila. V úvodu jsem napsal, že lineupu Colours dominovaly ženy. Tento výrok bych měl upravit. Programu totiž jasně dominovala jediná žena - Lou Rhodes. Pro mne zatím koncert roku.

Před šestou večer přišel na řadu Sergent Garcia, Francouz, který se svým mnohohlavým bandem míchá latinské rytmy s prvky hip hopu a ska. Prostor před hlavním pódiem se v tu chvíli proměnil v jeden obrovský taneční parket a já si připadal rázem jak někde na Kubě. Škoda jen, že Garcia nepřivezl k této hudbě odpovídající klimatické podmínky.

Poté jsem se chtěl vypravit do klubu Templ na druhé vystoupení Ingy Liljeström, kterou jsem předchozí den předčasně opustil. Bohužel zřejmě začala působit skladba The Rain od Lou Rhodes, a tak se přihnal velmi silný liják, který mne (totálně nepřipraveného na jakoukoliv nepřízeň počasí) přinutil se schovat v jednom z občerstvovacích stánků poblíž OKD stage.

Díky tomu jsem měl mimořádnou příležitost slyšet poprvé naživo naší „slavici“ Lucii Bílou. Nemám její tvorbu sice vůbec naposlouchanou, ale i tak jsem poznal, že s jejím zpěvem není něco v pořádku. Ona totiž není schopná uzpívat výšky! Vždy jen začne řvát podobně, jak to dělají zpěváci českých bigbeatových kapel (Arakain, Kabát…). Nemám pořadatelům za zlé, že Lucku na festival přizvali, své posluchače si bez problémů našla i ve vydatném dešti. Nechápu však, jak někdo podobný může vyhrát jakoukoliv hudební anketu či soutěž. I když Český slavík není asi ani jedno z toho…


Po předchozím zážitku u mne měla vcelku výhodnou startovní pozici největší hvězda festivalu Sinead O'Connor. Během jejího vystoupení se v prostoru kolem hlavní stage sešlo - dle očekávání - asi nejvíce diváků (tipuji možná až deset tisíc). Sinead vsadila na klidnější, akustické písně, v nichž jí vypomáhali dva spoluhráči, kteří se střídali u harmoniky, kytar a kláves. Zatímco zpěvačka zůstala věrná kytaře. Bohužel se mi zdálo, že Sinead brala své vystoupení až příliš rutinně, jakoby pro ní publikum snad ani neexistovalo. Hlas má super, o tom žádná, jen by to příště chtělo více toho srdíčka.

O pár minur později se na stejné stagei měli objevit elektropopoví Goldfrapp, tudíž jsem jen zaujal ještě výhodnější pozici a pozoroval hrozivě černé mraky, které se nad Ostravou začaly kumulovat. Úderem půl jedenácté vyběhla na pódium Alison Goldrapp, Will Gregory a pět jejich spoluhráčů. Rozsvítily se působivé dekorace, jimž dominoval sloup s třásněmi a parožím, a kapela se bez okolků pustila do písně Paper Bag z desky Felt Mountain. Během více než hodinového setu zazněly hity Number 1, Utopia, Strict Machine, A&E, psychedelická Little Bird, sektářská Happiness a další klenoty.

Goldfrapp jsou opravdu poctivou kapelou, takže nikoho nemohlo překvapit, že najednou klidně hrají čtyři lidé na klávesy a o chvíli později zas dva na kytaru a jeden na baskytaru, nechyběla samozřejmě půvabná harfistka, nenápadný bubeník a občas se někdo ujal flétny, případně elektrických houslí. Pódium však patřilo zpívající Alison, kterou musí spoluhráči za všech okolností poslouchat, jinak by bylo zle. Koncert byl díky výbornému nasvícení pastvou pro oči. Krystalicky čistý zvuk zas lahodil našim uším. Škoda jen, že se ke konci přihnal další z ostravských orkánů, a tak již nedošlo na žádné přídavky. I tak to bylo velmi působivé.


Poté, co ustal déšť, jsem se vypravil na zbytek vystoupení Koop. Tito Švédi mne mile překvapili. Čekal jsem dva týpky za počítači a jeden, dva živé nástroje. Místo toho na Colours dorazil osmičlenný swingový orchestr s vynikající zpěvačkou. Jestli měl někdo přesvědčit mokré, promrzlé a unavené publikum v jednu hodinu v noci o tom, že je léto, tak to byli právě oni.

Kapela poctivě tancující diváky odměnila po sedmdesátiminutovém vystoupení ještě třemi přídavky. Přičemž poslední, na desce tříminutová skladba Come To Me byla díky úchvatnému jamování natažena na trojnásobnou délku. Pánové Oscar Simonsson a Magnus Zingmark nás v samém závěru také informovali o tom, že ostravský koncert je na dlouhou dobu jejich posledním, neboť se odebírají do studia natáčet novou desku. Stylovější tečku za hudebně nabitou sobotou jsem si snad nemohl ani přát.

V neděli jsem se chtěl podívat na Ivu Bittovou. Bohužel jsem byl jedním z mnoha nešťastníků, kteří již nebyli do kostela z kapacitních důvodů vpuštěni. Ale kdo pozdě chodí...však víte. Toť pro mne konec Colours. Jsem si jist, že jiný festival s podobnou atmosférou a takto kvalitním lineupem v Česku ještě dlouho nenalezneme. A za tu Lou Rhodes bych pořadatelům klidně odpustil i pět Lucií Bílých.

text a foto Tomáš Pokorný