Mogwai: Když tóny mokvaj’

Mogwai

15. 11. 2008, Divadlo Archa, Praha

Rok 1997, Londýn. Na BBC Radio One probíhá večerní přímý přenos části vystoupení skotských Mogwai. Fascinovaně zíráte na přijímač jako v dobách předtelevizních, kdy lidé nahrbeni u rádia hltali každé slovo komentáře důležitého fotbalového mače. Zpočátku vcelku mírně vyhlížející (vyznívající) skladba se najednou urve ze řetězu a nastává několikaminutové hlukové peklo, kvílení a vazbení, které nakonec hlídací rádiový robot vyhodnotí jako krizovou situaci a okamžitě spouští tzv. „safety tape“, tedy záložní skladbu (toho času Wonderwall od Oasis). Běžné vysílání po stručné omluvě ze studia po chvíli pokračuje dál, ale sonický zážitek doznívá v nadšeném posluchači, do té doby o Mogwai pouze čtoucím, ještě dlouho…

Střih. Rok 2008, Praha. Apokalypsa se nekoná, rozjezd je relativně umírněnější, ale ušetřeni mogwaiského kytarového očistce ve výsledku nejsme. Jelikož se jedná o návštěvu premiérovou, setlist je i přes nedávnou řadovou novinku Hawk Is Howling pojat spíše průřezově, sahá se hluboko do dřevních dob až k debutové kompilaci Ten Rapid (Ithica 29-7, New Paths to Helicon 1). Na letošním disku stejně tolik nezáleží, Mogwai jsou především kapelou koncertní a vším, čím byli, byli a jsou rádi. Takže pokud opravdu potřebujete dohnat vzdělání, vřele doporučuji např. výběr live nahrávek Government Commisions: The BBC Sessions 1996 - 2003 (s typicky bručivým úvodem Johna Peela, „ladies and gentlemen – Mogwai“).

Uchopit správně to, co svérázní létající Skoti se svými nástroji provozují, je škatulkový oříšek, často tudíž bývají označováni jakožto postrockeři. Well, pokud to značí, že s chutí kašlou na tradiční strukturu skladeb (rozuměj sloka refrén, sloka refrén, sólo, atd.), nebo že veškeré budovatelské a vrstvící úsilí se nasčítá a podtrhne možná po třech, možná po pěti a možná také až po osmi minutách; nebo že prakticky nezpívají (a když už, tak zastřeně, šeptavě, či tak zefektovaně, že stejně většinou netušíte, o čem) a že celková atmosféra je pro ně důležitější než transparentní melodie a chytlavý refrén, pak ano. Budiž. Jsou to postrockeři. S definicemi si však hlavu nelámejme, co bude dál, těžko předjímat - a než se rok s rockem sejde, nastoupí jistě škatulka nová, ještě vypečenější.



Jste-li ve stejném sále jako oni, na teorii nezáleží. Důležité je jen to, jak hodně jste ochotni v danou chvíli riskovat a jak uchopíte přímou, osobní zkušenost s kvintetem, jehož frontman nastoupí do práce ve fotbalovém dresu (což je zcela legitimní: krom toho, že jsou jako všichni Skoti i Mogwai velkými fanoušky kopané, hádejte kdo měl na starosti soundtrack k dokumentu Zidane: A 21st Century Portait?). Poslouchejte bez předsudků. Protože když se intenzita hudby vyšplhá z 0 na 100 za pár sekund a mezi skorotichem a zvukovou explozí není víc než osm taktů, to jsou Mogwai. Když už si myslíte, že je máte v uchu a přečtené, mají naopak oni v hrsti vás a za chvíli se možná stane něco absolutně neočekávaného. To jsou zkrátka Mogwai. Můžete se spolehnout.

Když už se zvuk snad nedá více ohnout a hlavou vám celá ta změť cestovala už snad všemi možnými směry, když maximální white noise se mísí se zběsile blikajícími white lights, když se tones mění v drones a zase zpátky, to jsou Mogwai. Když jste po kosmicky klidném úvodu večera teleportováni na zápočtový seminář z kompoziční strukturologie, kde po pauze na nádech následuje sympózium o blahodárných účincích dobře dávkovaného sonického pekla, vítejte na Mogwai. A když z jednoho kouta imaginárního přednáškového sálu kření se Thurston Moore, z druhého vše sledují chlapíci z Earth a vzadu si pilně dělají poznámky žáčci ze 65daysofstatic, jste tu správně.



Když se pod vámi v poslední třetině koncertu rozvibruje podlaha, ale i přes fortissimo grande propletených kytar je zvuk stále svým způsobem čitelný (což by mohl být oxymóron, ale nemusí!), ano, úřadují Mogwai. Když přijdete nepřipraveni, myslíte, že to bude skvělé, ale ono je to možná jen dobré a možná ještě hůř, i to jsou Mogwai. A věřte, kašlou na to. Ale jste-li poučeni a připraveni dobře, a necháte je, ať vás v tom vykoupou, odcházíte vysoce spokojeni. Když totiž na Poříčí dorazí Glasgow Mega-Snake, který se bojí pouze Satana, ale jinak si dovolí úplně všechno – inu, jak by řekl svatý John, dámy a pánové, to byli Mogwai.

Filip Tomášek