Sting v O2 Areně

STING & ROYAL PHILHARMONIC CONCERT ORCHESTRA
22.9. O2 ARENA, PRAHA

  
 Na začátek se sluší ujasnit, že si s sebou téměř devětapadesátiletý umělec nepřivezl tu „pravou“ královskou filharmonii, ale její koncertní odnož, jež vznikla teprve před třiadvaceti lety, která se zabývá právě „lehčími“ hudebními žánry, než její o 41 let starší sestra. Naleznete tu muzikanty s věkovým průměrem hodně pod hranicí aktuálního stáří hlavní hvězdy (tipuji průměr tak na pětatřicet let). Takže neplést!
Každý správný orchestr má i svého dirigenta a nejinak je tomu i u tohoto – jeho jméno je Steven Mercurio a kromě usměrňování muzikantů na pódiu se i podílel na aranžích některých skladeb. A vzhledem k tomu, že se jednalo zrovna o ty nejzdařilejší úpravy (ne nadarmo se říká, že nejlépe předvede své dílo sám jeho autor), tak je jen škoda, že v koncertním setlistu nedošlo na všechny právě od něj, ale to předbíháme.



Krátce po osmé hodině, tedy ohlášeném startu koncertu, se opravdu začal ansámbl scházet na vyvýšeném pódiu k naladění svých nástrojů a pozdě příchozí do prakticky zcela zaplněné O2 Arény tak měli poslední šanci najít svá místa k sezení. Po krátkém rozjezdu orchestru s kapelou se na pódiu objevil ten, jemuž patřili největší ovace a mohlo se začít.

První dvě skladby sloužící vyloženě pro vplutí do atmosféry, jež měla na následující dvě a půl hodiny pohltit halu, vystřídal první velký hit, při kterém se začalo chytat i publikum, ač před skladbou Stingovu poznámku „teď přijde klarinetistka Cerys Greenová, takže jistě tušíte, co bude následovat“ mnozí nerozluštili, neboť se šum, pískot a tleskání k vyjádření nadšení neozval po onom oznámení, ale až po prvních tónech linoucích se z jejího žestě.

Další výběr ať již Stingových sólových či z repertoáru The Police převzatých písní pokračoval a první půle koncertu, jež měla táhlejší a méně efektní ráz, se postupně naplňovala. A jestliže v druhé půli po přestávce je na místě zmínit jak výkon orchestru, tak vizuální stránku show, ta první byla na obé skoupá. 



Vizualizace a vůbec světelné efekty byly rozumně střídmé vzhledem k charakteru akce – pódium zespoda mírně přisvětlené nebylo od zázemí pro vystupující nijak zvlášť odděleno a jeho zadní stěnu tvořil jednoduchý závěs tmavého zbarvení. Pozornost návštěvníka akce se tak soustředila krom samotných umělců na dvě postranní obrazovky (v případě těch nejdále sedících), a pak též na tři ze stropu visící panely, jež designově připomínaly vizuál aktuální Stingovy desky a na nichž se kromě barevných variací tu a tam objevily předtočené videoprojekce.

Přestože tato samostatná díla měla dle na místě zakoupitelného programu mít poměrně zásadní místo v koncepci celého večera, já jakožto divák jsem je často shledal od hudebního zážitku zbytečně moc odvádějícími, navíc ve většině případů s až depresivním podtextem. A to se na nich podíleli nejenom začínající američtí umělci, ale třeba i nevšední a pro mnohé progresivní režisér Michel Gondry nebo Stingova druhá nejstarší dcera Mickey Sumnerová, jejíž vztah k interpretovi byl ale v tištěném programu bezdůvodně zamlčen.

Co se zvukové kvality týká, bylo zvláště v první půli vše podřízeno hlavní hvězdě a pokud někdo nepřišel jen na ni, mohl být mírně zklamán. Stingův mírně nakřáplý ne vždy srozumitelný hlas byl mírně vytažen nad ostatní a především orchestr se až na úvod skladby Russians dal brát spíše za čistě doprovodný.
Po přestávce se naštěstí role filharmoniků dostala do popředí, došlo nejenom na sólové výstupy prvních houslí či jednotlivých sekcí a především dostal prostor orchestr. Nutno podotknout, že šéfdirigent Steven Mercurio měl rozhodně lví podíl na živelnosti svých svěřenců, jelikož se po většinu dramatičtějších pasáží neomezoval pouze na „máchání rukama“, ale i na k dosažení cíle u dirigentů ne úplně obvyklým pohybům zbylých údů.

Mimo orchestr a Stingovu kapelu stála na pódiu po celou dobu Australanka Jo Lawryová, jejíž úkolem bylo doplňovat barevně vokál zpěváka a sem tam dokreslit atmosféru nějakým tím perkusním nástrojem. Bohužel její melancholický zpěv byl natolik upozadněn, že krom asi dvou písní bylo těžké si ho v přehršli zvuků najít. To i sporadicky přizvukující kytarista Dominic Miller byl slyšet lépe.



Gradace ke konci druhé půle, respektive její utonutí v samotném závěru, jsem úplně nepochopil – jestliže se podařilo interpretům při Every Breath You Take příchozí postavit ze židlí a „taneční“ náladu udržet i po následující dva přídavky, pak při téměř akustickém závěru absence naznačení, že se již lze posadit a vychutnat si v klidu už opravdu poslední písně, znamenala mírnou rozpačitost v chování diváků. Přeci jen standing ovations stále neumíme a o přirozeném potlesku, poté co se rozsvítí v sále (v tomto případě v hale) ani nemluvě..

Kdo si přišel poslechnout Stingovo best of v trochu jiném kabátě, ten byl podobně jako milovník dobrého plně-orchestrálního zvuku jistě uspokojen. Nic objevného se toho večera v O2 Areně nepřihodilo, „jen“ precizně odvedená práce. Na „zážitek na celý život“ je to málo, ale na příjemné usínání po příchodu domů akorát.

text Viktor Mašát foto Angelika Špicarová

5

Setlist:
  
IF I EVER LOSE MY FAITH IN YOU
EVERY LITTLE THING SHE DOES IS MAGIC
ENGLISHMAN IN NEW YORK
ROXANNE
STRAIGHT TO MY HEART
WHEN WE DANCE
RUSSIANS
I HUNG MY HEAD
SHAPE OF MY HEART
WHY SHOULD I CRY FOR YOU?
WHENEVER I SAY YOUR NAME
FIELDS OF GOLD
NEXT TO YOU

pauza

A THOUSAND YEARS
THIS COWBOY SONG
TOMORROW WE'LL SEE
MOON OVER BOURBON STREET
END OF THE GAME
YOU WILL BE MY AIN TRUE LOVE
ALL WOULD ENVY
MAD ABOUT YOU
KING OF PAIN
EVERY BREATH YOU TAKE

přídavky

DESERT ROSE
SHE'S TOO GOOD FOR ME
FRAGILE
I WAS BROUGHT TO MY SENSES