Joe Cocker v říjnu vydá nové album

Vydáno 17.07.2010 | autor: PR

Kromě toho se představí dvakrát v České republice - v říjnu v Brně a v listopadu v Praze. Jak jednotlivé skladby nové desky Hard Knocks komentuje sám Joe Cocker?

Joe Cocker v říjnu vydá nové album Joe Cocker v říjnu vydá nové album

Joe Cocker je už více než čtyřicet let jednou ze zásadních postav hudebního průmyslu. Dosud vydal 21 studiových a čtyři živá alba. Jeho nezaměnitelný bluesovo soulový hlas se po právu stal hudební obchodní značkou. Za svou kariéru prodal miliony desek a jeho skladby se staly obrovskými hity po celém světě. Obdržel ceny jako Grammy, Zlatý glóbus a Oscar a dokonce se stal nositelem Řádu britského impéria. Joe Cocker je tak beze vší pochybnosti žijící hudební legendou a jedním z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších zpěváků posledních desetiletí. Navzdory všem těmto četným oceněním a milionům prodaných desek se ale stále dokáže vcítit do těch, kdo neměli štěstí jako on, dokáže se identifikovat s outsidery a slabšími, s těmi, kdo prohrávají. Není proto překvapením, že když byl dotázán na svůj názor na televizní soutěže typu „American Idol“ (ve francouzské a americké verzi této soutěže dokonce sám vystoupil), neprojevil žádnou velkou lítost, že v dobách jeho dětství žádné podobné soutěže neexistovaly. „Když si vezmete všechny ty losery, kteří se v podobných soutěžích objeví a zase navždy zmizí,“ přemýšlí nahlas, „tak si myslím, že by pro mě bylo velkým rozčarováním, kdybych se něčeho takového sám zúčastnil a poté zapadl – lepší je objíždět kluby a dostat se nahoru tímto způsobem.“ Je jen těžko k uvěření, ale tento muž se navzdory tomu, že se stal pro mnoho generací muzikantů i posluchačů ikonou, stále nepovažuje za vítěze. Jeho nejnovější album, první, které vydává u společnosti Sony Music pod značkou Columbia Records, se jmenuje Hard Knocks.
 

„Myslím, že mnohem víc času než na školách jsem strávil na ulici,“ vysvětluje tento 66-letý Brit. „Pro fanoušky, kteří jsou dost staří na to, aby si mě pamatovali už z těchto dávných dob, nebude problém název mého nového alba pochopit.“ Z názvu se sice může zdát, že album bude plné drsných témat a nálad, Cockerovi fanoušci (kteří museli na nové skladby čekat více než tři roky) se přesto nemusí obávat, že by se jeho hudba ubírala do příliš ponurých končin, právě naopak. Hard Knocks je mnohem popovější než všechny ostatní nahrávky z posledních let – zejména ve srovnání s jeho předešlým albem. „S Ethanem Jonesem, kterého mám moc rád a se kterým jsem v roce 2007 natočil desku ‚Hymn For My Soul‘, jsme nahrávali způsobem, jako by šlo o nějaké ‚demo‘. Nepoužívali jsme žádnou elektroniku a žádné speciální efekty,“ vysvětluje Joe Cocker.

 


10 nových skladeb na Hard Knocks nahrál Joe Cocker s Mattem Serleticem u kormidla. Je to jejich první spolupráce. Tento Kaliforňan na sebe poprvé upozornil, když v polovině devadesátých let spolupracoval s alternativní rockovou kapelou Collective Soul. Později Serletic produkoval desky hudebníkům a kapelám jako Matchbox Twenty, Rob Thomas, Blessid Union Of Souls a Carlos Santana. „Když jsem se seznámil s Mattem, už jsem za sebou měl setkání se spoustou producentů,“ říká Cocker. „Jen tak jsme si povídali v jeho studiu. Zmínil jsem se, že bych chtěl natočit moderní desku, ale ne zas moc moderní. Je mi jasné, že musím obstát v konkurenci 25-letých dětí, ale zároveň že nejsem a nemůžu být jako Green Day a jim podobní. A z něj jsem získal dojem, že společně bychom mohli udělat něco trochu jiného.“

Deska byla nahrávána v Serleticově studiu Emblem v Los Angeles a coby hosté se na ní objeví uznávaní hudebníci jako Ray Parker Jr., Tim Pierce a Joel Shearer (kytara), Josh Freese, Matt Chamberlain a Dorian Crozier (bicí), Chris Chaney (basa) a Jamie Muhoberac (klávesy). Desku pak mixoval Chris Lord-Alge a masteroval Bob Ludwig.

