Biffy Clyro interview: Jsme kapela, která funguje v trilogiích

Nová deska bude už za chvíli venku. Prý jste nahrávali v L.A.?
První tři desky jsme dělali s Chrisem Sheldonem, tehdy ještě nezávislí na nějakém labelu, a další tři alba jsme pak nahrávali s Garthem Richardsonem. Jsme totiž kapela, která funguje v trilogiích.Tentokrát jsme se spojili s Richem Costeym a ostartovali s ním další várku. Rich dělal s hromadou známých muzikantů, nás bavilo třeba to, co nahrál s Fiona Apple a zmínil bych i jeho spolupráci s Muse nebo Mew. Je to opravdu dobrý producent a hlavní důvod, proč jsme ho vybrali, byl ten, že se nespecifikuje jen na jeden žánr, jeho spektrum je dost široké. Dokáže se do písní opravdu ponořit a dostat z kapely díky svému přístupu to nejlepší. Věděli jsme, že budeme výsledkem hodně překvapení, půjde o něco jiného než s Garthem. Bylo by strašně jednoduchý požádat zase Gartha a udělat další podobnou desku, byla by to jistota a my bychom si byli jistí, že se to fanouškům bude líbit. To by ale nebyla žádná výzva a my chceme a musíme přece naši kapelu posouvat dál. Jde o naši další etapu, ve které budeme, doufám, pokračovat i na dalších dvou albech, pokud do toho Rich půjde zase s námi.

LIVE: Vodník z Biffy Clyro utopil Lucernu ve vlastním potu

Měla jsem už možnost desku slyšet a má opravdu hodně silných momentů. Který song baví nejvíc tebe?
Mění se to u mě každý den, abych tak řekl (smích). To album jsem si zamiloval a jsem na něj fakt hrdý. Myslím, že jsme chytli nový směr a dostali se od Opposite zase dál, za což jsem rád. Jde taky o naše nejkratší album, to možná někoho naštve, protože lidi byli zvyklí na naše b-sides. Abych ti ale konečně odpověděl, nejoblíbenější track je pro mě asi Re-arrange.

JSEM RÁD, ŽE JSME NAŠLI ODVAHU

Ten napsal, tuším, Simon pro svoji ženu, je to tak?
Přesně tak, prošla s ním za poslední dobu hodně těžkým obdobím a píseň je takovou omluvou za to, jak se choval, jaký byl. Baví mě na Re-arrange, jak je úplně jinde, slyšíš v něm i r'n'b, je to vlastně docela popík a není v něm ani trochu z našich agresivních riffů. Dokonce mě baví nejvíc i přesto, že tam nejsou bicí! Jen na konci tam jsem trochu slyšet, ale opravdu hodně málo. Jsem rád, že jsme našli odvahu takovýhle song na desku dát, přestože nás s ním možná někteří naši starší fanoušci pošlou do háje.

vložte odkaz, text nemažte

Inspiraci jste brali prý i z hip hopu?
Jasně, některé melodie desky tím jsou ovlivněné, o zpěv nejde, fakt od nás nemůžete čekat, že budeme chrlit rýmy jeden za druhým (smích). Hip hop už není tak vyhraněný jak býval, když jsem slyšel třeba Yeezus od Kanye Westa říkal jsem si "wow, tohle je přece o dost víc punk rock než jen hip hop". Přišli jsme za Richem s nějakými nápady, on je s náma rozvíjel a pak jsme ho nechali dělat dál, brali jsme ho jako čtvrtého člena kapela. Mám fakt radost, že jsme se ani toho nezalekli a neřekli si: "hele ne, tohle není pro nás."

Jakou hiphopovou desku bereš jako zásadní?
Když jsme byli s Jamesem mladší, byli jsme do hip hopu blázni, milovali jsme třeba Ice Cuba - jeho deska The Predator byla fakt zásadní, řekl bych. Beastie Boys pro nás byli taky hodně důležití a pak nesmím zapomenout na Rage Against The Machine - na škole jsme dokonce založili RATM revival.

Simon Neil z Biffy Clyro řval jako lev a s ním i stovky lidí v Lucerně

Simon si našel čas a připravuje sólovku na příští rok…
To je pravda, nemám ponětí, kdy přesně má jít ta deska ven, ale už jsem ji slyšel a je fakt skvělá. Je fakt dobrá, ale nesmím ti říct, jak zní, musíš si počkat.

UŽ JSME STAŘÍ CHLAPI, NIKOHO NEROZVÁŠNÍME

Takže ty s Jamesem jste v pohodě s tím, že si Simon vydá desku?
No jasně, co bychom mu měli říkat. On prostě musí pořád pracovat, pomáhá mu to vyrovnat se s těžkýma věcma, kterýma si za poslední dobu prošel, a my jsme rádi, když je spokojenej a je mu fajn. Takže s tím nemáme sebemenší problém.

Ty a James podobné plány nemáte?
Možná někdy časem, ale abych se přiznal, v současnosti mě naše kapela zaměstnává natolik, že si nedokážu představit další projekt. Ale nechci to úplně zavrhnout.

Obaly posledních tří alb vytvořil Storm (autor legendárního obalu Dark Side Of The Moon od Pink Floyd, pozn. red.), ten zemřel před třemi lety. Chtěli jste coverem Ellipsis říct, že ho nechcete nikým nahradit?
To jsi řekla naprosto přesně, tohle byl opravdu náš záměr. Předchozí tři alba měla obal od nejgeniálnějšího umělce, kterého jsme naprosto uctívali. Nechtěli jsme s jeho uměním soupeřit a hledat někoho jiného. Proto jsme se srolovali sami na obal desky a dáváme tím, myslím, fakt dost jasně najevo, že se nechceme ani přiblížit tomu, co pro nás dělal Storm a ani to z naší strany není možný, protože on byl bez debat opravdu naprosto úžasný a výjimečný. I tak myslím, že jde o silný nápad - tři nahatí chlapi v poloze plodu... Původně jsme chtěli mít na obalu jen naše oči, fotili jsme ale víc nápadů a když jsme na konci viděli na monitoru tuhle fotku, doslova nám vyrazila dech. Těžko se to popisuje, prostě nás to úplně dostalo a věděli jsme, že je ta pravá. Nemyslím si, že je nějak sexy nebo tak, už jsme staří chlapi a tohle nikoho nerozvášní (smích).

Na Facebook jste dali fotku vaší společně vytetované elipsy. Jde o první, všemi třemi sdílený, motiv?
To určitě ne, máme jich už celkem dost. S první trilogií jsme si nechali udělat takovej společnej motiv a každý z nás má taky vytetovaný kousek puzzle...

NE VŽDYCKY BYLO VŠECHNO RŮŽOVÝ

Takže dostáváte nějakou hromadnou slevu u tatéra?
Haha, jasně, využíváme akci tři za cenu jednoho, jsme spořiví (směje se). Ellipsis je první motiv, který je napříč náma nějak propojený. Člověk, který nám tetoval, jen výjimečně tetuje páry během jednoho sezení, my jsme měli štěstí, že nás vzal hned tři najednou.

Je jasné, že berete Simona jako bráchu. Jaký je?
Naprosto geniální a naprostej blázen zároveň. Stejně jako většina kytaristů, i on je buď úplně šťastnej, nebo úplně zoufalej, nic mezi neexistuje, jedna velká horská dráha. Samozřejmě, že jsme prošli špatnými časy, ne vždycky bylo všecho růžový, ale teď jsme úplně v pohodě.

Vaše koncerty jsou hodně divoké, vzpomeneš si na nějaké legrační zranění?
Hmm... Vzpomínám na jeden festival před několika lety v Německu, kdy jsme hráli celkem pozdě a už byla dost kosa. Z nějakýho důvodu jsem si nevzal spodní prádlo, fakt si nevzpomenu, proč jsem se takhle rozhodl. Při začátku show jsem chtěl zalézt za bicí a když jsem se rozkročil, prostě se mi roztrhly kalhoty a všechno bylo venku. Samozřejmě to byl velkej festival, kolem hromada kamer, takže jsem byl fakt nadšenej.

Takže jsi musel dohrát celej koncert v těch kalhotách?
No jo, převlíkl jsem se až před přídavkem, fakt paráda. Tuhle historku jsem snad nikdy nikomu nevyprávěl, takže jsi první.

text: Kateřina Nováková, foto: Tomáš Vlach