Jazzanova živě v Paláci Akropolis

JAZZANOVA
28. 5. PALÁC AKROPOLIS, PRAHA

Totální nášleh z předsálí.

Nemám rád Radio 1. Bylo to právě toto odporné médium, které v posledních týdnech před koncertem hrálo několikrát denně Jazzanovu a ještě si dovolilo lákat posluchače na její vystoupení do pražské Akropole. No, a povedlo se mu to. Vyprodáno bylo už den před koncertem, v den koncertu fronta až do ulice mezi žižkovské psí exkrementy a my, kteří jsme se jako každý den zasekli u Baranďáku a přišli pozdě, jsme pak potupně stáli za otevřenými dveřmi do sálu. Měli jsme ovšem zase blízko k baru, což se po setkání s několika dlouho neviděnými známými ukázalo jako docela taktické. Ale pojďme blíž k dění na pódiu. Diváky, nadržené na partu berlínských DJs, v úvodu ukájela Veronika Diamant. Někde jsem se dočetl, že tato zpěvačka účinkuje v muzikálech, tak doufejme, že jí to spíš vyjde se skupinou SoffaJazz než v Karlínském divadle s Danem Hůlkou.


SoffaJazz není nic, co by vás nějak zvlášť uchvátilo, takový skoro klasický džezík, chtělo by se říci. Ale ono se dá z těch tří skladeb (možná čtyř, nevím, na baru bylo docela rušno) těžko něco vyčíst. I v Akropoli se totiž dost kvaltuje, protože tu v jako každém „správném“ pražském klubu končí už v deset. Takže Diamant šup, šup z pódia a chvíli se tu bude křtít. Křtí se třísetstránková publikace o Paláci Akropolis, takže všichni, protože jsou zrovna v Paláci Akropolis, musejí dělat, že z toho mají radost. K publikaci je přibalen i absolventský film Jany Počtové nazvaný Akráč. Za tento výraz (deš večer do akráče, voé?) kopu na potkání do hlavy. Naštěstí se publikace Jeronýma Janíčka rychle polila šampáněm a šup, šup z pódia. Mimochodem, to všechno pořád vidíme zpoza těch otevřených vrat a plastového půllitru.


Rychle se přestaví pódium a těsně před devátou se ozve rytmické dunění. To už je Jazzanova. Osm lidí, z toho šest DJs a představte si, oni jsou i hudebníci a umí hrát (zvláštní, že jo, Ladido?). V tý hudbě je prakticky všechno, elektronické beaty, živá basa, syntezátory všech možných zvuků, do toho živá dechová sekce včetně nejlepšího funk-jazzového hudebního nástroje - příčné flétny. Prý se tomu říká nu-jazz, ale já bych spíš řekl, inu, hudba. Z Jazzanovy jde neskutečná energie, hraje skladby z nového alba Of All The Things (to je mimochodem slabší než In Between z roku 2002), ale i staré fláky. Když jsem si zcela zbytečně rval náslechy Of All The Things do hlavy (protože jsem věděl, že skončím u Baranďáku, respktive v předsálí), brala mě tak maximálně každá druhá skladba. Jenže naživo to bylo úplně jinak, kotel.


Každá skladba zahraná s takovou energií, jako by už šlo o vytleskaný přídavek. Obrovská energie, která nutí tančit s brnícím žaludkem, a přitom taková pohoda... To je mimochodem kombinace, která se u nás docela těžko hledá. U Dusilky nebo u Bárty si moc nezatrsáte a kapely typu Monkey Business zase strhávají větší pozornost děním na pódiu, které občas předčí požitek z hudby. Jedinou slabinkou byl občas zpěv dýdžejky Clary Hill. Všechno čisté, pohodové, ale občas v něm ta energie prostě chyběla (možná to stačilo dát jen nahlas, nevím). Jenže, co bychom taky chtěli od blonďaté árijky z Berlína, která zpívá soul, že. Za to DJ Paul Randolph byl ozdoba. Na rozdíl od Clary má jistou výhodu, že vypadá jako Lenny Kravitz a v určitých polohách zní jako Seal, jenže on k tomu všemu ještě dokáže hrát i na basu (zvláštní, Lucco, že jo?). I když je Jazzanova vlastně jen „amatérské sdružení profesionálních dýdžejů“, dohromady jejich hudba zní naprosto dokonale. A přidávalo se a nekončilo v deset (asi až v deset dvacet!). A taky to byl rozhodně jeden z nejlepších koncertů, na kterých jsem letos byl. A to už jsem byl na dvou! No, možná na třech...

7
text Jaromír Hasoň foto Tomáš Martínek