MICK JAGGER - Goddess In The Doorway

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

KDYBY BYL MICK JAGGER bábou, dala by se titulní fotografie jeho čtvrté sólovky zlomyslně označit rčením "Zezadu lyceum, zepředu muzeum." Ale všichni víme, že stáří zasluhuje úcty.
Jagger bez Keitha. Napadá mne všelicos. Polévka bez soli. Rock bez rollu. Yin bez yangu atd. Jak zužitkoval expresivitu své jedinečnosti s milionoou magií? Nebo magií pro miliony? Rockoví snobové budou určitě zkroušeně reklamovat setrvání ve starých kolejích a volat po nyní módním, ovšem ne vždy výživném spojení s jazzmany, zatímco freaks dance scény budou hovořit o pavučinách a zapraném rádiovém popu, kdežto česká čundrkántryová populace zavzpomíná možná na Jaggera v J. Jamesovi, jaký to byl fajn desperádo.
Inu, v čem se liší nové album MJ třeba od excelentního opusu Wandering Spirit z roku 1993?
Tentokrát si pozval ke kolaboraci tutové maňasy jako Bona Voxe či Lennyho Kravitze, a o co půjde, napoví hned úvodní Visions Of Paradise, změkčená syntetickým smyčcovým obalem. Nebo duet s Bonem v Joy, kde nápaditý riff vystřídá hymnický refrén. Trochu to zní jako tísňové volání stárnoucího rockera, ale nic ve zlým, mezi inflací štěkajících rapperů jde o balzámek.
Dancing In The Starlight je box muší váhy. Využití funkového jazyka zde spíše vedlo ke stereotypizaci, a příliš se vtírá současná soft-funková konjunktura. Ale muzika je to pěkně rozvrávoraná a příjemně čechrá. Jagger vůbec jako by se pohyboval někde mezi Boz Scaggs a Steely Dan, a je mu jenom ke cti, že se mazaně vyhnul sračkovitým finesám. God Gave Me Everything je melodicky lyricky lapidární, přesto silná. Hideaway - opět trochu vábivě lascivní, funkující porce jaggerovského soulu s větérkem od Karibiku v zádech. Stejně tak Lucky Day, šikovný manévr v reggae rytmice s ještě únosnou popíkovou senzibilitou. A je tu Don´t Call Me Up, pro Micka vlastně typická, laskavě zaoblená balada. Ale Jagger umí! Gun zní správně zlobně jako hrozivé smrákání nad krajinou. Jedovaté kytary, zmítající se beaty, žádné kompromisy - geniální aranžmá. Vrcholem celé věci (alespoň pro mne) je mocná, majestátní balada Too Far Gone… a nádherný konec, kde Jagger v Brand New Set Of Rules ležérně, se svojí typickou suverenitou a svými dvěma dcerami zpívá "It´s just like I was back in school" - a fakt to nezní jako obratná přetvářka.
Jagger neobjevuje nové hudební relace či kontexty, je praktický a houževnatý, má smysl pro nové rytmy života a v celém tom zábavném cirkuse si uchoval cit a vhled. Není to vůbec málo na to, aby se i nadále pohyboval v nadprůměru.

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím