NightWork si dál budují zábavovou image

Vystoupení, jak je u holešovického klubu zvykem, předcházely dlouhé fronty snad na vše, na co si člověk vzpomene a to bez ohledu na status obyčejného platícího či V.I.P. persony první kategorie. Ať jeden, či druhý, každý si musel vystát své při čekání na vstup, šatnu či koupi drinku a díky tomuto v SaSaZu již tradičnímu nedostatku nemohl ani koncert samotný začít včas - kapela by totiž hrála pouze pro zhruba dvě třetiny svých příznivců, přestože i valná většina zbylých jedinců přišla včas.

Takhle hráli NightWork v Plzni na konci minulého roku

Namísto v půl se tak začínalo těsně před devátou, kdy se na pódiu nejprve objevil první z hostů toho večera - sbor Bambini di Praga. Na dvě desítky slečen tvořící vokální těleso ale nepředvedli nic objevného ba ani zajímavého a přestože jejich doprovodné vokály později v průběhu večera rozhodně nekazili písně, v nichž hostovali, jejich samostatné vystoupení dalo připomenout, že sláva tohoto pražského tělesa je již dalekou minulostí.

Vojta DykKapela samotná tak na pódium nastoupila za mnohem mohutnějšího přivítání převážně, byť né nijak výrazně, náctiletého publika s převahou něžného pohlaví a jala se své vystoupení zahájit nejprve svým "slovenským r'n'b" - písní Drevosůstruhár. Zvuk v klubu doznal za ta léta, kdy si na něj obecně všichni stěžovali značných proměn a krom toho, že je hodně studiový a nedovoluje u NightWorků převážně Dykův hodně živý projev přenést naplno i do publika, byl rozhodně o několik tříd výš, než v době úplných začátků.

Přestože NightWork od posledního velkého koncertu v Praze při příležitosti vydání svého nejnovějšího alba prakticky nepředvedli nic nového, dramaturgie večera byla oproti vystoupení v Incheba Areně zcela odlišná. Tudíž i stálý návštěvník - fanoušek kapely - dostal dávku svých oblíbených hitů v jiné návaznosti a souvislostech.

Pochvalu si zaslouží i mírné rearanže některých stálic v čele s písní, jíž nenajdete na žádném albu kapely, přestože zaznamenává pokaždé jednu z největších odezev. Né nadarmo se říká, že umělec tvoří své nejlepší kousky ve chvílích, kdy zažívá negativní emoce - myslím, že i kolega Honza Vedral by musel uznale přiznat, že píseň o něm v živém podání zraje jak víno. Kapela díky těmto úpravám zní nejednou hodně jinak, než ji znají lidé z rádií a desek a hudebním analfabetům mířící primárně za zábavou tak alespoň trochu naznačuje existenci pro ně neznámých vod umění.

Kromě již zmíněného ženského vokálního souboru se na pódiu ještě vystřídala tříčlená dechová sekce Telepathy T-horns, dva členové doprovodného teamu kapely a v samotném závěru jako třešnička na dortu všestranný umělec En.dru.

Zatímco v první polovině nastoupili pánové v džínovém úboru, tu druhou odehráli v bílém tílku a zlatavých soupravách. K převlečení jim posloužila pauza v podobě premiéry jejich nového klipu k písni Andělská tvář, jenž podobně jako ten předchozí k Teplákům rozpoutá vlnu sdílení na sociálních sítích a diskuse nad nehorázností toho, jak někdo může díky něčemu takovému vydělávat peníze. Tak to u nás chodí a ani poslední úspěchy NightWork nebudou výjimkou.



Z projevů všech muzikantů lze standardně vypíchnout především um Jana Maxiána dostat svým hraním publikum do varu a stejně tak Vojtovu ekvilibristiku či Kubovy nenápadné funkové rysy. A rovněž tak lze pochválit zvukařovu práci s hlasitostí mikrofonů jednotlivých pánů, kdy v nejkřiklavějších momentech upozadnil nejslabší článek celé skupiny. Vokály Františka Soukupa tak byly mnohdy přehlušeny ostatními.

Po dvou hodinách se sál za zvuků upravené verze písně Stánky od Brontosaurů se sólem saxofonisty Radky Kašpara pomalu začal rozcházet do svých domovů, neboť rodiče již jistě netrpělivě očekávali příchod svých potomků a NightWork si může odškrtnout další ze splněných snů nemála přítomných vidět je naživo. Nikdo neodcházel spasen, ale ani nespokojen, a tak to u tělesa prezentujícím se jako zábavové má být. Asi.

Viktor Mašát
5/7