Vratko z Inekafe: Na Slovensko sa vrací rocková muzika

Inekafe, foto: Zuzana PalkováLístky na slovenskou část turné si fanoušci rychle rozebrali, jaký je váš recept na úspěch?
Myslím, že na Slovensko se opět vrací rocková muzika. Po generaci, která nebyla vůbec rocková, se časy mění. Nikdo samozřejmě nezná recept na úspěch, jinak bychom všichni věděli, jak má showbyznys fungovat. Proto děláme hudbu, kterou jsme si sami definovali, a těšíme se z toho, když lidi baví. V době, která je těžká a trápí nás krize, je podpora fanoušků na koncertech fenomenální.

V čem se změnila kapela oproti "první" éře před přestávkou?
Přibrali jsme, zestárli a zlenivěli. Na druhé straně jsme se také vyhráli a věci, při kterých jsme v minulosti váhali, dnes hrajeme bez problémů. Turné si užíváme o to víc, že jsme poprvé na šňůře, kdy před námi jede kamión s techniky a aparaturou. Celý tým pracuje opravdu profesionálně. Přijedeme do klubu, chlapi nám podají kytary a jdeme rovnou na zvukovku.

Navzdory technickému komfortu jste se nevyhnuli zdravotním problémů, kvůli kterým jste museli přesunout dva koncerty. Co se stalo?
Pravdou je, že na šňůry do klubů se chodí v zimně, kdy je taky větší riziko nachladnutí a šíření virů. K tomu všemu jsme celý podzim a začátek zimy strávili v chladné zkušebně a teď také velmi cestujeme a málo spíme. Mě si našly zdravotní problémy na začátku turné a Wayo onemocněl ve svém příběhu.

Sérií klubových koncertů ale příběh Inekafe v roce 2011 nekončí. Kromě festivalů by měl pokračovat i dalším albem. Můžete o něm prozradit něco víc?
Co bylo, bylo, ale teď Inekafe připravuje brutální album. Jmenovatel textů zůstane stejný, protože budeme dál zpívat o společnosti a životě. Skrz metafory změníme jen přístup k výrazovým prostředkům. Když si člověk pustí naše nový album, nebudeme na něm zpívat "zkurvený sráč", ale každý pochopí, koho máme na mysli. O konkrétním termínu bych mluvit nechtěl, ale našim přáním a přáním fanoušků je, abychom ho vydali ještě letos.

Inekafe, foto: Zuzana PalkováNení zvykem, aby lidi měli práci pilota Boeingu a zpěváka punkové kapely. Jak to tedy zvládáte?
Třicetkrát jsem říkal, že nechci být jen muzikant, který skončí v padesáti s harlejem. Přišlo by mi prázdný, že bych v životě nic nedokázal. Chtěl jsem se věnovat i něčemu jinému a začal jsem s letectvím. Po pár rocích pauzy si lidé začali přát naše koncerty a celý kolotoč se rozběhl nanovo. Řekli jsme si ale, že muzika bude jen hobby a že si čas od času užijeme spolu koncert. Píšou nám fanoušci, proč nepřijedeme do Trenčína nebo Žiliny, ale všechno se stihnout opravdu nedá. A přes osu Bystrica – Košice – Bratislava – Brno – Praha jsme se snažili k nim přijet co nejblíž. V letectví je sezóna v létě, kdy hrajeme i míň festivalů. V zimě je každá aerolinka ráda, když má méně posádek, a proto jsme si vzájemně vyhověli. Teď jsem přepnutý do role zpěváka a lídra kapely, ale uvědomuju si, že za dva měsíce mě čekají simulátor a skripta.

Co byste doporučil všem, kteří mají strach z létání?
Pojď si se mnou zalítat na akrobačku. Vezmeme sáčky a potom uvidíme, co z toho bude na zemi (smích).

Dostáváte se k létání i během turné nebo pracovní povinnosti vypouštíte z hlavy?
Mezi koncerty v Košicích jsme si byli zalétat. V kapele jsme se složili a zaplatili si hodinu, ale počasí nám dovolilo strávit ve vzduchu jen 45 minut. Když jsem jako žák létal v minulosti v malém dvojmístném letadle na východ, v Košicích jsem natankoval a letěl po trase slovenské Nové Město, V. Kapušany, Kr. Chlmec, Čierna nad Tisou, okolo Užhorodu přes Michalovce do Košic. I včera jsme chtěli absolvovat tuhle trasu, ale počasí nám to nedovolilo, proto jsme vybrali jinou.

text Imrich Makó