Marilyn Manson: Jsem víc než Satan

MASOVÍ VRAZI A HŘEBÍKY
Sex symbol a masový vrah, přitažlivé a děsivé, dobré a zlé. „Chceme vyjádřit věčné propojení dobra se zlem. Největší masoví vrazi mají stejnou publicitu jako filmové hvězdy,“ vysvětlil frontman způsob, kterým se pojmenoval každý člen jeho první kapely Marilyn Manson & The Spooky Kids.
Bizarní koncerty plné divadelních výstupů, sado-masochistických kostýmů a podomácku vyrobených pyrotechnických efektů jim během tří let získaly takové uznání, že se za nimi na Floridu vypravil sám Trent Reznor, hlava i duše Nine Inch Nails. Získal Mansona pro svůj nově založený label Nothing Records, pozval ho na své turné a produkoval také industriálně laděný debut Portrait Of An American Family.
Status kapely (nově pouze Marilyn Manson) rostl raketovou rychlostí díky šňůře, kterou absolvovali už jako headlineři. Titulní stránky magazínů však obsadili až po masivním úspěchu cover verze písně Sweet Dreams (Are Made Of This) od Eurythmics. Kdo si pustil MTV v roce 1995, nemohl minout zabláceného černokněžníka jezdícího na praseti.

NOČNÍ MŮROU AMERIKY
Najednou měl na Mansona každý názor. „Že hraju to samé co Alice Cooper? Já se ale neodděluji od svého jevištního já. Nemám to tak jednoduché, že jsem někým na pódiu a pak někým jiným mimo ně. Tím se liším od ostatních umělců, s jejichž hudbou jsem vyrůstal. Marilyn Manson, to jsou stále dvě spolu existující osobnosti. Není to práce, naplňuje mě to,“ reagoval na výtky. Nikdy se nenechal vtlačit do pozice, kdy by musel veřejně vystoupit jako Brian Warner, přestože k tomu byl mnohokrát tlačen. Obzvláště po úspěchu desky Antichrist Superstar, která zabodovala singlem The Beautiful People útočícím na všeobecný kult krásy.
Album představilo komplikovaný příběh o vzestupu zneužitého a potlačeného člověka ke slávě. Inspirací byla filozofie Friedricha Nietzscheho. A touto nahrávkou začala velká konceptuální trilogie. Druhým dílem se stala zvukově přívětivější deska Mechanical Animals. Manson na ní představuje mimozemšťana spadlého na Zemi, a vzdává tak hold svému největšímu hudebnímu idolu Davidu Bowiemu a jeho bezpohlavnímu alteregu Ziggymu Stardustovi. Přechod od metalu ke glam rocku rozladil některé z fanoušků, ale textově Manson ještě přitvrdil. Zase měl co vysvětlovat, třeba jestli skladba Great Big White World není rasistická (všechny uklidnilo, že je jen o kokainu). Ke všemu ještě přidal maximálně znepokojující videoklipy útočící na biologickou podstatu člověka. Vždycky si velice dobře pohlídal, aby nepřekročil hranici, která by znamenala stop. Jenže pak přišel masakr na střední škole v Columbine a u střelců našli Mansonovu hudbu. „Chápu, že veřejnost viní ze všeho špatného mě. Jsem na očích a představuji to, čeho se bojí,“ řekl tehdy v dokumentu Michaela Moorea Bowling For Columbine. Následující album Holy Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death) znamenalo především Mansonovu reakci na všechna nařčení. Není divu, že zpívá o americké obsesi násilím, zbraněmi, náboženským fanatismem a romantizujícím pohledem médií na mučedníky. „Milujete zbraně, Boha a svou vládu?“ ptá se ironicky v The Love Song a sbor odpovídá jednohlasně: „Ano!“. Finální díl trilogie, která se má poslouchat od posledního k prvnímu albu, znamenal jeho dosavadní tvůrčí i komerční vrchol.

JAK ZESTÁRNOUT?
Manson uzavřel jednu kapitolu. Najednou nevěděl, kam dál. V rozhovorech se začal více babrat ve svém soukromí a řešil tvůrčí krizi: „Abys byl umělec, nemůžeš být normální, protože to tě neučiní tvůrčím. Je hodně pravdy v obecném rčení, že velké umění pramení z utrpení. Nesnažím se být rozloženou osobností, já jí skutečně jsem.“
Na nevýrazné desce Golden Age Of Grotesque utekl do minulosti, času kabaretů a dekadentních básníků. Vztah s kabaretní umělkyní a striptérkou Ditou Von Teese vyústil ve svatbu, ale již po roce pár oznámil rozvod. „Přestal jsem mít rád to, čím jsem. Cítil jsem, jak se ode mě v manželství očekává, že se stanu někým jiným, že se změním nebo polepším,“ řekl v jednom z mnoha interview, v nichž rozebíral své deprese. Důvodem rozchodu ale prý bylo, že si Manson, zatímco manželka objížděla svět, užíval s devatenáctiletou herečkou Evan Rachel Wood. Spekulace potvrdilo skandální video k písni Heart-Shaped Glasses, která propagovala album Eat Me, Drink Me. V klipu s novou láskou souloží před kamerou. Nahrávka posedlá sexem, smrtí a upíry propojila smutek z rozchodu s čerstvě nabytou vášní. Manson prohlašoval, že je na ní nejvíce sám sebou, jenže málokdo už věděl, co tím vlastně myslí. Podle slabých reakcí kritiky i nízkých prodejů svět o jeho intimně laděnou a syntezátory upatlanou zpověď příliš nestál.

ZPÁTKY DO PEKLA
Manson couvá ze slepé uličky a novým albem slibuje tvrdý zvuk. Věčně se měnící kapela přivítala zpět Twiggyho Ramireze, jehož skladatelský rukopis na posledních dvou albech tolik chyběl. „Jsou tam songy, který jsou pro rádia zkrátka moc. Nasamploval jsem jak šňupu, používám to místo perkusí,“ pochlubil se, jakoby chtěl všem říct, že zase hraje svoji hru. Na otázku, jestli představuje zlo, odpověděl: „Spousta lidí nevnímá, že dobro je to, co máme rádi, a zlo, co nesnášíme. Jde jen o perspektivu.“ Satanisté ho pasovali za svého kazatele. Přijal to s povděkem, ale nezapomněl k tomu dodat: „Tak jako Beatles byli větší než Ježíš, Marilyn Manson je víc než Satan.“

text Radek Londin