The Prostitutes pokřtili novou desku

THE PROSTITUTES

19.3. ROXY, PRAHA

Narodila se nám zombie a máme ji moc rádi.

Netroufnu si vynášet soudy o tom, která hudba je dobrá a která špatná, ale vím už dneska, proč se mi něco líbí a něco ne. Muzika je pro mne především o emocích. Buď se kapele podaří mi nějakou emoci předat, anebo nepodaří. Důležitý je pocit, že si v té chvíli já a kapela rozumíme. Mezi ty kapely, u nichž tenhle pocit mám, The Prostitutes rozhodně patří. Teď křtili svoji novou desku, která možná nebyla tak napjatě očekávána jako u jiných kapel, ale o to více potěšila. Na ten křest jsem nemohl nejít.

Do Roxy jsem dorazil minutu před začátkem vystoupení předkapely Noblesse Oblige – Němec a Francouzka žijící v Berlíně. Na pódiu je dvojice Afro-Siouxsie a chlap, který z profilu připomíná Nicka Cavea. Hudba tomu zpočátku zhruba odpovídá, později se objeví trocha exotických rytmů a taky šanson – no prostě jedno ze stigmat Berlína. V průběhu jejich vystoupení se sál postupně zaplní. Nejsou špatní, ale 45 minutový set mi přijde trochu dlouhý.


Pak už jen malé úpravy na pódiu a během čtvrt hodiny se ozve úvodní riff Hometown Zombie, během kterého nastoupí kapela a spustí naplno. V prvních řadách se skáče a tančí, u nás vzadu se většina lidí více či méně hýbe do rytmu – rozhodně to nevypadá, že by tu byl někdo omylem. Následuje Thank You, kterou už kapela hraje na koncertech dlouho a patří spíše mezi vypalovačky z prvního alba. Jako další ohlásí Adrian Eject, ale ta zazní až po další novince Wired to Kill. Koncert šlape, nové věci zapadnou mezi ty staré bez problémů. Kapelu to zjevně baví a nejvíc je to vidět na „Destroyerovi“.

Adrian je jako vždy sympaťák. Šmity, se svým účesem z „Adamsovic rodiny“, nejvíce zjevem odpovídá zombie. Jen zvuk se trochu tříští, ale to je prostě Roxy. Jo, a taky skoro neslyším klávesy, které chybí hlavně při Eject – škoda. Problém se zvukem kláves se vyřeší až po dalších 2-3 skladbách. Rychlé tempo koncertu trochu zvolní až při Everybody Knows a po ní je ohlášeno samostatné vystoupení „šestého člena kapely“ – robota WD40 se skladbičkou Unfaithful Sinclair. Jako vtípek dobrý, nicméně to trochu zpomalí koncert. A to nás právě čeká křest desky, což je vždy takové hluché místo . Jenže, přišli jsme na křest, a tahle deska si ho rozhodně zaslouží.


Na pódium nastoupí zpátky celá kapela,  dvě manažerky Kristýna a Eva, producent Dušan Neuwerth a kmotr Honza Muchow. Ti s pomocí WD40 polijí CD sektem a „lidi chytejte…“ Potom Adrian zahlásí se skoro neslyšným otazníkem na konci „Pudeme hrat (?)“ a koncert se zase rozjede naplno singlovkou Leave It Like It Is. Bohužel bez Sonji, o které se původně mluvilo, že přijde na křest zazpívat. I tak ale písnička svoji sílu nepostrádá. Koncert ve slušném tempu pokračuje až k závěrečné She´s Dead. To už se tancuje i vzadu. Že by to byl konec celého koncertu, tomu nikdo nevěří.

Řada kapel má aspoň jednu skladbu, kterou jim lidi neodpustí. V případě The Prostitutes je to Sunshine. Ta zazní v přídavku jako první, po ní She´s A Prostitute a skoro hymnická Space Odity 2009. Je konec, Šmity odchází jako poslední a vypíná vazbící „Detroyerovu“ kytaru. Mžourám do světla, rozhlížím se kolem sebe a dochází mi, že ještě něčím byl tenhle koncert výjimečný. Skoro jsem si nevšiml, že by kolem mne někdo  rušil kecáním. Asi je to vážně chytlo. Anebo to bylo tím rámusem?  Ale co, byl to krásnej rámus.

P.S.: Před dvěma lety se v pořadu Ladí neladí Petr Fiala ptal po smyslu toho, co The Prostitutes dělají. Nevím, jestli není nesmysl ptát se po smyslu hudby, kterou dělají lidi pro radost. Vím ale něco jiného: Mńága měla smysl v první polovině devadesátých let. The Prostitutes mají smysl teď.

text Forest foto archiv