BLOG: Mydy Rabycad v Jižní Koreji okem a uchem managera a zvukaře

Od začátku mého managování kapely Mydy Rabycad se snažím o domlouvání zahraničních koncertů, což se s talentovanými muzikanty a krásnou frontwoman Žofií zatím úspěšně daří. Kapela už vystoupila na legendárním festivalu Sziget v Budapešti, na německém Fusionu, švýcarském Ride on Music, holandském Eurosonicu a na mnoha dalších. Zahraniční koncerty jsou v našem diáři zastoupeny zhruba jednou třetinou a letos nás čeká festival všech festivalů - Glastonbury v Anglii. Společným jmenovatelem všech těchto koncertů je však managerský balet s mnoha proměnnými.

Mydy Rabycad to dokázali: kromě Koreje, Francie či Německa vystoupí i na legendárním festivalu Glastonbury!

POMOHLO MINISTERSTVO KULTURY

Před dvěma roky jsem se díky mému kolegovi seznámíl s korejským promotérem a ambasadorem korejské hudby pro světová podia Jung Hunem Lee. Začali jsme společně vymýšlet, jak dovézt kapelu Mydy Rabycad do Jižní Koreje. Po četných peripetiích byl po dvou letech konečně stanoven finální termín a my se mohli začít připravovat na cestu do Asie. Pojedeme na první ročník showcasového festivalu Jazz in Seoul a jeho sesterský festival Jazz in Daegu. Čekala nás spousta zařizování, plánování a domlouvání se s korejskou produkcí.

Zafinancovat výjezd do dalekých krajů na první představovací miniturné není jednoduchá záležitost. Naštěstí jsem ale objevil možnost požádat o grant Ministerstvo kultury. S týmem jsme tedy připravili projekt a o grant zažádali. Nakonec se na nás usmálo štěstí (které jak známo přeje připraveným) a Ministerstvo kultury naši cestu podpořilo! A tak jsme díky této významné pomoci mohli vyrazit reprezentovat českou hudební scénu na jiný kontinent před hudební profesionály z celého světa a také korejské publikum.

KAM S NÁSTROJI?

Tím však naše starosti zdaleka nekončily. Museli jsme vyřešit jednu velmi důležitou věc - na co tam budeme hrát. Na podiu máme spoustu synťáků, bicí a další nástroje. Přepravu těch našich bychom nikdy nezaplatili vzhledem k celkové hmotnosti, kdy naše obvyklé podiové vybavení váží cca 1,5 tuny. Nabízelo se tedy jediné řešení - nenahraditelné věci vzít s sebou, pokud možno naskládané do kufrů, nebo ještě lépe coby příruční zavazadlo na palubu. A "zbytek", přesahující hmotností limit zavazadel, si objednat na místě. V Koreji jsem nikdy předtím nebyl, proto jsem začal zjišťovat, jak to tam chodí a na jaké úrovni jsou s produkčními schopnostmi. V tu chvíli jsem dostal strach. Dozvěděl jsem se, že to tam vůbec není jednoduché. Korejci vám všechno odsouhlasí, všechno je ok a no problem, ale na místě se nakonec nedočkáte ničeho. Všechno jsem z toho důvodu řešil s velkým předstihem, abychom to doladili a mohli bez starostí odjet.

vložte odkaz, text nemažte

Odlétali jsme několik dní poté, co z Prahy začal pravidelně létat Airbus A380 do Dubaje, proto jsme se ho rozhodli na naší cestě vyzkoušet. Na fotkách vypadá dobře a je v něm spousta místa. Servis také nebyl špatný, takže cestu přes Dubaj jsme zvládli beze ztrát. Nutno dodat, že kytaru jsme nakonec byli nuceni poslat v zavazadlovém prostoru a kytarista dostal barvu zpátky do tváře, až když jeho Fender vyjel bez úhony na pásu v Soulu. Tam jsme se rázem ocitli v jiném světě - nápisů latinkou jsme se na cedulích zdaleka ne vždy dočkali. Stejné to bylo s Korejci, kteří většinou anglicky příliš nevládli a když, tak jenom mladší generace. Na nás však naštěstí čekal řidič s autem, který nás odvezl až na hotel. Podle mých zvyků jsem se pokoušel o komunikaci s řidičem, abych se hned po příjezdu dozvěděl nějaké pikantnosti o Soulu a Korejcích. Bohužel jeho angličtina sahala velmi překvapivě jen k termínům kolem vody - ocean, river, watter, a tak jsem to po chvíli vzdal.

ZAČALI JSME JÍDLEM

Na všech cestách rád poznávám jídlo, jazyk a místní obyvatele. Na naší cestě jsme začali jídlem, ve kterém je Korea velmoc. Za rohem od hotelu jsme našli restauraci plnou místních, a tudíž ji vyhodnotili jako kvalitní. Tady ale s turisty nepočítali vůbec - menu á la rozsypaný čaj a anglicky nemluvil nikdo. Hovězí jsem tedy objednával s prsty místo rohů a hlubokým bučením. To je mezinárodní, takže jsme mohli otestovat místní model spolecčné večeře s masem dle našeho výběru.

Žofie Dařbujánová (Mydy Rabycad): Na Žebříku se chystáme lidi roztančit hned na úvod!

Uprostřed stolu byla díra a v ní gril. Na něm rošt nebo plotýnka a na tom se hromadně grilovalo podle toho, kdo a kam zrovna co hodil - bůček, krkovička, roštěnka, chobotnice, žaludky nebo kuřecí srdíčka. K tomu všemu v mističkách hromada omáček a příloh - tradiční korejské kimči (nakládané, fermentované a kořeněné zelí, naložená ředkev, saláty). Takže jsme se pořádně nafutrovali a byla otázka, co s načatým večerem. Mě čekala uvítací schůzka s ostatními delegáty z festivalu, což byla jedinečná možnost, jak se s nimi poznat v klidu u piva a popovídat si o tom, jak to kde chodí.

Kapelu jsem zanechal v restauraci a s adresou v korejštině jsem vyrazil do ulic. Chytit v noci v Soulu taxíka není pro cizince jednoduché. Prostě nám nestaví, protože si asi myslí, že budeme pod vlivem, nebo se bojí, nevím. Přibližně pátý taxík mi nakonec zastavil a já mu podal adresu v mobilu. Deset minut trvalo, než z toho pochopil, kam má jet. Vyhodil mě v úzké uličce plné neonů a levných hotelů. Pršelo, a já opravdu nedokázal vyčíst ze zprávy od Jung Huna, kam mám jít. Začal jsem tedy prolézat hotely a ptát se.

SRDEČNÁ PARTA DELEGÁTŮ

Ve dveřích druhého hotelu jsem potkal starého kámoše Ivana, pořadatele Exit festivalu ze Srbska. Ten už věděl kam jít, a tak jsme zapadli do baru na prvním rohu, kde už byla celá parta delegátů ze všech koutů světa v čele s Jung Hunem Lee. Delegáti jsou většinou pořadatelé, manažeři nebo agenti, kteří mají na hudební konferenci přednášky ke svým profesním tématům. Tito lidé jsou v pravidelném kontaktu a často se potkávají na showcasových festivalech různě po světě. Tahle parta se opravdu sešla, všichni byli hrozně srdeční, a tak bylo jasné, že příští dny budou hodně fajn. K tomu přispělo i námi ihned oblíbené soju - tradiční nízkoalkoholický nápoj z rýže, který je velmi zrádný. Obvlášť ochucené varianty jako grapefruit, borůvka nebo hrozen se nevyplatí podceňovat. Zavřeli jsme bar a šli spát, protože delegáti od rána přednášeli a já měl schůzku s ředitelkou Českého centra v Soulu.

Tu jsem musel naplánovat na 8:30, což bylo po pár hodinách spánku a mnohahodinovém letu poměrně smrtící. V 10:00 jsem chtěl stihnout Ivanův panel na konferenci. To nevyšlo. Zato jsem si hezky popovídal u snídaně s paní ředitelkou Michaelou Lee a domluvili jsme se, že nás v sobotu odpoledne provede po Soulu. Česká centra jsou skvělá podpora při cestách kapel do zahraničí na domluvené koncerty. Sice nedokážou zásadně finančně pomoci, ale mají v dané zemi kontakty, pomůžou s promem, ubytováním, atd. Konkrétní situace vždy záleží na dané zemi a akčnosti tamní ředitelky nebo ředitele - a paní ředitelka Michaela Lee je dáma na svém místě!

Mydy Rabycad interview: Když se lidi rozjedou, je to stejné všude na světě

ZVUKOVKA, AFTERPARTY A HURÁ NA TO!

Po schůzce jsem se šel podívat na venue, kde jsme měli druhý den hrát. Pršelo a venkovní deseticentimetrové podium nebylo nijak kryté. Od oběda mělo přestat pršet, ale nějak to zatím nevycházelo. V sobotu mělo být podle předpovědi hezky, tak jsem to nijak neřešil. Spíše mě zajímalo, jestli máme na místě objednanou backline (nástroje). Krom jedněch kláves tam bylo všechno, a dokonce podobný pult, který používám v Evropě. To znamenalo zastrčit flashku a být připravený na rychlou zvukovku. S klidem jsem tedy mohl vyrazit za kapelou do víru velkoměsta na shopping a ochutnávání místních specialit v pouličních stáncích.

Večer se v prostorách studia Audioguy Records konala after party prvního dne. Opět všichni delegáti a navíc i kapely, které přijeli na festival z celého světa. Mydy Rabycad se také zúčastníli a reprezentovali kvalitně i na barové úrovni.
Ráno jsme už ale museli být čerství, protože nás čekal den D. Postavit nástroje, udělat zvukovku a od 12:00 odehrát koncert bůhví pro kolik lidí. Dorazily i třetí klávesy, slunce krásně prosvítilo den a nálada byla skvělá. Protože podium stálo na otevřeném nádvoří Sejong Art Centra, byl koncert přístupný i pro lidi z ulice a nakonec nás čekala skvělá návštěvnost. Přišli i všichni delegáti unešení z naší Žofky, která i přes náročné klimatické podmínky rozjela jindy usedlé Korejce. Když delegáti viděli frontu na podpisy, nejspíš je to přesvědčilo o tom, že tahle kapela má potenciál zaujmout napříč kontinenty. Rychle jsme sbalili instrumenty a spěchali na soulský sightseeing s paní Lee.

BLOG: Mydy Rabycad o Szigetu aneb Česká kapela na světovém festivalu

ŽOFKU MĚLI KOREJCI ZA ATRAKCI

Kousek od Sejong Arts Centra je zahrada Sejongno s několika chrámy a jezírky. Tam zrovna probíhala nějaká budhistická slavnost a bylo tam vážně hodně lidí. Žofka byla pro místní obyvatele velkou atrakcí, takže nastrkovali svoje děti a fotili si je s ní. Pak selfíčko, pak další a další. Prošli jsme ohromnou zahradou a dostali veliký hlad. Zalezli jsme do úzké uličky do tradiční restaurace, kde se sedělo v tureckém sedu, což od školky nesnáším. Kvalita pokrmu nakonec vykompenzovala i nepříliš vstřícnou tvář obsluhující ženy a po pár doušcích soju na trávení jsme šli dál městem.

Měli jsme obrovské štěstí, protože zrovna začínaly oslavy narozenin Buddhy, které byly příští sobotu. Což v reálu znamenalo plné ulice tisíců lidí s lampiony, alegorické vozy s draky chrlícími oheň, televizní štáby a všudepřítomné veselí. Veliký zážitek. Skrze průvody jsme došli zpátky k Sejongu, kde jsme se rozloučili s paní Lee a šli na naší závěrečnou afterparty, než odjedeme na jih do Daegu. Protože jsme byli ještě plní energie, tak jsme se poté vydali do vyhlášené čtvrti Itaewon omrknout tamní noční život. Bylo už dost pozdě a podle toho to tam i vypadalo. Všichni byli totálně na plech, váleli se po chodníku a bylo to vážně zvěrstvo. Raději jsme to zabalili a šli spát, neboť jsme vstávali v 5:30.

Na ráno jsme měli objednaný společný autobus, ten se však ukázal být menším, než měl, a tak další dvě kapely jely vlakem a Mydy Rabycad tímhle busem. Spěchali jsme na zvukovku, ale nakonec jsme dorazili později než naši kolegové, kteří využili vlak. Dálnice byla jak D1, a tak jsme toho už moc nenaspali. Tentokrát se koncert konal v sále místního Arts Centra. Na místě opět chyběly jedny klávesy, které naštěstí dorazily později. Sice jsme dostali úplně jiné nástroje než ty domluvené, ale dalo se to zvládnout.

ZE SEDADEL VSTALI HNED PŘI PRVNÍ PÍSNIČCE

Pořadatel nám chtěl zkrátit zvukovku, což ale pochopitelně nešlo z důvodu částečného nedodržení našich požadavků, tak jsem s ním měl trošku divočejší výměnu názorů. Po zvukovce nám to ale hezky hrálo a světelná show byla také ready. Vozíme si s sebou svého skvělého osvětlovače, který objednal na tento koncert dostatečný světelný park, a tak jsme večer mohli udělat show, na jakou jsme zvyklí z evropských festivalů. Předtím bylo ale potřeba se vyspat. Bydleli jsme v guest house vedle centra, ale to při korejských rozměrech znamenalo opět 20 minut autem od místa koncertu. Na dvě hoďky jsme stihli zalehnout a nabrat síly na koncert. Usnuli jsme do pěti minut, takže to bylo rozhodně potřeba.

Hodinu před koncertem jsme se vrátili do venue a zjistili, že bubeník z předchozí kapely našemu Tomášovi uplně přeladil bicí. Přestavba tedy byla v rámci bicích doslovná. Po přípravách vše začlo. Sál byl vybavený celý na sezení a na tanec tam zbývalo několik uliček a prostor před pódiem. O Korejcích je známo, že jsou schopní prosedět a protleskat metalový koncert a moc často netančí. Tady se zvedli u první písničky a Žofka s kapelou už je sednout nenechali. V půlce koncertu Žofka proběhla sálem, zpívajíc divákům rovnou do ucha - a to už šíleli.

ZAŽILI JSME TO CO BEATLES

Po koncertě nás ve foyer čekala autogramiáda, a tam jsme zažili to, co Beatles zažívali denně - ječící fanynky. Ředitel Arts Centra a pořadatelka byli nadšení a už domlouváme další koncert. Zážitek si zasluhoval oslavu dobrou večeří a sklenkou (v množném čísle) soju v centru města. Před dlouhým letem je vždycky výhodné se hodně unavit noc předtím. To se nám podařilo na jedničku a ráno jsme se ještě dorazili návštěvou lokálního trhu. Věděli jsme, že lety na konto předešlé únavy nejspíš prospíme a to se nám také podařilo. Večer po příletu do Prahy nás totiž čekal koncert na Miss Agro pro osm tisícovek studentů nejen Zemědělské univerzity. Museli jsme tedy někde nabrat potřebné síly.

Korejské dobrodružství bylo náročné a s minimem spánku, ale do puntíku splnilo svůj účel! S kapelou jsme se podívali do naprosto odlišné kultury, poznali tamní obyvatele, viděli město a zabodovali na korejské scéně i mezi delegáty. Víc si nelze přát a jen s napětím čekám, s čím se setkáme příště.

text: Petr Blažek, foto: Petr Blažek, Giulio de Blasio, Tomáš Pejša