Vydáno 26.08.2011 | autor: redakce
V říjnu 1966 k nám přijela zahrát první britská rocková skupina, která byla v té době celosvětově uznávaná - Manfred Mann se svým doprovodným souborem. Prošlo to jen kvůli tomu, že bolševickým potentátům na ministerstvu kultury kdosi nalhal, že se jedná o jazzovou kapelu. Po tomto "jazzovém" koncertě byla každopádně část diváků brutálně zmlácena tehdejší policií. Je vidět, že rock to na oficiálních místech měl stále nahnuté. Jestliže Olympic v Semaforu udělal první krok k zoficiálnění bigbítu, bylo potřeba udělat ještě druhý, zásadnější.
BIGBÍT: 5. část Od beat festivalů ke Kuřeti
O ten se postarali hudební publicisté a teoretici Jiří Chlíbec a Miloslav Langer, když se jim podařilo uspořádat 1. čs. beat festival. A šli na to chytře: protože bolševik miloval úřad a všechny záležitosti z něj řízené, Chlíbec tedy založil „beatový úřad“, tzv. Pop federaci, organizaci řádně zaregistrovanou na příslušných místech a s vlastním razítkem. A jak byl v té době na něčem štempl, bylo to bráno jako oficiální a schválené. Chlíbec se poté spojil s mládežnickou organizací OV ČSM a dramaturgy z Music f Clubu a uspořádání festivalu nakonec prosadil.
BIGBÍT: 4. část Olympic a ti další...
Třídenní festival se konal v prosinci 1967 pražské Lucerně a byl soutěžní. Palmu vítězství si odneslo bratislavské trio Soulmen, další z kvalitních projektů talentovaného zpěváka a kytaristy Deža Ursinyho. Se svojí chytrou kombinací rhythm&blues a melodického beatu působilo nejvyzráleji a vyhrálo zcela zaslouženě.
Další třídenní 2. čs. beat festival proběhl o rok později na témže místě opět v prosinci. Stal se určitým výrazem nesouhlasu se srpnovou okupací. Nejenže bylo vyprodáno, ale hudebníci i diváci se navlékli do co nejextravagantnějších úborů, kapely hrály jak o život, naštvanost z pohnuté doby a zároveň touha po lepším příští sálala z každého okamžiku, z každého tónu elektrické kytary. Hodnocení kapel bylo tentokrát odlišné, ale nejvíce cen si odnesla teprve tři měsíce působící skupina Blue Effect kytaristy Radima Hladíka s Vladimírem Mišíkem za mikrofonem. Mezi zahraničními hosty se objevila známá skupina The Nice klávesisty Keitha Emersona.
Poté se dva roky nepodařilo přehlídku uspořádat (běžela normalizace a rock to měl opět nahnuté), teprve v dubnu 1971, kdy Lucerna přivítala 3. čs. beat festival. To už ale byla jen pomyslná labutí píseň.
BIGBÍT: 3. část A začalo to rock and rollem...
V Čechách a na Moravě jsme měli ty své Olympiky, Matadors, Flamenga, Synkopy 61 a další, ale když se do Prahy přijeli ukázat Slováci se svými skupinami, vždycky to mělo srovnatelnou, ne-li vyšší kvalitu.
Dežo Ursiny se svými partami Beatmen a Soulmen zaznamenal vždy velký průlom – s tou první donutil Olympiky a jiné, aby začali psát svoje vlastní autorské věci, a s tou druhou ukázal v Čechách dosud nejmodernější tvář soudobého rocku. Posléze postavil ještě soubor Provizorium, který se věnoval progresivnímu rocku – šlo též o velmi inspirativní záležitost.
Další slovenskou osobností byl zpěvák a kytarista Pavol Hammel, jenž společně s klávesistou Marianem Vargou přestavěli v roce 1968 dosud průměrnou kapelu Prúdy a natočili výborné album Zvonky zvoňte, které se stalo výkladní skříní slovenského beatového písničkářství. A hravě strčilo do kapsy i olympickou Želvu. Marian Varga, který tíhnul k větším hudebním plochám, pak po odchodu z Prúd založil s Fedorem Frešem (baskytara) a Dušanem Hájkem (bicí) experimentální soubor Collegium Musicum, který se stal jakýmsi věrozvěstem tuzemského art rocku. Album Konvergencie (1971) toho bylo dostatečným důkazem.
Z dalších zajímavých kapel bych uvedl ještě Blues Five zpěváka Petera Lipy a For Meditation zpěváka a kytaristy Jozefa Bariny.
Jak již bylo výše naznačeno, v srpnu 1968 začala okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. Naděje vkládané do tzv. Pražského jara, jakéhosi obrodného procesu KSČ, se proměnily v temné deprese a chmury. Ale proměňoval se i tuzemský rock.
Do roku 1967 se nechal inspirovat na jedné straně Beatles a na straně druhé syrovějším rhythm&blues podle vzoru Rolling Stones. V osmašedesátém už ale spousta našich skupin reflektovala tvrdší záležitosti, jakési předchůdce hard rocku – kytaristu Jimiho Hendrixe, a britské trio Cream v čele s Ericem Claptonem. Takže každý lepší český kytarista už nechtěl být Beatlem nebo Stounem, ale Hendrixem nebo Claptonem. Kupříkladu takoví Rebels Jiřího Korna natočili sladké poprockové LP Šípková Růženka, odjeli do Západního Německa a když se za půl roku vrátili, už z nich bylo trio (Jiří Korn, Zdeněk Juračka, Karel „Káša“ Jahn), které předvádělo drsný repertoár skupiny Cream.
Ve stejné době se k nám dostaly i bluesrockové desky Johna Mayalla nebo Ten Years After – a takové Flamengo, které ještě rok předtím nahrávalo s Petrem Novákem beatové písničky Náhrobní kámen a Povídej, se proměnilo v čistě bluesovou kapelu a kytarista Franta Francl v českého Hendrixe. Během kšeftů na Západě do svého středu vzalo anglickou zpěvačku Joan Duggan a na koncertech švihalo jeden bluesový standard za druhým.
Blue Effect se nechal inspirovat všemi uvedenými vlivy. Radim Hladík byl v té době kytarista evropského formátu, Vladimír Mišík výborně zpíval a kapela byla schopná na svých koncertech improvizovat do bluesové skladby třeba dvacet minut. Narychlo zhotovené album Meditace příliš nevypovídá o skutečné síle souboru – takové je spíše SP s bluesovou standartou I’ve Got My Mojo Working. I když současní mladí nejspíš od Blue Effectu znají jen Sluneční hrob...
Mezi další vlivy bylo možné počítat soul Raye Charlese, Arethy Franklin a Jamese Browna. V Praze se na něj zaměřil kupříkladu výborný zpěvák Michal Prokop se svými Framus Five. V Olomouci fungovali Bluesmen, ale hlavní baštou soulu se stala „černá“ Ostrava – tam vznikly skupiny Majestic a Flamingo, v nichž se objevily dvě vynikající zpěvačky Věra Špinarová a Marie Rottrová. Té druhé se dle Aretina vzoru začalo říkat „česká lady soul“ a když si poslechnete třeba standard Chain Of Fools, zjistíte, že je to zcela opodstatněné.
Jak hudebníci potvrdí, v okupovaném roce 1969 bylo ještě možné tvořit víceméně svobodně, neboť počátek komunistických čistek byl zaměřen na – aspoň jak si bolševici mysleli – důležitější záležitosti než byla kultura. Kapely jezdily vydělávat do západních klubů („To víš, koruna dobrá, marka lepší,“ říká kytarista Rebels Zdeněk Juračka v televizním seriálu Bigbít). Ke konci devětašedesátého ovšem přituhlo a v roce 1970 začala tzv. normalizace naplno. Těm, kdo měli angažmá na Západě, bylo naznačeno, ať se rychle vrátí, nebo budou označeni za emigranty. Přejmenovávaly se anebo přímo rušily kluby, míst ke hraní ubývalo, pořadatelé dřívějších bigbítových akcí měli buď omezené pravomoci, nebo museli spolupracovat se svazáky, eventuelně byli vyměněni za nějaké „přikyvovače“.
Rockovým skupinám, zvláště pak těm problematickým, byly na pokyn bolševických papalášů (výhrůžky pořadatelům) rušeny kšefty – viz Petr Novák v seriálu Bigbít: „Já jsem se po tom pídil, proč nemůžu hrát, co jsem proved, a oni říkali – ale vždyť můžete hrát, ale on vás nikdo nechce.“ Tím pádem se skupiny rozpadaly a hudebníci odcházeli hrát k pokleslým (a prověřeným) zpěvákům středního proudu, aby se alespoň nějak uživili. Někdo odešel do undergroundu (The Plastic People Of The Universe) a spousta rockerů též postupně emigrovala.
V roce 1971 na tom byl tuzemský rock bídně. Mladý producent Hynek Žalčík stále hledal cesty, jak vydat některým kvalitním kapelám desky, než to všechno půjde k čertu úplně. A přišel na to: pokud texty skupině napíše nějaký významný, bolševikem uznávaný a navíc kvalitní básník, mohlo by to projít. Spojil se tedy s Josefem Kainarem a prvním plodem spolupráce bylo album Město Er Prokopova souboru Framus Five.
Ale to momentálně nejlepší stále na LP nemohlo dosáhnout. V té době po tuzemsku (a Polsku) jezdila fantastická kapela, jejíž koncerty byly opravdovým nářezem – trošku hard rock jako Led Zeppelin, trošku progres jako Jethro Tull, trošku blues/jazz/rock jako Colosseum. Takové bylo tehdejší znovu přestavěné Flamengo, které tvořili Pavel Fořt (kytara), Jaroslav „Erno“ Šedivý (bicí), Ivan Khunt (klávesy, zpěv), Vladimír „Guma“ Kulhánek (baskytara), Vladimír Mišík (zpěv) a Jan Kubík (saxofon, flétna). Nakonec ale vše klaplo, opět s básníkem Josefem Kainarem, a v roce 1972 spatřilo světlo světa asi nejlepší tuzemské bigbítové album všech dob Kuře v hodinkách. Ještě stačilo vyjít, ale jen v omezeném počtu výtisků. A skupina se z existenčních důvodů rozpadla, přičemž dva z jejích členů posléze emigrovali.
Bolševik si byl jist, že nenáviděnou rockovou hudbu zlikvidoval. Ale ta měla mnohem tužší kořínek, než si představoval.
text: Hraboš foto: archiv
Témata: Bigbít, Olympic, Blue Effect, Vladimír Mišík