Dalším producentem, se kterým Cocker na desce spolupracoval, nebyl nikdo jiný než nashvillská legenda Tony Brown, který kdysi král na piáno s Elvisem Presley. „Shodou podivných náhod máme společného účetního,“ směje se Cocker téhle souvislosti. „On je docela postavička. Vlastně jsme spolu udělali ještě další skladbu, která ale na desku, kterou jsem chtěl natočit, tak úplně nezapadala.“ Skladbou, která byla nakonec použita a je jedinou cover verzí na celé desce, je I Hope od the Dixie Chicks (která vyšla v roce 2006 na albu Taking The Long Way). U zpěváka, který je legendou díky předělávání a vylepšování skladeb druhých prostřednictvím svého jedinečného hlasu a interpretačního stylu, může být počet zbrusu nových původních skladeb na Hard Knocks překvapením, a to i pro jeho nejstarší a nejoddanější fanoušky. „Za to, že dělám převážně covery, jsem býval častokrát kritizován, hlavně ze strany mladších lidí a tisku,“ vzpomíná Cocker. „I během nahrávání mi každý říkal: ‚Hele, Joe, všichni určitě čekají, že tam bude spousta coverů‘ a taky jsme uvažovali nad duetem s Joss Stone. Opravdu moc rád bych si s ní zazpíval, ale nějak se nám nepodařilo najít tu správnou píseň. Když jsem ale dal dohromady těchto 10 skladeb, všichni byli spokojení a já jsem si říkal ‚Aspoň bude nějaká změna‘.“

Narozdíl od skupin a zpěváků, kteří zapáleně vychvalují své poslední hudební počiny jako dosud nejlepší v kariéře, Joe Cocker sympaticky tomuto humbuku okolo „posouvání se na další rovinu“ a“ podobným žvástům nevěří a radši nechá rozhodnutí, kam Hard Knocks v rámci své dosavadní tvorby zařadit, na svých posluchačích. „Myslím, že je to asi mé 21. album za víc než čtyřicet let. Což není až tak moc,“ přemítá. „Počkám si, až co na něj řeknou lidé. Ještě jsem jim ho ani neměl příležitost představit.“ Zvědavost bude ale muset zpěvák krotit až do října, kdy album konečně vyjde a kdy se konečně vydá i na turné – první od roku 2007. O koncertech v Brně a Praze jsme již psali.

Živé hraní je a vždycky bylo nedílnou součástí jeho práce, kterou si navíc pokaždé nesmírně užívá. Kromě toho, že poprvé přestaví skladby z Hard Knocks na živo, si Joe Cocker pro své fanoušky připravil ještě jedno malé překvapení. „Některé moje skladby, přestože byly docela populární, jsem na živo moc nehrál,“ vysvětluje. „Samozřejmě, že nikdy nesmí chybět ‚You Can Leave Your Hat On‘ a ‚Unchain My Heart‘, ale tentokrát bych chtěl někam doprostřed koncertu zařadit část poskládanou ze starších skladeb jako ‚Simple Things‘ a ‚Tonight‘.“


JOE COCKER
Album: Hard Knocks


1. „Hard Knocks“
Joe Cocker: „Tuhle skladbu napsal Marc Broussard, kluk dole z jihu, kterého jsem jednou potkal. Je to jižanský hudebník z New Orleans a trošku jsme tu jeho skladbu předělali. Trochu jsme ji upravili, pozměnili jsme slova, protože původní se týkala lovení ryb a korýšů a podobných věcí, o kterých bych já zpívat nedokázal. Takže jsme si s tím docela pohráli. Myslím, že v téhle skladbě se zrcadlí tradiční „cockerovský“ přístup.

2. „Get On“
JC: „Tuhle skladbu napsal Matt Serletic společně s Danny Myrickem a Stephanie Bentley. Byla to skladba na zakázku, jak je píše spousta autorů. Naše zadání znělo, že chceme rockovou skladbu, ale hodně jsem se rozmýšlel, jak naložit s částí textu ‚... poslouchat něco od Joe Cockera‘, kterou tam dal.“

3. „Unforgiven“
JC: „Tuhle skladbu napsala Kara Dioguardi, Mitch Allan a Nick Lachey. Někteří mí známí by byli hrozně rádi, kdybych zpíval blues. Ale když jim pak takové skladby pouštím, zas tak nadšení nejsou. Pro mě je to ale asi nejoblíbenější skladba na celém albu, ani nevím proč. Vokály jsem nazpíval sám v kuse. Nahrané vokály vždycky vzájemně spojujeme a používáme porůznu jejich části, ale v tomhle případě jsem se do skladby úplně ponořil. Jak už jsem říkal, jak člověk stárne, je pro něj čím dál těžší se pro něco opravdu zapálit, je třeba jít hodně do sebe, abyste to ze sebe dostal. A v tomhle případě jsem musel jít vážně hodně hluboko.“

