TIGER LILLIES ROZBOŘILI ARCHU!

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

Svérázní Britové TIGER LILLIES, kteří naposledy pokořili Prahu koncem minulého roku, se za velkého nadšení svých věrných vrátili na místo činu.
Původně sice měli kromě dvou samostatných koncertů ještě potřikráte doprovázet představení Circa taneční skupiny Holy Body Tattoo, ale to by musela tomuto jistě zajímavému spojení být nakloněna i kanadská vláda, která na poslední chvíli zrušila tanečníkům příspěvek na cestu s tím, že střední Evropa není pro kulturní vyslance javorového listu až zase tolik prestižní.

Živá vystoupení Tiger Lillies v sobě snoubí kouzlo dekadentního kabaretu s půvabem dávných kramářských balad, nespoutaná hospodská kutálka se mísí s melancholickým klavírem i temnými barvami, poděděnými z chaloupky strýčka Toma Waitse, to vše ovšem s notnou dávkou momentu překvapení a neobyčejně vášnivou zálibou v drsných textech (ne nadarmo těsně před začátkem kladl pan ředitel Archy osobně na srdce všem přítomným citlivým duším, že koncert rozhodně není pro ně). Už více než čtvrtstoletí sypou z rukávu příběhy ze života osamělých schizofreniků, prodejných slečen, vyděděnců či vrahů, kteří to v podstatě myslí se světem dobře, a vyprávějí nám o skutcích, vedle kterých jsou Caveovy Mordýřské balady jen úsměvnou dopolední telenovelkou.

Středem pozornosti a velitelem nálad byl i tentokrát samozřejmě hlavně obuřinkovaný zpěvák Maryn Jacques s klaunským make-upem, který díky masce dokáže v okamžiku zcela změnit výraz obličeje, takže během líčení krutého násilí klidně vyšle do publika půlsekundový líbezný úsměv anebo s nevinným pohledem jakoby nic podupe hlavičku pohozené dětské panence. Jeho veselé písně o smrti, často netrvajících déle než dvě minuty, tak neustále balancují mezi tragédií a parodií, takže vlastně nikdy nevíte, zda se dojmout či zasmát. Prostě jako v životě.

Jacques je bavič i cynik, dle potřeby ale dokáže svůj klavír patřičně rozněžnit, jako například během rozvláčné coververze jazzového standardu Autumn Leaves, která ozdobila druhou část večera. V první půli nám pro změnu krom svých vlastních skladeb nabídli TL velmi naléhavou verzi slavné písně Johnnyho Cashe 25 Minutes To Go, kdy z Jacquesova falzetu i zaujetí opravdu běhal mráz po zádech, skoro tak, jako když stejným nářkem odsouzencovým rozvibrovala Archu před devíti lety démonická Diamanda Galás.

Co se týče šoumenství na pódiu, frontmanovi po celou dobu zdatně sekundoval vynalézavý bubeník Adrian Huge, doprovázející gesty, škleby i kostýmy texty jednotlivých skladeb v reálném čase a hrající zároveň vším možným i méně uvěřitelným (hračky, kamínky, kosti,..) prakticky na vše, co bylo právě po ruce a to tak razantně, až z toho po jednom destruktivním sólovýstupu dokonce na chvíli teatrálně zemřel. Koncert tudíž po opatrné otázce, zda někdo v publiku není náhodou také bubeník, musel „předčasně“ skončit.

Proti hudební jednotvárnosti bojují Tiger Lillies častou změnou rytmů i nástrojů - Jacques střídá klavír s akordeonem a ukulele, jeho poctivě vypilovaný falzet má navíc desítky odstínů, kontrabasista Adrian Stout zase klidně vymění svůj instrument za dobře naladěnou pilu, a Huge nenechá v klidu nic, do čeho se dá udeřit. Nejdůležitější složkou jsou však právě texty. Bez znalosti angličtiny by byl zřejmě celkový zážitek z koncertu poloviční, ale vzhledem k častým ohlasům na jednotlivá Jacquesova poselství i na přídavek Sex With Flies, vyškemraný vlastně už po rozsvícení sálu je jisté, že „jejich Pražané“ rozumějí velmi dobře. Doufejme tedy, že zbrusu nový, pouze den před koncertem zakoupený akordeon vydrží šéfovi TL déle než ty předchozí (s životností prý maximálně půl roku). Alespoň do příští pracovní návštěvy.

Filip Tomášek

www.tigerlillies.com

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím