ZE ŽIVOTA PUNKU - 6.díl: Ve službách vlasti

Vydáno 11.02.2011 | autor: Marie Bartošová

Noční můrou většiny mladých mužů bývala odjakživa vojenská služba. Tím spíš, měli-li hlavy plné touhy po svobodě a kolovala-li jim žilami revolta. Světlou vizí pak byla cesta od zelené (buzerace) přes bílou (lékařskou naději) k modré (knížce). Některé osudy však měly zatraceně černý nádech.

ZE ŽIVOTA PUNKU - 6.díl: Ve službách vlasti pruh_punk



pruh_punk

punkPunkDnes je již jasné, že dva roky (pro absolventy vysokých škol jeden) v zeleném mundúru byly totální ztrátou času a zbytečně promarněným kusem života miliónů lidí. Raději nedomýšlet, jak by dopadl skutečný válečný atak republiky, jejíž národ má švejkovského ducha, nenávidí vládnoucí režim a ve valné většině touží komunisty zadrátovanou hranici spíš zbořit, než ji skutečně chránit. Ovšem v dobách studené války a zažitého rčení, že kdo nebyl na vojně, není chlap, se zrušení povinné vojenské služby jevilo jako naprostá utopie. A tak rukovali i punkeři. „Na vojnu jsem nastoupil jako už poměrně známej muzikant z Visacího zámku, a měl tudíž vylepšenou pozici mezi mazákama a různejma kriminálníkama. Nikdo si na mě nic nedovolil, a o to šlo," libuje si nad ulehčenou situací Michal Pixa a s proslulým sklonem k ironii a mírnému přehánění pokračuje: „Pak jsem šel po zásluze na sedm dní do basy a po návratu založil skupinu Sedum vostrejch, což vlastně byla miniverze Visacího zámku, neboť za mnou narukovali basák Savec s bubeníkem Jiřím Sweet Pátkem. Hráli jsme nově složený písně i hitovky od VZ. Vrcholem naší existence bylo vystoupení před zhruba dvanácti sty vojáky v letním amfiteátru kasáren. Posléze jsme to zabalili, protože naše hudba příliš rozvášnila poslouchající vojáky a hrozila defenestrace vedení vojenskýho útvaru. Když jsem se z vojny vrátil, Hony Haubert zrovna rukoval do Týna nad Vltavou, tak jsem ho brával na koncerty takzvaně načerno. Přeskočil zeď kasína nebo si vzal vycházku, já měl pro něj v kufru schovaný punkový hadry, placky a brýle a tak jsme mohli šířit náš věhlas i přes to zkurvený období dál." Petr Růžička růžové vzpomínky na zelené období loví marně, avšak nakonec alespoň nějaké klady armádní drezúry přece jen nachází. „Já šel na vojnu v roce 1978 jako underground, po roce mě zavřeli za rozvracení a hanobení socialismu a z borskýho vězení jsem se vrátil už jako punker. Ostatní se většinou chtěli vojně nějak vyhnout, ale kdo narukoval, byl za dva roky zase zpátky a hrál dál. Výjimkou byl basák, kterej odešel z první sestavy F.P.B. a vrátil se v době, kdy kapela byla už známá a pro něj nebylo místo. Vojna znamenala pro každýho pakárnu, ale z pohledu manažera musím uznat, že ti, co jí prošli, měli pak daleko míň připomínek než ti, kteří se jí vyhnuli."

