AFRICKÉ BLUES V AKROPOLI

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

Náročnější hudební fanoušci budou mít 26. února žně. V Paláci Akropolis se představí jeden z velkých mistrů afrického blues MAJID BEKKAS, který se stal například jednou z hlavních senzací jazzového festivalu v Grenoblu.
Amerika není jediným místem, kde potomci černošských otroků vymýšlejí skvělou hudbu. "Trance music" marockých černochů doprovází magické rituály, její historie trvá přes 400 let. Když v roce 1591 dobyla marocká armáda město Timbuktu na řece Niger, otevřela tím cestu k otrokářskému obchodu. Karavany převážely až do počátku 20. století černé otroky z Mali na trh do Marrakeše. Jejich potomkům se v Maroku říká Gnawa či Gnaoua, jejich osudy i hudba mají mnoho společného s kulturou severoamerických černochů. "Zavázali nás do pytlů, naložili na velbloudy, prodávali nás na vlněném trhu, kéž jim Bůh odpustí," zpívají dodnes na svých rituálech.

Ostatní Marokánci na Gnawy dodnes pohlížejí se směsí nadřazenosti a fascinace. Hudba z Mali a Guineje, kterou s sebou Gnawové do Maroka přivezli, je plná záhad a kouzel. Teskně naříkavý zpěv, hřmotný rytmus masivních kovových kastanět a především baskytaře podobný zvuk guimbri jsou základem celonočních rituálů lila, jejichž zlatým hřebem, který nastává pozdě nad ránem, je vymítání duchů.
Majid Bekkas vyrůstal na atlantickém pobřeží Maroka, jeho prvním nástrojem byla loutna guimbri, na kterou se učil u hudebního mistra bratrstva Gnawa. K tomu, aby se hledal vlastní cestu, ho inspirovala skupina Nass El Ghiwane, která vytváří od 70. let fascinující syntézu marockých stylů. Bekkas spolupracoval s jazzmany z Evropy i Ameriky a před čtyřmi lety se prosadil jako samostatný umělec.

Jeho alba African Gnaoua Blues (Igloo, 2001) a Mogador (Igloo, 2004) evokují amerického bluesmana John Lee Hookera stejně jako Afričana Ali Farka Tourého. Bekkasova hudba je konkrétním příkladem obtížně definovatelného "afrického blues", dokladem spřízněnosti mezi černošskou hudbou z obou břehů Atlantiku. Když Afričan slyší černošskou hudbu z Ameriky, přijde mu podezřele povědomá. Dokáže zahrát totéž, ale jinak. Dojde k transkulturnímu zkratu, tiché tóny srší jak elektrický výboj.

Podobně jako klasické americké blues, i Bekkasovy písně mají sílu osobní výpovědi. Bekas střídá kytaru s tradiční loutnou guimbri. Komorní, muzikantsky vybroušený doprovod vytváří flétna a perkuse. Pokud hledáte afrického Taj Mahala, seznamte se s Majidem Bekkasem.
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím