David Bowie aneb zářivý démon

David Bowie? To je jednoduché – nejvlivnější hudební umělec všech dob. Ne Rolling Stones, Ne Beatles, Ne Elvis Presley, ne dalších padesát jmen, která bychom na špici takového, byť pofiderního stromečku, mohli s klidným svědomím připnout. Vévoda z Bromley však jako by v sobě koncentroval všechno vzrušující i přelomové, co se kdy v muzice stalo, ve své univerzálnosti a ohromném akčním rádiu, který dokáže obdivuhodně kočírovat, je symbolem nejen rocku a popu, ale komplexním audiovizuálním fenoménem druhé poloviny dvacátého století. Folkově akustický, rhytm´n´bluesový, rock´n´rollový, hardrockový, glamrockový, gotický, novovlnný, diskotékový, elektronický, drum´n´bassový – proboha, kdo jiný by vůbec mohl vyjít alespoň z části se ctí z takového stylového guláše, natož být považován téměř za proroka? Ať už experimentoval s japonským divadlem či halucinogeny, nebo rouboval Nietzscheho na funk rock, vždycky se mu podařilo vtisknout předmětu zájmu obří osobní charisma a předložit vše novátorsky a neotřele. Jako by vždycky přesně věděl, o čem mluví a co dělá, popřípadě to dokázal podat tak sugestivně, že měl tento důležitý pocit posluchač a divák. Častěji tomu bylo samozřejmě jinak, protože Bowie byl vždy především experimentátor, hledač, stopař, nasávač nepoznaných vůní, ten, který vstupuje na cizí území a podává o tom zprávu. To, co z něj léty udělalo tak respektovanou osobnost, bylo ale právě to, že se z těchto výprav dokázal vracet živ a zdráv a jeho „reportáže“ následně byly neobyčejně čtivé a vzrušující. Proti i Bowie vizionář.

A vůbec nejen proto, že jako jeden z prvních „prvoligových“ muzikusů rozkryl nečekané možnosti internetu (v roce 1977 vydal jako jeden z úplně prvních singl Telling Lies výhradně jen přes internet a jeho webová stránka je již dlouhé roky vedena vzorově novátorsky), což měla být doména někoho nepoměrně mladšího.. „Hudbu vnímám jako proud barev, z nichž sice každá sama o sobě může být krásná a inspirující, ale jen jako celek mohou vytvořit určitý obraz, který o něčem vypovídá. A já je pouze přehazuji tak, aby do sebe zapadaly podle mých momentálních chutí. Pracuji s duhou a někdy se dostávám i za ni. Vzrušuje mě zjišťovat, jak mohou věci držet pohromadě.“ Ať svoje pohnutky či modus operandi vysvětluje jakkoli, nikdy to není dost pyšné a hrdé na člověka, který už v diluviálních rockových a popových časech chodíval pařit s Warholem a po více než čtyřiceti letech tu stojí stejně vlivný, tvůrčí a úspěšný jako tehdy.

DANDY WORKOHOLIK
Velkým sluší skromnost, „Cítím se spíš v rozpacích. Vždycky jen do vody namočím špičku nohy, popřípadě si do ní stoupnu, ale nikdy nezavřu oči a neskočím po hlavě. Jiní to dělali a dělají tak, že skáčou kdykoli a kamkoli, kašlou na důsledky, nepřemýšlejí, nekalkulují. Vedle nich jsem strašpytel,“ říká. On, který povýšil rock a pop na iluzionistický spektákl, instinktivně vyhmátl dramatické možnosti hudby jako multimediální výpověď. On, jehož alba ze 70. let zní dodnes zvukově skvěle a myšlenkově moderně. On, který se o světelné roky před ostatními adaptoval na nové umělecké strategie a technologie, které pak zpětně ovlivnily jeho kompoziční schéma, kterému dokázal vtisknout jedinečnost a originalitu. „Rád dávám lidem vědět, co se mi honí hlavou, zajímá mě, jak na to budou reagovat." Dokázal to, co snad ještě Beatles a pár dalších – holčičky při pohledu na něj omdlévaly, oroseny na citlivých místech, a kritika ho přitom ctila jako seriózního umělce. Nebyla v tom vychytralost, spíš přirozenost. Vypadat jako elegantní floutek a přitom makat tvrdě jako poslední dělník na stavbě. Noblesu spojil s usilovnou prací. Jen tak se mu mohlo podařit, že vše jako by sypal z rukávu, aniž by mnoho lidí vědělo, kolik přípravné řehole za výsledným dojmem magického kouzelníka stojí. Mnoho opravdu velkých tvůrčích duchů minulosti i současnosti rádo prozradilo, že to je jedna z nejsladších odměn za vynaloženou práci.

ZIGGY A ZLATÉ SELE
Narodil se jako David Robert Jones 8. ledna 1947 v Londýně a už v patnácti krotil saxofon v kapele zasloužilého jazzmana Ronnieho Scotta. Poté vystřídal několik kapel, z nichž některé sám založil (mj. King Bees, Manish Boys, Lower Third) a v šestašedesátém si zvolil umělecký pseudonym David Bowie. Ještě mu není dvacet a klidně se vydává na sólovou dráhu (úplně první sólovou nahrávkou byl singl Do Anything You Say) „Bavilo mě obrovské spektrum věcí, cítil jsem, že bych se jako člen kapely musel nechat omezovat a některé své nápady bych nebyl schopen zrealizovat.“ Svobodomyslná a veškerým druhům umění otevřená druhá půlka šedesátých let byla živnou půdou pro mnohem více či méně seriózní či bizardní projekty. V tom kvasu nechtěl a ani nemohl se svojí povahou chybět. V roce 1968 zakládá projekt Feathers, kterému je sice osudem určena životnost pouhopouhých sedm měsíců, ale plodem je zásadní nahrávka Space Oddity, která se záhy koupe v konkurenčním úspěchu a na dlouhou dobu předurčuje Bowieho uměleckou dráhu. Po několika víceméně písničkových rock´n´rollových albech stvoří monotématická díla s fantaskními tématy The Man Who Sold The World (1970, album o pár let později využije k realizaci stejnojmenného filmu) a především The Rise And Fall Of Ziggy Stradust And The Spiders From Mars (1972).

Období teatrálních performancí a převleků netrvalo dlouho, Bowie vůbec vše podnikal pouze podle vlastní chutě, nikdo mu nikdy nemůže přišít zištné důvody. Bowie zlaté tele ani neuctíval ani nedojil, on to byl, kdo jej vůbec pokryl zlatem a vystavil na piedestal, k němuž poté doba přivedla druhé k rituálům.

STŘÍPKY ZRCADLA
„Vždycky jsem toužil kontext věcí spíš rozlišovat, než se rvát do stávajících mantinelů,“ říká, „všechno lze vidět z mnoha úhlů pohledu a vnímat a chápat z různých stran. Výtvarné umění, divadlo – vždy je možné, abych tak řekl, rozšířit slovní zásobu. Ale žádná performance by neměla být samoúčelná. Nemusí vyloženě vyjadřovat nějaké ultrahluboké myšlenky jako housky na krámě, ale měla by mít určitý směr a měla by obohacovat. Hodně jsem se naučil od Johna Lennona. Ten jeho cit a schopnosti zahrnout velké spektrum svých zájmů, dovedností a životních postojů do hudby a najednou to už nebyla jen a pouze muzika, ale umělecká výpověď mnoha symbolů a úhlů pohledů.“ Neodráží se v těchto myšlenkách trochu i něco jiného? Hluboce zakořeněná lidská touha nechat na světě vezdejším nějaký odkaz, nevypařit se jen tak, aniž by si někdo naší mrzké existence vůbec všiml? Apropos, Lennon. Na albu Young Americans (1975) došlo k jejich vzájemné spolupráci a Bowiemu se podařil i průlom v USA – Fame se usídlilo na samotné špičce žebříčku.

Za nejpřínosnější Bowieho období je považována šestiletka 1971-1977, kdy mj. stál v čele britské invaze do Ameriky, která se někdy označuje jako invaze kokainová. Je vždy poněkud pohodlné a až příliš poetické tvrdit, že umělci Bowieho kalibru svá nejlepší díla: v tomto případě je na tom jistě víc než jen chlup pravdy. K některým stěžejním albovým dílům oné periody se teď vyjádří sám.

Hunky Dory (1971), které je nasáklé vlivem New Yorku a Warholem, jemuž na albu věnoval i písničku a které celé zní jako glamový Velvet Underground: „Nemyslím, že na mě měl Andy Warhol až takový vliv, jak si někdo myslí. Měl jsem spíš rád jeho hlášky, třeba, že všechno je reprodukovatelné. Ta myšlenka mi imponovala. K Warholovi jsem se dostal přes Lou Reeda a Velvety, sám od sebe bych ho asi nevyhledával. Dodnes nevím, co si mám o něm myslet. Jestli to byl jen šťastný blázen splácávající dohromady veselé barvy anebo tam přece jen byla nějaká hlubší filozofie. Spíš to bylo půl na půl.“

The Rise And Fall Of Ziggy Stradust And The Spiders From Mars (1972), na němž ztvárnil postavu tragické rock´n´rollové star a v doprovodném souboru Spiders From Mars představil kytarovou hvězdu Micka Ronsona: „Můj první opravdový velký úspěch, protože se mi podařilo beze zbytku realizovat původní myšlenku. V té době jsem se velmi zajímal o východní kultury, přidal k tomu něco z japonské grafiky a módy. Kostýmy vycházely přímo z divadla kabuki a já měl za to, že by to mohlo být vzrušující zkřížení východu a západu."

Station To Station (1976), na němž osciluje mezi kraftwerkovskou odlidštěností a funky rytmy. Obsahuje i píseň Wild Is The Wind od Dimitriho Tiomkina, dle expertů nejlepší coververzi, jakou kdy natočil: „Tehdy jsem žil v Kalifornii a experimentoval přitom s novoevropským soundem. Stýskalo se mi po domově, navíc jsem tušil, že se Evropě na hudebním poli začíná dít něco nového. A tak jsem se vrátil zpátky k Brianu Enovi.“

Low (1977), s jemně punkovou impresonací na přebalu, napůl instrumentální deska: „Vznikla ve Francii, ovšem pod silným vlivem kapel düsseldorfské scény – Kraftwerk, Kluester, Neu! A Harmonia. Düsseldorf byl tehdy z dnešního pohledu německý Seattle i Liverpool. Píseň Be My Wife jsem věnoval Sydu Barrettovi, k němuž jsme koncem šedesátých let spolu s Markem Bolanem vzhlíželi a velkou úctou. Obdivoval jsem na něm, že nezpívá s americkým akcentem. Člověk si uvědomil – paráda, rock´n´roll se může dělat i na anglický způsob!“

Heroes (1977), bylo znovu napůl instrumentální a titulní skladba je Bowieho něco jako ochranná značka: „Takové to těžce kráčející tempo a rytmus jsem si vypůjčil z Waiting For The Man a ty refrénové sekvence... Ty jsou prostě takové, jaké jsou. V té době jsem zažíval návrat z určitého citového soumraku a měl jsem pocit, že se psychicky vracím někam, kam chci. Bylo to něco jako ozdravění, duševní i psychické."

DÜSSELDORF, MY LOVE
Zmíněná fascinace německou, konkrétně düsseldorfskou scénou, která vzlíná nejen z uvedených alb Low a Heroes, ale v nemalé míře i z desky Lodger (1979), byla druhotným příznakem jeho berlínského azylu, kam se uchýlil v touze rozloučit se s narkotiky a objevit nové tvůrčí obzory. Po hipíkovi s akustickou kytarou, warholovském psychedelikovi, glamové kreatuře na převysokých podpatcích a tragédovi v kostýmu pierota nastává další Bowieho reinkarnace – novovlnná, dekadentně chladná. S praotci americké punkrockové školy, Lou Reedem a Iggy Popem, navíc pěstoval úzké tvůrčí vztahy. „Byl jsem jejich fanda číslo jedna. S Louem jsem se potkal v době, kdy byl v krizi a nevěděl, kam se po Velvet Underground vrhnout. Byl pod příšerným tlakem. Když jsem pro něj a Iggyho horoval, všichni se mi smáli. Nikdo o nich nevěděl. Možná v New Yorku, ale v Anglii po nich neštěkl ani pes. Přitom jsem jasně tušil obrovské nové možnosti v komponování, první album Velvet Underground bylo absolutně přelomové. Byl to klíč k něčemu netušenému, absolutně novému. Strašně jsem toužil, aby Reeda poznalo co nejvíce lidí po celém světě, protože byl výjimečnou uměleckou osobností. Stejně tak Iggy. Tvoří naprosto bez zábran, instinktivně, v tom je fenomenální. Napsal jsem pro něj množství muziky. On vždycky odběhl někam do rohu a za pár minut přišel s textem, který přesně vystihoval podstatu. Iggy je sopka, která ničí vše okolo včetně sebe. Ale je to nádherná destrukce, je v ní vzrušující estetický náboj...“ Punk jako stylový fenomén jej však příliš neoslovil. „Když jsem se v roce 1980 vrátil zpět do USA, uvědomoval jsem si zpětné vlny, které punk způsobil, ale přišlo mi to divné, neoslovilo mě to, ztratil jsem nit. Jako bych najednou nebyl schopen periferního vidění...“

Zhruba po albech Scary Monsters (1980) a Let´s Dance (1983) se uzavírá víc do sebe a částečně mizí ze scény. Dobu, než sestaví experimentální projekt Tin Machine (1988), s nímž posléze natočí tři zajímavá alba, vyplňují převážně reedice a komplety best of a rarit. Na staré komerční veleúspěchy naváže vlastně až začátkem devadesátých let deskou Black Tie White Noise a od té doby zažívá zasloužený návrat k výsadní roli, kterou vždy na hudebně kulturní scéně zaujímal. Bylo by nemožné vyjmenovat všechna ocenění, která za svůj umělecký přínos kdy získal. Čestný doktorát bostonské Berkley College, kterým se mohou pyšnit opravdu jen ti nej z nej (např. B.B. King, Quincy Jones, Stong či Dizzy Gillespie) či čtenářské pasování na největší hudební hvězdu 20. století žurnálu Sun, patří mezi desítky obdobných kreditů ať už ze strany odborné kritiky či fanouškovského obdivu.

JAKO GIGOLO
Kromě hudebních, výtvarných, básnických a dramaturgicko-režisérských aktivit patří do samostatné kapitoly i Bowieho kariéra herecká, ať už divadelní či filmová. Od pantomimy Pierrot In Turquosie přes snímky The Man Who Fell To Earth, Just A Gigolo, Mery Christmas Mr. Lawrence, Inti The Night, Absolute Beginners, Labyrinth po divaadelní představení The Elephant Man či roli ve filmu Basquiat po boku hvězd typu Garyho Oldmana, Christophera Walkena či Dennise Hoppera. Osobně zbožňuji jeho kreaci ve fascinujícím hororu The Hunger (Hlad, 1983), který spolu s francouzskou megastar Catherine Danevue povýšil na jeden z nejlepších žánrových snímků všech dob.

Těžko předjímat budoucnost, co všechno ještě na uměleckém poli stihne, čeho všeho se svým magickým prstem dotkne, co přetvoří k obrazu svému. I kdyby si však jen užíval zaslouženého důchodu, je jeho dosavadní poselství nevykořenitelné. Díky němu bylo možno muziku vnímat neodděleně d dalších forem umění jako komplexní fenomén, schopný utvářet estetické cítění lidí po celém světě. Bowie světlonoš. Zářivý démon, který zná cenu světla, protože poznal tmu. „A navíc pořád vypadá tak skvěle,“ vzdychl před pár lety obdivně Ed O´Brien z Radiohead. Další z es v rukávu vlivného performera.

Za posledních deset let Bowie tak trochu stagnuje. Vydal hned několik kompilací (Best Of Bowie, Club Bowie, The Platinum Collection, The Collection, The Best Of 1980/1987) a také živáky (Glas Spider a A Reality Tour), studiová alba však jen dvě, Heathen z roku 2002 a o rok později Reality. U Bowieho však jeden nikdy neví, co může čekat, a tak doufejme, že ještě neřekl vše, co chtěl...

V sobotu 14. ledna si můžete přečíst zajímavosti ze života rappera říkajícího si Eminem.

text a foto: EMI, Sony Music, archiv Rock Report