Létající Hošek
,,Došlo mi, že musím zpátky na vojnu. Tak jsem vyskočil z okna.,,Došlo mi, že musím zpátky na vojnu. Tak jsem vyskočil z okna."Nekorunovaným králem vojenského odporu mezi punkery zřejmě zůstává Petr Hošek. Své excesy podává s obvyklou dávkou humoru, ale v podstatě jsou to příběhy plné smutku a beznaděje. Zpočátku to vypadalo, že se kasárenské izolaci vyhne. Jenže... „V půlce října mi telefonovali domů, že se mnou potřebují vyplnit nějaký dokumenty. Já idiot tam šel, najednou na mě vybalili doplňkový řízení, a že prý za tři dny rukuju. Tak jsem musel na vojnu, což byl strašnej fujtajbl a hnus. Docela pekelná byla už přísaha, protože přijeli kamarádi v čele se Sáčkem, kterej měl na tu dobu neskutečnej kazeťák. Obrovskej, jako ze starých hiphopových klipů. Všude ho tahal s sebou, repráky měl vohulený, že z toho stroje málem vylítly. Stál jsem se samopalem v ruce v šiku vojáků, přísahali jsme věrnost socialistické vlasti a do toho se najednou ozval řev úplně vožralýho Sáčka. Později si mě velitel zavolal a říkal: ,To byli vaši přátelé, vojíne? Tak dnes vycházku nemáte.' Pak jsem se dozvěděl, že Sáček skončil na záchytce, protože se snažil na nádraží zastavit vlak. Na vojně jsem to psychicky nezvládal a po devíti měsících jsem napsal mámě, ať mi pošle dopis, že je těžce nemocná, abych dostal opušťák, nebo se tam zblázním. Máma to udělala a já přijel na dovolenou. Deset dní jsme s kámošema prolili a ten poslední jsme vzali k nám domů sud, kluci přitáhli popelnici, na ulici vyrvali značku, na kterou jsme napsali ,Zákaz vstupu babičce', protože ta mě měla hlídat, a začala nezřízená kalba, kdy jsem si třeba dával na hlavu tu popelnici a z ní se sypaly odpadky. No a v tom vožralým mozku mi došlo, že druhej den musím zpátky na vojnu. Tak jsem se rozběhl a vyskočil z okna." Očitým svědkem Hoškova ikarovského letu byl věrný kumpán Honza Tranta. „Zrovna jsem odcházel, rozloučili jsme se a já mu říkal: To vydržíš, za pár měsíců se zase uvidíme. Vyšel jsem z baráku a uslyšel řinčení skla. Blesklo mi hlavou, že to tam pěkně jede a někdo asi prohodil oknem flašku. Koukl jsem nahoru a viděl Petra, jak se snáší. Vrhnul se sice z prvního patra, ale šlo o starej barák, takže to bylo hodně vysoko. Byl jsem v šoku. Petr ležel na zemi, pak vyběhl Strejda, kterej ho chtěl zachránit, ale jak byl taky ožralej, ještě víc ho rozsekal."

Punkový Meresjev
„Z vyprávění vím, že přijela sanita, ze který jsem se snažil prchnout, ale zpacifikovali mě injekcí. Sestřička, která mě přebírala, pak říkala, že jsem vykládal, že mi nic není, ať mě pustí, protože se musím vrátit do kasáren. Na to prý doktor opáčil: ,Vám opravdu nic není – máte pouze osmačtyřicet zlomenin, odražený játra, odražený ledviny a rozdrcený koleno, asi vám budeme muset amputovat nohu.' Probral jsem se po třech dnech celej v sádře a říkali mi Meresjev (vybájený sovětský letec, který přišel o nohy a posléze se s protézami naučil i tancovat – pozn. aut.). Vojáci mě ale okamžitě vymazali z evidence. Jakmile mi to došlo, měl jsem ze všeho prdel a jednou jsme dokonce ve vojenský nemocnici udělali noční mejdan. Byly tam katakomby, do kterých se dalo zvenku dostat, tak kámoši přitáhli ženský a chlast. Kluci na pokoji, který se na vojnu ještě vraceli, se báli, že bude průser, ale mně už to bylo úplně jedno. Zlili jsme se ve vojenský nemocnici jako čuňata. Ráno přišel primář – naštěstí jedinej, kterej nebyl guma – a našel spoustu rozházených flašek a v posteli spícího Strejdu. Ten když zjistil, kde se probudil, hrůzou po mým vzoru vyskočil oknem," směje se už zase tragikomický aktér. A Trantovi se vybavují další souvislosti. „Nesmím opomenout krátkou vložku: Když Petr odcházel na vojnu, pracoval v Ústředním loutkovým divadle a já tam nastoupil po něm. Z předchozího zaměstnání mě vyhodili kvůli vizáži, a tak když jsem první den v divadle šel na pohovor k řediteli, měl jsem trochu obavy. Ale pan ředitel povídal: ,Jsem rád, že v našem divadle zůstane zachována punková tradice'. To jsem se úplně složil."

Pokračování příští pondělí.

text Daniel Folprecht
foto archiv Petra Růžičky a VZ
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím