KORN - Untouchables

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

MÁM S americkými KORN příkladné vztahy. Když do Evropy tehdy v roce 1994 dorazila zpráva, že za oceánem vydala debut neobyčejná kapela, faktický poslech očekávání naplnil. Když jsem je pak zhlédl živě na festivalu Dynamo, byli ještě lepší, než jsem čekal. A konečně, když na znamenitý debut nabalovala kapela další alba, jednalo se v mých uších vždy o událost na tvrděrockové scéně. A to nemluvím o parádních videoklipech.
Z tohoto hlediska jistě není novinka Untouchables albem, které by rozmetalo stávající rockovou scénu na kousíčky, aby vystavělo scénu novou, nevídanou neslýchanou. Ale že naplňuje nadmíru vysoký standard skupiny, o tom nemůže být sebemenších pochyb. Zůstal zachován charakteristický sound, hutný, jadrný a rytmicky rozvrstvený, jako byste cibuli do sálatu sekali sekačkou na trávu, přibylo plastičtějších aranží, hudba zbarevněla, rozlila se do prostoru, útočí teď na sluchovody z více palebných pozic. Hlas Jonathana Davise, sám o sobě jeden z nejanimálnějších v tomto stylu muziky, získal další, zpěváčtější dimenzi, jeho vlastník ho vede od morbidního ryku až někam k mansonovským sarkastickým ostnům, chvíli je zabarven rozřeseně punkrockově, chvíli dopadá jako kladivo.
Korn natočili zcela jistě své nejpropracovanější a proto i nejdobrodružnější album, z něhož se však ani na vteřinu neztrácí to, co kapelu zdobí od začátku existence - tíha a ponurost kytarových riffů, kyklopská rytmika a v mnoha případech neortodoxní přístup k rockovému tvaru. Ano, i tahle deska kupodivu patří mezi ty, které je slyšet několikrát a až pak si je možná zamilovat či definitivně odvrhnout. Sympatická snaha neopakovat se a přece nekompromisně vyrývat svou vlastní brázdu do těžce zkoušených mezí úrodných pastvin tvrdého rocku dává opět ve známost, že Korn dosud neztratili nic na svém kouzlu. Protože tvrdost, bez citu a nápadu, opravdu nejsou žádné čáry. By» i tohle album patří do kategorie "killers, sem tam fillers".

KORN - Untouchables