BECK - Midnite Vultures

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

POKUD hned v úvodu napíšu, že BECK znovu potvrdil sílu svého talentu a natočil desku výjimečnou a neopakovatelnou, bude to znít jako otřepané klišé, protože něco podobného už bylo vyřčeno nesčetněkrát. Bohužel, nic výstižnějšího mě opravdu nenapadá a skutečně nelze než užasnout nad tím, s jakou jistotou se tenhle osmadvacetiletý zpěvák a multiinstrumentalista pohybuje ve zcela protikladných hudebních teritoriích. Zatímco na předchozím, intimně laděném albu Mutations nastavil veřejnosti tvář folkrockového písničkáře, tentokrát se vrací k bohatšímu "míchanému" soundu, zároveň ovšem akcentuje prvky, které se v jeho dřívější tvorbě objevovaly spíše okrajově. Midnite Vultures je do značné míry poctou černé taneční hudbě. Saint-Exupéry promine, ale s trochou nadsázky lze dokonce říct, že z Becka se protentokrát stal malý Prince. Novinka obsahuje jedenáct nových skladeb, které se (jak je u daného interpreta dobrým zvykem) vyznačují mimořádnou rozmanitostí. K nejchytlavějším položkám bezpochyby patří Mixed Bizness, která zcela evidentně odkazuje na strhující psychedelicko-funkové jízdy Sly And The Family Stone, konkrétně pecky typu I Want To Take You Higher nebo Dance To The Music. Charakteristické nervní přírazy dechů nechybí, ale vše je zabaleno do mnohem modernějšího zvukového kabátu, takže mluvit lze spíše o parafrázi nežli o kopii. Beck ale provádí i mnohem odvážnější kousky. Např. v kompozici Nicotine & Gravy narazíte na klávesové rejstříky, které jako by utekly z některé desky Stevie Wondera, vydané v první polovině 70. let, toutéž písní zároveň prorůstá i podstatně modernější scratching a jako by toho nebylo dost, v jistém okamžiku na vás zčistajasna vykoukne i banjo. I když by se v tak cizorodém prostředí mělo cítit poněkud nepatřičně, skutečnost je úplně jiná. V následujících skladbách se zpěvák průběžně vyrovnává i s vlivy rapu a hiphopu (Hollywood Freaks), letmo připomene dusavé disco (střední pasáž Milk & Honey) a nečekaně hodí očkem dokonce i po árijsky chladné kraftwerkovské elektronice (Get Real Paid). Tenhle výčet samozřejmě ani zdaleka není vyčerpávající a jen přibližně naznačuje, čeho všeho se od inkriminované nahrávky může posluchač dočkat. Midnite Vultures má jednu obrovskou výhodu - lze ji analyzovat, rozkrývat jednotlivé vrstvy a provádět další intelektuální cvičení, zároveň se ale při ní můžete prostě a jednoduše bavit. Neexistuje zase tolik desek, o nichž by se dalo tvrdit totéž.Lze jistě namítnout, že Beck v groovy vydání není vždycky dokonale věrohodný. Zejména v soulovém dojáku Debra je prostě znát, že interpret je přece jen spíš plachý bílý mladík, který patřičné erotické dusno dokonale nenavodí. Nemyslím ale, že by to byl přímo nedostatek, Beck díky tomu jakoby nenápadně naznačuje, že celá tahle deska je vlastně jen další hrou s hudebními styly a směry, že to nemyslí až tak vážně a že neztrácí nezbytný nadhled. Materiál, zachycený na albu Midnite Vultures, mě v každém případě naplňuje dojmem, že z Becka roste nadčasová osobnost typu Neila Younga nebo Davida Bowieho, která sice občas prochází dosti zásadními proměnami, stále si ale zachovává svůj nezaměnitelný ksicht. Bezesporu teď máme čest s jedním z nejpozoruhodnějších počinů loňského roku a docela věřím, že stejný výrok si vyslouží i eventuální deska příští. I když třeba zase bude o něčem úplně jiném...

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím