Sepultura rozpoutala ve Zlíně peklo

SEPULTURA
THE SORROW, X-CORE

11.2. MOR CAFE, ZLÍN

Masorvoucí Sepultura v čele s kanibalem Greenem

Brazilská Sepultura zavítala v rámci propagace nové desky A-Lex dvakrát do Česka. Jako první si ji vyslechli a zapařili s ní ve Zlíně. Pak se ansábl přesunul přes polské Katowice do plzeňského kulturáku Šeříkova. Legendu trash metalu doprovázely ještě dvě kapely. Jako první se s menším zpožděním uvedla česká X-Core, která měla poněkud rozpačitý začátek. Maníci se ale o to více do hraní opřeli a sklidili zaslouženou pochvalu. Na načaté publikum si hned po nich troufli týpci The Sorrow. Poznal je skoro každý, kdo byl loni na vizovickém festivalu Masters of Rock, kde si odbyli premiéru. A letos se tam Rakušané pro velký zájem chystají opět. Takže kdo je nestihl, má ještě šanci.


Hlavní hvězda večera si dávala načas a ještě po setmění v sále hráči čekali, až pódium zalije hustý kouř, který pomalu prořezávala světla reflektorů. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, nevylezl Rákosníček, ale dvoumetrový zpěvák Derrick Green. Čahoun začal do mikrofonu chrčet jeden text za druhým. Rychlejší tempo novinek s přibývajícím časem jen o pár milisekund zpomalil, aby si společně s diváky lehce orazil. V druhé polovině zlínského pekla si na starých flácích pošmákli hlavně pamětníci, kteří přitom možná mysleli na bývalého zpěváka a zakladatele Sepošky Maxe Cavaleru. Černočerný Derrick zaujal charismatickým vystupováním a všechny v sále si mávnutím kouzelného proutku odnesl do tropického brazilského pralesa mezi domorodce živící se lidským masem.


V tu chvíli mlátil vší silou do bubnu jako bubeník udávající rychlost veslování pro otroky na galéře. Myslím, že by to tak mohlo být kolem dvaceti uzlů. A bez roubíků v hubě. Energie z něj stříkala na hony daleko. Nejvíce si jí zachytával hlouček fanusů pod pódiem a přetavil ji v agresivní žduchanou mezi sebou. V žádném případě tento úkaz nepřekročil nebezpečné hranice. Dokazuje to i fakt, že se všichni rozcházeli po svých nohou a mávali na sebe nezlomenými ani vykloubenými horními končetinami. Párkrát za večer se zpod pódia najednou vyšvihla anonymní postava, která se pozdravila se zpívajícím Greenem a lehce přepadla na ruce svých kolegů dole v kotli.


Zpěvák svými grimasami a výrazy připomínal spíše masového vraha na útěku z Alcatrazu, kde si odpykával doživotní trest. Až v přestávkách mezi jednotlivými skladbami jsem zjistil, že si nerašpluje jazyk a má příjemný hlas. S počtem odehraných písní atmosféra houstla a klimatizace nestíhala (jestli tam nějaká byla). Každý se bavil po svém a oslavu pětadvacetileté existence brazilského zázraku si dokonale vychutnal.

text a foto Karel Prchal