DAVID BOWIE - Heathen

Vydáno 30.12.2006 | autor: Jarda Hudec

UŽ OD 80. let si kladu otázku, zda je pětapadesátiletý zpěvák, skladatel a herec David Bowie opravdovým umělcem, nebo prachsprostým chameleonem, který umí včas změnit barvu a přizpůsobit se okolí. Není náhodou největším přínosem velkého vévody pro moderní hudbu to, jakým geniálním způsobem dokáže spojit uměleckou avantgardu s komercí?
Zavzpomínejte se mnou - jeho první album The World Of David Bowie z roku 1970 je dílem folkrockového písničkáře, komerčně úspěšné The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars z roku 1972 v podstatě povýšilo glam rock na umění, Low o pět let později představilo upadající rock jako avantgardní umění, Let´s Dance v roce 1983 a následná alba rázně vykročila vstříc všeobecnému vkusu, aby pak Bowie v roce 1996 deskou Earthling obrátil svou pozornost k taneční hudbě. A přitom všem se tenhle chlapík nedá charakterizovat jako "kudy trendy, tudy Bowie", protože na to je moc chytrý a autorsky schopný.
Heathen, jeho první album ve 21. století, nehledá žádné hudební zítřky. O ledasčem svědčí už fakt, že jako producent a baskytarista na něm spolupracoval Tony Visconti (producent Bowieho ceněných alb Young American, Low, Heroes, Lodger a Scary Monsters z druhé poloviny sedmdesátých let) a přestože na většinu nástrojů Bowie hraje sám, mezi hosty se objevuje bývalý šéf The Who Pete Townshend, nepřeslechnutelný ve skladbě Slow Burn. Jakýmsi ohlédnutím zpět je i zařazení tří převzatých skladeb I´ve Been Waiting For You od Neila Younga, Cactus od Pixies a vypalovačky Gemini Spacecraft od Bowieho dávného oblíbence, který vystupoval pod jménem Legendary Stardust Cowboy.
Ale aby nedošlo k mýlce, na desce s charakteristickým Bowieho zpěvem, který dokáže být maximálně procítěný a vzápětí jakoby intonačně odfláknutý, jsou sice použity nejrůznější druhy už téměř historických syntezátorů, ale nahrávka vůbec nezní archaicky. Sférický zvuk nádherné záležitosti 5:15 The Angels Have Gone je moderní stejně jako smyčky v tanečně laděné I Would Be Your Slave. Co má tohle všechno znamenat?, přemítám, když si poněkolikáté pouštím úvodní skladbu Sunday s pěkně usazeným zpěvem a jakýmisi kostelními sbory. Název alba Pohan, Barbar či Křovák (překlad zvolte dle libosti) vysvětlil David tak, že jde o stav mysli. Možná tím chtěl naznačit něco o umělecké svobodě, ale kdo ví, jestli si ze všech nedělá jenom legraci. U Bowieho si můžete být totiž jisti jenom tím, že si u něho nemůžete být jisti ničím. Ale deska je to moc pěkná.

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím