ZE ŽIVOTA PUNKU - 5.díl: Pořád za katrem

Vydáno 04.02.2011 | autor: Marie Bartošová

V dobách, kdy československou společnost sešněrovala striktní komunistická pravidla ve vyjadřování vlastních názorů i vzhledu, bylo každé vybočení ostře sledováno, a zpravidla též trestáno. Punkeři se brzy stali vděčným terčem policejní šikany.

ZE ŽIVOTA PUNKU - 5.díl: Pořád za katrem pruh_punk



pruh_punk

Jak už to však bývá, mysl s postupem času nejhorší zážitky vytěsní do pozadí, a tak punkeři dnes i na tuhle sféru dovedou vzpomínat s trpkým humorem, přestože si užili své. „Úplně ze začátku přijeli fízlové a sebrali vlasatý máničky, protože na punkáče zatím neměli mustr, ještě nevěděli, o co jde. Postupně se to otočilo, a máničky zas měly pokoj," bere si slovo Honza Tranta, ale druhý Jan – Rampich – Estébáci zásadně nepogujíEstébáci zásadně nepogujívzápětí se smíchem trumfuje: „Zhruba v 84. jsme byli kdesi na Chomutovsku, kde měli hrát F.P.B. Samozřejmě nakonec nehráli, ale všechny nás sebrali, a kdo neměl dlouhý vlasy, šel čelem ke zdi. Byl s náma jeden vlasatec a jeho nevzali do antonu. Byl tenkrát celej vzteklej, že ho nesbalili, že prej už nemá cenu, aby nosil dlouhý vlasy. Za týden přišel s čírem. I takhle se občas rodili punkeři." Nicméně nutno dodat, že ani „hároši" až do politického převratu klid neměli. Kolektivně se stíhání snášelo lépe, horší chvíle přicházely, když se strážci totalitních pořádků zaměřili na jednotlivce. „Dost často pro nás policajti chodili po ránu domů i do práce. Vůbec nepotřebovali důvod, vytáhli nějakej § 19 – podání vysvětlení, nebo co to bylo, a jen řekli: ‚Dobrý den, tak jdeme.' Špatný bylo, když našli třeba notýsek s nějakýma číslama. To ze sebe člověk musel dělat blbce, že nic neví a nic si nepamatuje. Když už musel něco vyžvanit, tak alespoň to, co věděl, že oni už vědí. Jednou mě třeba zavřeli na osmačtyřicet hodin na Barťáku, pak mě pustili a zase obratem mě sebrali na další dva dny. Tak to mi trošku vadilo. Bylo období, zhruba 84. rok, kdy jsem byl furt na fízlárně. Dali mě za mříže s nápisem Čekárna, tam jsem seděl a pak jim tradičně převyprávěl, že jsem nikde nebyl a nic si nepamatuju," oživuje nepříjemné vzpomínky Petr Hošek. „Měli debilní otázky typu Kdo nosí placku Exploited, Kde bude nějakej koncert a podobně. Málokdo z nás měl totiž průsery, kvůli kterým by ho mohli doopravdy zašít. Ale je fakt, že některý policajti byli docela v obraze. Kdysi jsme dělali nějakej koncert, a dali mi výstrahu náčelníka Prahy s tím, že když se uskuteční další, tak mě zavřou. Já myslel, že si vymýšlejí, ale po pádu komoušů jsem se dozvěděl, že to byla pravda. Mě osobně v Praze nikdy nezmlátili, ale jinde jo. Fízlové měli třeba takovou hru, že mi z bundy vytrhali placky, dali je do šuplíku a pak řekli, ať si je vezmu. Když jsem tam sáhl, tak šuple přirazili," vzpomíná Petr. „Takhle lidi naprosto bezdůvodně přišli o spoustu věcí, který třeba za těžký peníze vozili z Maďarska," přitakává Tranta a chmury rozhání optimističtějším příběhem. „V centru Prahy nás už časem policajti znali osobně, hned na ulici věděli, kdo je kdo. Šel jsem například z náměstí Republiky na Václavák, což je tak pět minut chůze, a čtyřikrát mě kontrolovali. Ale po letech už to byla jen formalita a nechávali mě jít."

Represe a recese
Honza Rampich za mlada (úplně vpravo)Honza Rampich za mlada (úplně vpravo)

S bohatými výslechovými poznatky se přidává i Rampich. „Taky bylo hezký, když mi ukázali fotky mých nejlepších kámošů a já tvrdil: ‚Ty vůbec neznám, kdo to má být?' Jindy – přibližně v pětaosmdesátým roce – mi zase při zatýkání stroze řekli: ‚Z tebe taky člověka uděláme.' Odvezli mě, začali mi vyhrožovat a nutili mě nechat se ostříhat. Tak jsem jim povídal: ‚Vy jste socialistický policajti? Nejste, protože socialistický policajti by tohle pracujícímu člověku neřekli.' Tak mě zbili a poslali na záchytku. Pak byl zase klid." Jak ovšem připomíná Severočech Petr Růžička, obavy z moci Veřejné bezpečnosti postupně slábly. „V první polovině 80. let jsem měl z policajtů respekt, a v podstatě žádný velký zákroky jsem neprožil. Zhruba od roku 1988 ale bylo po respektu, a v průběhu osmdesátýho devátýho jsme je i provokovali. Třeba do Skalice u Nového Boru přijelo asi pět příslušníků VB a vyzvali nás, abychom opustili sál a předložili doklady. Hromadně jsme začali zpívat písničku z filmu Tři veteráni – ‚není nutno, není nutno, aby bylo příliš veselo' – a oni byli v prdeli. Zabalili to a odjeli. Ty zásahy nikdy nebyly moc masový. Většinou přijel pomocník VB s jedním fotříkovským esenbákem a vyzvali nás, abychom se rozešli. Někdy vypnuli elektřinu, jako třeba na legendární akci ve Starý Lysý. Nejvíc poldů bylo asi na akci Parník v Praze, tam zatkli snad tři sta lidí, a přijela i zásahovka z Kladna. Ale nakonec to pro všechny dobře dopadlo." Slovo se stáčí zpět k Hoškovi, jemuž se zároveň vrací na tvář úsměv. „Bylo dobrý, když měli v autě plno. To tě nesebrali, protože ses tam už prostě nevešel." Zní to logicky, ale Rampich má z nelogické doby jinou zkušenost. „Tak to oponuju. V 85. jsme po křtinách v Žilině jeli ze záchytky. Pro dva lidi tenkrát přijeli čtyři policajti, aby nás odvezli na služebnu. Dva museli sedět na sobě."

Ďábelské úpisy
Mnohem horší formu nátlaku než řadoví příslušníci Veřejné bezpečnosti přinášeli neuniformovaní soudruzi ze Státní bezpečnosti. Ti si psychickým i fyzickým terorem vynucovali spolupráci v oblasti dodávání informací. Podlehly a podepsaly tisíce řadových občanů, ale i známí sportovci, herci a muzikanti. Výjimkou nebyli ani punkeři, a seznamy StB skrývají mnohdy vskutku nečekaná jména. Obyčejný lidský strach lámal charaktery, a kdo se do podobné situace nedostal, nemůže jednoznačně soudit. Rampich k ožehavému tématu říká: „Já mám svědomí čistý, a celkem chápu lidi, který podlehli, protože se prostě báli. Mlácení člověk vydrží, ale psychologickej nátlak je mnohem horší. Opravdu neobviňuju nikoho, kdo fízlům něco pustil." A nebyl by to Rampich, aby citlivé povídání neodlehčil humorným příběhem. „V Plzni jsme v roce 1988 sepsali petici určenou prezidentu Husákovi a ministerstvu vnitra, se kterou se ovšem stejně nic nedělo. Informovali o ní ale na Svobodný Evropě a Hlasu Ameriky. Policajti pak sebrali spoustu kamarádů, ostříhali je a občas byl některej tak aktivní, že i rozbil hubu. Mýho kámoše chtěl taky jeden fízl zmlátit, a druhej mu prý povídal: ‚Nech ho bejt, nebo si Rampich zase bude stěžovat na Hlasu Ameriky.'" Jak dodává Tranta, punkový život byl tehdy sice veselý a dobrodružný, avšak zároveň nebezpečný. „Byla to veselá doba s klepetama na rukou," glosuje temnou dobu bolševické vlády Rampich, a snad ani dramatik Havel by to nevystihl lépe.

Pokračování příští pondělí.

■ text Daniel Folprecht ■ foto Petr Tibitanzl, archiv Honzy Rampicha, Petra Růžičky















zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím