Intro: Muzikály a muzikály

Muzikál - to slovo zní mnohým z nás podezřele, nevábivě, až odporně. Všichni víme, co z něj udělalo během posledních deseti let v našich končinách žánr tak vyhledávaný a proklínaný zároveň. Z uměleckého hlediska je dnes jeho význam až na výjimky celkem zanedbatelný, roli společenskou a sociální však hraje stále vysokou – svou klientelu si udržuje a živí plejádu zpěváků, herců ad.

Pověst mu tu žehlí méně viditelné hry Divadla Na Fidlovačce, mimopražské projekty typu Donaha, popř. avantgardnější kusy jako Oscar Wilde. V očích širší veřejnosti ovšem posiluje jeho kredibilitu zejména muzikál filmový. Ten obvykle přichází z Hollywoodu a tituly jako Chicago, Moulin Rouge nebo naposledy Dreamgirls dojmou všechny, včetně nejpřísnějších kritiků. A tak pokud už jste viděli a slyšeli v akci Beyoncé, Jamieho Foxxe, Eddieho Murphyho (ano, i potrhlý Polda z Beverly Hills zpívá mistrovsky) a Jennifer Hudson, snad se vám zase jednou trochu uleví s vědomím toho, že muzikály nemusí být jen kulhavé remaky, Janečkova mafie, Kleopatry, Mušketýři a podobné pakárničky. Film Billa Condona je ryzí oslavou černošské hudby z dob před jejím zmutováním v umělohmotné r`n`b, i když v něm paradoxně naplno září právě ti, kteří jinak reprezentují nevzrušivý zvuk současnosti.

Dreamgirls měly českou premiéru koncem února a distributor novináře pobavil či spíše vyděsil pozvánkou, v níž velkým písmem stojí, že na ni dorazí Monika Absolonová, Jitka Asterová, Kateřina Hrachovcová… Pavel Vítek, Vítek Pokorný… Váš zážitek z filmu snad nic podobného nepoznamená.

Jarda Hudec, vydavatel