4. „The Fall“
JC: „Tady jsou autory znovu Matt a Danny, tentokrát ve spolupráci s Aimee Proal. Tahle skladba je docela nářez, tahle a ‚Hard Knocks‘. Má se to tak, že čím jste starší, tím těžší je najít téma, které by pro vás nebylo moc ‚pubertální‘, takže jsem je poprosil, aby přišli s něčím, co by v mém podání znělo přesvědčivě. A myslím, že se jim to docela povedlo.“

„Nevím, kam tohle album žánrově zařadit, jestli je ‚poprockové‘? Je o dost popovější než věci, které jsem v poslední době dělal, takže jsem z toho měl někdy obavy. Já jsem vždycky udělal základ skladeb a potom přišel Matt a přidával tam další zvuky a vůbec měl na starosti všechny ty elektronické záležitosti. Někdy jsem si říkal ‚Panebože!‘, ale prostě jsem s Mattem chtěl hrozně moc pracovat. A od začátku jsem věděl, jakou desku budeme natáčet.

5. „So It Goes“

JC: „Autorem je opět Matt, společně s Jeffrey Steelem a Danny Myrickem. Na albu není moc procítěných balad, takže se nám zdálo správné to trochu nabourat. Když jsem v nahrávacím studiu zpíval tuhle skladbu, nějak jsem ztratil představu, jak to udělat. Matt se mě zeptal, jestli bych to nemohl zpívat v téhle tónině, ve které ale bylo několik not, které už na mě byly trochu moc vysoko. Vždycky s sebou nosím vytištěný text, tak jsem se do něj podíval, ale stránka byla najednou prázdná. Hrozně mě to vyděsilo. Musel jsem jít hned k doktorovi. Měl jsem v oku ‚mrtvici‘, ale nemělo to co dělat s ‚mozkovou mrtvicí‘. Už se to nikdy úplně neuzdraví. Řekli mi, že za to mohl nějaký kousek tkáně, který se uvolnil a postupně doputoval až do cév. A tenhle ten malinký chuchvalec se mi dostal až do oka a krev nemohla proudit do sítnice. To jen tak historka na okraj. Ale jakmile si vzpomenu na tuhle skladbu, říkám si ‚Jo jo, to je tahleta‘.“

6. „Runaway Train“

JC: „Tuhle skladbu napsal můj přítel Ollie Marland. Někdy posloucháte jednu melodii za druhou a žádná z nich vás nezaujme. Ale tahle je jiná, prostě se mi líbilo, jak na sebe věci navazují a jak se vyvíjejí, že nevíte, co bude následovat, že není předvídatelná. Pořád se mění. Zaujala mě svou odlišností. No a proto jsem si ji taky vybral.


7. „Stay The Same“
JC: „Ani nevím, kde jsem tuhle skladbu vzal, ale její melodie se mi prostě hrozně líbila. Je to snad jedna z nejvíce komerčních skladeb tohoto alba, asi nejvíc hratelná v rádiích. Když jsem začínal pracovat pro Sony, snažil jsem se přijít se skladbami, které by pak hrála evropská rádia. A tohle byla jedna z těch, o kterých jsem si myslel, že by se jim to mohlo podařit.“

8. „Thankful“
JC: „A zase, i na téhle skladbě se podílel Matt, společně s Karou (Dioguardi). To je ta holka z American Idol. Několikrát jsem se s ní viděl. Oba dva cítili, jak jsem napojený na soulovou hudbu, jak moc mám soul celé ty roky rád. Ve skladbě zazní i gospelový sbor. Myslím, že je to tradiční ‚cockerovina‘, rozhodně víc něž některé jiné skladby.

9. „So“

JC: „Tenhle ‚pubertální‘ text ‚... prozraď mi svá tajemství‘ pro mě byl trochu na hraně. Když jsme natáčeli desku, musel jsem si poslechnout skoro pět set melodií – ze kterých jsem pak vybral deset. Slyšel jsem tuny písniček. Co se týče ‚So‘, tak mě zaujala její melodie, ty tóny ve mně prostě vyvolaly něco, co se mi líbilo. Napsala ji Chantal Kreviazuk a Tawgs Salter.“

10. „I Hope“                           
JC: „Tuhle skladbu produkoval Tony Brown. Nahrál jsem ji v prosinci loňského roku a v té době jsem si ještě nebyl jistý, jestli budeme pracovat se dvěma nebo třemi producenty. To se někdy stává. Tak jsem jel do Nashville a Tony dal dohromady malou kapelu, jména jejích členů jsem už zapomněl, ale byly to opravdu dobří muzikanti, kteří nahráli spoustu desek. Skladbu napsal Keb’ Mo’ a the Dixie Chicks a Tonymu přišlo, že nedostala, co si opravdu zaslouží. Podle něj potřebovala druhou šanci. Myslel si, že stojí za to se k ní vrátit. Předtím už produkoval verzi od the Dixie Chicks, ale podle něj potřebovala lepší kabát.“

Zdroj: Sony Music

zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím