BIGBÍT: 8. část Bigbít povolený, průserový a zakázaný

Vydáno 02.09.2011 | autor: redakce

Pojďme se podívat do sedmdesátých let a na to, jak se další čeští bigbíťáci dokázali popasovat s tehdejší normalizací. Jedněm jejich snahy umožnily, byť v určitých mezích, normálně fungovat, druhým sice Moc velmi zatápěla, ale oni, třebaže za cenu jen pár koncertů do roka, dokázali vzdorovat. A ti třetí? Na ty čekal kriminál.

BIGBÍT: 8. část Bigbít povolený, průserový a zakázaný BIGBÍT: 8. část Bigbít povolený, průserový a zakázaný


JAZZ ROCK (1971-80)
Jestliže se vyspělí muzikanti art rocku snažili skloubit bigbít s vážnou hudbou a povýšit ho na vyšší uměleckou úroveň, jiní kvalitní instrumentalisté začali fúzovat rock s jazzem a jemnou příměsí ethna (afrického, latinsko-amerického, orientálního…). Ve světě se tomuto mixu říkalo jazz rock nebo fusion music a je spojován se jmény jako Miles Davis, The Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Return To Forever nebo Herbie Hancock.

U nás měl jazz rock, kromě toho, že si v něm muzikanti skutečně dobře zahráli, i další konotaci. Bolševik, který ještě v 50. letech považoval jazz za vývozní artikl amerického imperialismu, posléze pod argumenty typu „jazz je, soudruzi, hudba utlačovaných černochů“ polevil, takže jeho pohled na tento žánr byl řekněme smířlivější. Taky si uvědomil, že ho těžko může nějak ohrožovat. Zato rock mu pil krev od začátku až do konce. Proto, když se u nás na začátku 70. let objevila tato nová fúze, mnozí kvalitní instrumentalisté ji přijali za svou, a před úřady se zaštiťovali tím, že hrají jazz rock, ovšem s důrazem na slovo jazz. Což ve většině případů prošlo a muzikanti tak měli zas nějaký čas možnost obživy. A byla tu ještě jedna výhoda před komančskými orgány - žánr neobsahoval ve většině případů texty, tudíž se nemusela řešit jejich možná „závadnost“.

   EnergitAsi nejznámější jazz-rockovou skupinou u nás byl Jazz Q klávesisty Martina Kratochvíla. V tělese si během let jeho existence zahrála spousta výborných muzikantů, například flétnista a saxofonista Jiří Stivín, kytaristé František Francl a Luboš Andršt nebo baskytarista Vladimír Padrůněk. Za nejlepší desky Jazz Q pak bývají považována LP „Pozorovatelna“ (1973) a „Symbiosis“ (1974), přičemž na obou si zazpívala britská zpěvačka Joan Duggan. Dalším významným souborem byl Energit Luboše Andršta – v roce 1974 úplně změnil obsazení a z bluesového hardrocku přešel na jazz rock. V kapele se také vystřídala spousta brilantních hráčů jako například klávesisté Emil Viklický a Milan Svoboda nebo Rudolf Ticháček (saxofon). Zůstala po ní dvě alba „Energit“ (1975) a „Piknik“ (1978).

Z dalších jazzrockových skupin je možno jmenovat Impuls klávesisty Pavla Kostiuka v silné sestavě s Michalem Gerou (trubka), Zdeňkem Fišerem (kytara), Františkem Uhlířem (baskytara) a Jaromírem Helešicem (bicí) a LP „Impuls“ (1975), jazzrockový Pražský výběr Michaela Kocába (klávesy) a Ondřeje Soukupa (baskytara) s deskou „Žízeň“ (1977) nebo Mahagon basisty Petra Klapky se zpěvačkou Zdenou Adamovou, kde se na LP „Slunečnice pro Vincenta van Gogha“ (1980), objevil téměř celý budoucí Pražský výběr, ovšem již novovlnný (Kocáb, Pavlíček, Hrubeš). Byla zde Bohemia Leška Semelky, Jazz Cellula fenomenálního trumpetisty Laca Décziho a také Combo FH klávesisty Dana Fikejze s kytaristou Richardem Maderem. A na Slovensku výborná Fermáta kytaristy Františka Grigľáka a klávesisty Tomáše Berky s albem „Huascaran“ (1977).

Extempore - Mikoláš ChadimaA v amatérských vodách vyrostla Expanze kytaristů Jiřího Jelínka a Michala Pavlíčka, jejíž muzikanty si posléze rozebraly význačné profesionální kapely - Etc…, Bohemia, Jazz Q, Žlutý pes, Pražský výběr, Heval…  

JAZZOVÁ SEKCE A PJD
V takzvané „šedé zóně“ (balancující na hraně mezi oficiálnem a průserem) existovali jednotlivci i organizace, snažící se různými způsoby lidem zprostředkovat z hudby a umění věci, které „nebyly běžné“, které stály takzvaně na okraji. Jedním z nich byl například organizátor koncertů a polotajných filmových produkcí Miloš Čuřík.

Dalším důležitým činitelem byla Jazzová sekce v čele s Karlem Srpem, výtvarníkem Joskou Skalníkem, a publicistou Josefem Vlčkem. Sekce vydávala bulletin Jazz, který svou kvalitou válcoval tehdejší oficiální hudební měsíčník Melodie, vydávala knižní publikace (např. Vlčkův slovník Rock 2000) a jako třešinku na dortu pak organizovala tzv. Pražské jazzové dny. PJD byly pravděpodobně nejdůležitější pravidelnou hudební událostí, která se u nás letech 1974-79 konala. Zpočátku na nich vystupovaly pouze jazzové kapely, později dostal příležitost i jazz-rock (slavné „jazz-rockové dílny“ v roce 1975) a od roku 1976 se jednalo o naprostý mišmaš, v jehož začátku vedle sebe stáli třeba Stivín a Čundrground, později různé experimenty, alternativní skupiny a v roce 1979 dokonce i punk. Jazzová sekce velice pomohla tuzemské alternativní amatérské scéně, že ji i přes různá úřední úskalí dokázala prosadit na velkou scénu Lucerny.

   Elektrobus - Pavel RichterTakovým trošku protipólem JS byla Sekce mladé hudby, kterou vedl bývalý muzikant Ladislav Zajíček. Taktéž organizovala koncerty, tiskla informační letáky a knihy (např. „Šuplík plný Zappy“ Petra Dorůžky) a uváděla tajné videoprojekce (např. filmy „Woodstock“, „The Wall“).

ALTERNATIVNÍ ROCK V ŠEDÉ ZÓNĚ (1974-80)
Česká (pražská) alternativní scéna se rodila postupně v první polovině 70. let. Jela vyloženě na amatérské bázi a obecně měla svůj vzor v hudbě Franka Zappy. Tyto kapely v podstatě neměly mnoho možností vystoupit natož natočit desku. Proto, když už se podařilo zahrát si na koncertě, byl tento okamžitě přáteli nahráván a tato nahrávka šířena mezi hudbymilovným lidem. V případě této scény hrála velkou roli, jak již bylo naznačeno, Jazzová sekce, která umožnila alternativním kapelám hrát na PJD.

V pražské alternativní scéně to neustále kolotalo, a jelikož se jednalo o úzkou skupinu muzikantů, hrál nakonec v podstatě téměř každý s každým. V počátcích byly zásadními soubory hlavně Extempore zpěváka a kytaristy J.J. Neduhy s kytaristou Jiřím Hradcem a bubeníkem Vlastou Markem, a Elektrobus, kde se objevili výborný kytarista Pavel Richter a saxofonista Mikoláš Chadima. Po konci Elektrobusu Chadima zamířil do Extempore, v němž působil i kytarista Jiří Mareš, a Richter do folk-rockového F.O.K., kde se potkal s kytaristou Lesíkem Hajdovským.

Skupina ŠvehlíkOba pak s basistou Lubošem Fidlerem a bubeníkem Petrem Křečanem hráli v kapele Stehlík, aby vzápětí založili podobně znějící soubor Švehlík, Mezitím Neduha odešel z Extempore a založil folkový Mezanin, Vlasta Marek zas meditační Amalgam, Křečan s Chadimou improvizační Kilhets atd. atd. Prostě každý s každým. Ať tak či onak, některé „komponované pořady“ zmíněných skupin jsou nahrány a dodnes citovány, jmenujme třeba od Elektrobusu „Nedefinitivní“ (1976), od Extempore „Milá 4 viselců“ (1977), „Zabíjačka“ (1979) či „Velkoměsto“ (1980), a od Švehlíku „Sny psychopatického děcka“ (1978) nebo „Studio 81“ (1981).

