Reportáž z festivalu Sziget 2010

Tenhle report o Szigetu raději vůbec nečtěte. Začínám totiž propadat depresi, že mi všechno uniklo. Ta obrovská hrací skříňka, která se spustila ve středu 11.8.2010 byla opravdu velkým soustem. Možná že ještě i dnes, kdyby festival po skončení začal opět od začátku, bych se s nastolenou frekvencí dva puchýře na noze plus jeden úžeh denně pajdala areálem a hledala nějakou stage. Celé dva dny bych mohla chodit jen okolo stánků s jídlem a ochutnávat všechny (nejen) maďarské speciality, další dva dny by šly strávit v promítacím stanu (Magic mirror stage) a návštěvy všech ostatních pódií by vydaly na další měsíc pobytu na tomhle ostrově uprostřed Budapešti. Naštěstí i přes tuhle moji počáteční skepsi je opravdu o čem psát, byť to bude jen opravdu malý zlomek toho, co všechno se za těch 5 dní dalo na Szigetu zažít.

Budapešť
Rušno však nebylo jen na samotném festivale. Budapešť sama o sobě láká k bližšímu seznámení, obzvlášť když z místa konání se za pomoci MHD dostanete za deset minut do centra. S festivalovou páskou bylo navíc možné uplatnit slevu na vstupném například do městských lázní nebo některých muzeí. Podpora města byla opravdu markantní. Některé ulice byly během konání festivalu úplně uzavřeny, jiné byly uzpůsobeny pro pochodující masy lidí směřující z/na festival. Místní Rendőrség (policie) byla v okolí místa konání vidět na každém rohu, takže člověk se cítil přinejmenším i docela bezpečně.

Nealko s sebou
Po organizační stránce nemůžu pořadatelům snad nic vytknout. U vstupu nebyly žádné fronty, bezpečnostní kontroly probíhaly také hladce. Dokonce bylo možné si s sebou do areálu pronést jakékoliv jídlo a nealko v PET láhvi. Žádné extrémní fronty nebyly ani u stánků s občerstvením a na barech. Do jisté míry se na tom zřejmě podílela i možnost rychlé platby pomocí tzv. sziget card (v podstatě platební karta, na kterou jste si nahráli hotovost). Jedna malá piha na kráse se ale přece jen našla. Vzhledem k tomu, že Sziget se řadí mezi velké evropské festivaly, bych nepředpokládala, že většina informačních letáků bude k dispozici pouze v maďarštině (nebo jsem na anglickou verzi zkrátka nenarazila). Takže jediné, co se dalo z festivalového průvodce vyčíst, byl lineup (díky bohu alespoň za to).

Zázemí pro návštěvníky?
Absolutně všechno na co jste si vzpomněli, nechtěli vzpomenout, ba i to, na co jste zapomněli. Ano, od bankomatů, přes směnárny, poštu, wi-fi stan, lékárnu, nemocnici s možností dárcovství krve, měření cukru v krvi, optiku, mini-supermarkety, až po ztráty a nálezy, obchůdky s oblečením a spousty atrakcí. Hodně netradiční a zajímavou atrakcí byla tzv. Hungarikum village, kde byly k vidění vystoupení v krojích, ukázky lidových řemesel a spousta stánků s tradičními maďarskými pochoutkami. Zájemci si mohli dát dokonce závody na chůdách nebo upéct vlastní chleba. Pak už jen zbývalo ochutnat místní pálenku a hurá na Main
Stage!

Stage, stage, stage
Hlavní stage byla velká (nečekané?). Ale tahle byla opravdu HODNĚ velká. Byla dokonce tak velká, že když hráli Muse jakožto headlineři festivalu, mohli jste kolem sebe dělat kotrmelce a stejně do vás nikdo nevrážel. A přitom tam byl celkem slušný kotel lidí. Musím říct, že tahle stage na mě působila jako hodně kvalitní dobíječka energie, ať už na ní hrál kdokoliv. Dokonalost dotvářel plážový písek navezený do zadní části stage, který byl velkým plusem hlavně po bouřce, která se přehnala třetí noc. Škoda jen, že tu produkce končila každý den už ve 23.00.

Druhé největší otevřené pódium na festivale byla World Music Stage, což bylo trošku překvapující, neboť world music obvykle nenachází na festivalech tak velký prostor jako tomu bylo právě na Szigetu. O to víc mám radost z toho, že tuto stage hned první den otevíral jediný český zástupce na festivalu – kapela Čankišou. Zábavu do pozdních nočních hodin zajišťovaly tři velké stany (plus spousta menších scén, které jsou nad rámec tohoto reportu) – Party Arena, A38-wan2 stage a MTV Headbangers Ball Stage. Ve stanech bylo občas hodně nedýchatelno, ale na druhou stranu poskytly přístřeší velkému počtu lidí při bouřce, která se přehnala. V tomto ohledu musím opět vypíchnout skvělou organizaci, kdy na všech plátnech běželo varování „A BIG STORM IS COMING“ a „DON’T GO NEAR TO THE TREES“. Naštěstí jak rychle bouřka přišla, tak i odešla a v areálu se druhý den prášilo vesele dál.

Tancuj, tancuj, vykrúcaj!
Po hudební stránce si každý mohl přijít na své, přestože letošní lineup byl považován za jeden ze slabších oproti předešlým ročníkům. Největší díl ze všech žánrů zaujímala hudba rocková, dále elektronická, a spousta dalších více či méně okrajovějších žánrů, jako např. reggae nebo již zmiňovaná world music. První den, než jsem se stačila dostatečně rozkoukat, jsem si vychutnala snad jen vystoupení DJ Shadowa, kterého jste o den dřív mohli slyšet i u nás v Praze. DJ Shadow předvedl působivou show, a to jak po hudební, tak po vizuální stránce. Prvních několik minut nebylo samotného umělce vůbec vidět, až po chvíli se vynořil z obrovské 3D koule umístěné uprostřed pódia, která současně sloužila jako plátno pro projekce.

Druhý festivalový den byl celkově laděný více elektronicky, kdy hlavní stage kralovali britští Faithless. Ti předvedli show, ve které zazněly věci z nového alba The Dance, prokládané starými profláklými hity jako je Insomnia nebo God is A DJ. Party Arenu pak „zelektrizovali“ Simian Mobile Disco a Boys Noize vs. Erol Alkan. Páteční večer hlavní stage ovládl Mika se svým veselým popem. Při jeho největším hitu Grace Kelly se podlamovaly nohy nejedné fanynce. Zato Party Arena naopak lehce přitvrdila a program na celou noc zněl jasně: Drumcode Night. Adam Beyer, Alan Fitzpatrick a Joel Mull servírovali neúprosný techno diktát až do brzkých ranních hodin.


Jestliže páteční večer byla hlavní scéna ve znamení nasládlého popu, sobotní den byl přesným opakem. Už od brzkých odpoledních hodin do areálu proudily temné zástupy fanoušků Iron Maiden v černých tričkách s patřičnými nápisy, a bylo na první pohled vidět, jak se složení festivalových návštěvníků rapidně změnilo směrem k drsnějšímu vzezření.. V podstatě celý den se na hlavní stage hrála výrazně tvrdší hudba a na samotné hlavní hvězdy večera připravila publikum méně známá místní kapela Tankcsapda, která to už sama o sobě celkem slušně „řezala“.

V neděli už rapidně ubývalo sil (přece jenom pět dní na festivalu je slušná porce), a tak poslední kapky energie ze mě vyždímali Muse, nejen díky nimž hodnotím tento den asi jako nejlepší ze všech. Nejdřív přišlo lehké rozehřátí v podobě Billy Talent a následně Kasabian (osobně bych uvítala opačné pořadí), a pak nastoupili oni. Muse. Jednak už jen kvůli jejich samotné show stálo za to tam být, a konečně jsem pochopila „co to na nich sakra všichni pořád mají“. Bylo to zkrátka excelentní vystoupení, jaké se na headlinery patří.


Obrovská laserová show, vynikající zpěvák a hudba, která by snad donutila i mrtvého tančit. Pak už nezbývalo, než se zase přesunout a přeladit opět na elektroniku v Party Areně, kde byl asi posledním tahákem Timo Maas. Původně plánované vystoupení Deadmau5e bylo ze zdravotních důvodů krátce před konáním festivalu zrušeno, proto náhrada v podobě Tima. Moje únava už začala dosahovat takových hodnot, že jsem zvládla jen letmý poslech jeho houseových rytmů a bylo načase se rozloučit.

Szia (ahoj) příště!
Spousta vystupujících umělců přirovnává Sziget k Glastonbury. Svou rozlohou a svým programem nabízí opravdu víc než hodně a troufám si říct, že patří ke skutečným špičkám evropských festivalů. Letos si do Maďarska našlo cestu 382 tisíc lidí z celého světa a já jsem ráda, že jsem byla jedním z nich.

text Monika Koutná foto Leoš Horký

Fotoreport z akce najdete ZDE.