Tím, že je zaštiťovala Jazzová sekce, kterou se snažil bolševik zlikvidovat (a v polovině 80. let se mu to nakonec povedlo), byly tyto amatérské kapely neustále v hledáčku StB. Pořád jim byly rušeny koncerty, pořád se ocitaly jednou nohou v průseru a byl na ně činěn velký tlak. Ten pak donutil některé hudebníky k emigraci (Mareš, Křečan, Neduha aj.). Do kriminálu se je ale, přes určité pokusy, dostat nepodařilo. Jiní to štěstí neměli.

ČESKÝ UNDERGROUND 
(1969-80)
Český underground je spojován zejména se skupinou Plastic People Of The Universe a jejím uměleckým vedoucím, teoretikem a básníkem Ivan „Magorem“ Jirousem.

  Pražský výběr v čele s Michaelem KocábemPlastici vznikli v roce 1968 a ústředními osobnostmi zde byli skladatel a baskytarista Milan „Mejla“ Hlavsa, kytarista Josef Janíček a textař a zpěvák Michal Jernek. Kapela původně vycházela z psychedelic rocku, posléze se nadchla pro tvorbu amerických Velvet Underground. Už od počátků se okolo kapely motal zmíněný Magor a umělecky ji ovlivňoval. Když ztratila v roce 1970 profesionální statut, Jirous ji začal zajišťovat koncerty neoficiální cestou a tím se vlastně octla v undergroundu. Mezitím s Plastiky začali hrát i další osobnosti jako houslista Jiří Kabeš a saxofonista Vratislav Brabenec. Okolo skupiny se vytvořil okruh přátel a příznivců, takže pokud vystoupila na nějakém podzemním koncertě, sjely se naň máničky z celé republiky. Její hudba se postupně vyprofilovala v jakýsi ponurý rock-jazzový freak out s polorecitovaným zpěvem. Plastici přes Jirouse objevili texty básníka a filosofa Egona Bondyho (možno slyšet na albu „Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned“, 1974), později psal texty duchovně orientovaný Brabenec („Passion Play“, 1978, a „Leading Horses“, 1981).

V rámci „veselého undergroundového ghetta“ se vyprofilovaly i další soubory, jako třeba  DG 307 básníka Pavla Zajíčka a Mejly Hlavsy, Umělá hmota Dino Vopálky a Josefa „Vaťáka“ Vondrušky, nebo Hever & Vaselina Miroslava „Skaláka“ Skalického, patřili sem také písničkáři Sváťa Karásek a Charlie Soukup a další.

Plastic People Of The Universe - Mejla HlavsaJirous a spol. zorganizovali dva festivaly 2. kultury – v Postupicích (1974) a v Bojanovicích (1976). A právě ten druhý se stal spouštěčem velkého zatýkání lidí spojených s undergroundem. Hned v roce 1976 se uskutečnil monstrproces s vlasáči z undergroundu, přičemž někteří z nich skutečně skončili v kriminále (v Praze Jirous, Brabenec, Karásek a Zajíček, v Plzni Skalický, František „Čuňas“ Stárek a Karel Havelka. Odsouzeni byli za „hrubou neúctu vůči společnosti“. Pravým důvodem byl samozřejmě fakt, že se snažili dělat kulturu po svém a ne tak, jak si to představoval bolševik. Moc jen hledala záminku jak je dostat za katr.

Přímým důsledkem odsouzení mániček z undergroundu byla aktivizace disentu v čele s Václavem Havlem a vznik dokumentu Charta 77.

Ale to už je jiná story.

A protože TV seriál „Bigbít“ je již minulostí, i my bychom mohli náš psaný seriál o českém bigbítu dob minulých zakončit. V osmdesátých letech se u nás staly dominantními rockovými žánry heavy metal a punk, a protože historie obou dostala v tomto časopise velký prostor, psát o nich znovu je zbytečné. Možná by se mohla zmínit česká nová vlna, ale o tom až jindy a pravděpodobně jinde. Takže bye, bye.

text: Hraboš, foto archiv
 

zavřít