Roger Waters z Pink Floyd: život za zdí

Vydáno 03.02.2012 | autor: redakce

Roger Waters a Pink Floyd patří jednou pro vždy neodmyslitelně k sobě. Přestože Waters kapelu před dávnými lety za ne zrovna příznivých podmínek opustil a o reunionu zatím nechce ani slyšet, této nálepky už se nezbaví. Není také divu, když na ní jeho tvůrčí duch zanechal nesmazatelnou stopu.

Roger Waters z Pink Floyd: život za zdí Roger Waters z Pink Floyd: život za zdí

 

roger waters2Ten člověk by měl být spokojený. Stál u zrodu jedné z nejváženějších kapel rockové historie. Vydal s ní alba, z nichž mnohá už dávno přesáhla hranice času. Alba, která nadmíru průkazně potvrdila svou obecně kulturněspolečenskou relevantnost a která patří mezi čítankové důkazy vlivu a umělecké svébytnosti fenoménu zvaného populární hudba. Tím pádem i jejího přesahu z teritoria zábavy až někam ke generační výpovědi. Roger Waters, zakladatel Pink Floyd a tvůrčí génius, podepsaný pod díly jako Dark Side Of The Moon, Wish You Were Here, Animals či The Wall, je však vším možným, je ne prototypem spokojené hvězdy. Zčásti je tento vnější pohled na něj modifikován renomé, které mu za ta dlouhá léta v branži vysoustružila média. Ale právě ty nálepky, kterými byl a je častován, obrážejí prazvláštní schizofrenii. Na jedné straně despota a sebestředný narcis, který příliš neuznával tvůrčí potenciál svých kolegů a prosazoval realizaci výlučně svých idejí, na straně druhé plachý introvert, pro nějž bylo utrpením postavit se před lidi a předvést jim své umění. Bezohledný imperátor i zranitelný zajíc, absolutista a jedním dechem i snílek. Perfekcionista i fanatik. Kapitalistický socialista, to pro nelichotivá vysvědčení, která na zmíněných albech vystavil západnímu stylu života a jeho kultuře. Umělec „je“prostě vždy takový, co se o něm říká a píše, dobrat se preciznější kvalifikace je v případě Rogera Waterse o to obtížnější.

Rozhněvaný pink
Roger Waters se narodil v britském Cambridge 9. září 1944 a o slzách, které v témže roce prolila jeho matka, se samozřejmě dověděl až později. Z fronty 2. světové války totiž přišlo oznámení, že jeho otec, Eric Fletcher Waters, padl. Trauma na malého Rogera padlo až posléze, o to více však bolelo a usídlilo se v jeho stěžejních dílech jako černá můra, jako žába na prameni. Kritická a zahořklá patina jeho textů i hudby časem přerostla až do jakési sociopatologické dimenze, kdy „bližní“, kteří tě obklopují, jsou samozřejmě jen masky, za kterými skrývají svou pravou tvář. Waters má strach. Z přetechnizované společnosti, z válek, z nemocí, z lidí. Ale hlavně sám ze sebe, z toho, že nestihne sepsat a nahrát všechno, co by chtěl. Je to příšerná paranoia toho, který tím, že vidí hlouběji a prožívá intenzivněji – o to víc trpí...

Pink Floyd založil v závěrečné fázi studia na londýnské Regent Street Polytechnic spolu se spolužákem Sydem Barrettem. Problémového snílka Syda záhy střídá David Gilmour a skupina fascinuje celý svět kolosálními projekty, zcela novými hudebními postupy a báječnými deskami, plnými bezbřehé fantazie a impozantních textů na rozhraní poezie a reálna. Již v té době Waters jen těžko skrývá nechuť k obřím show, je to on, kdo se posléze zasadí o bezprecedentní performanci Pink Floyd, kdy členové kapely vlastně nejsou vidět a těžištěm vjemů diváka je jen a pouze hudba. „Chovám velkou antipatii ke stadionovým hurá show. Ty arény jsou skvělé sportovní stánky, politické tribuny a religiózní matiné ve stylu Billyho Grahama. Hodí se pro boha a fotbal, ale pro hudbu, která vždy vyžaduje určitou míru souznění, intimity a kontaktu mezi umělci a publikem, jsou naprosto nevhodné. Hrát před sto tisíci lidmi má v sobě něco zvráceného, něco, co uvolňuje nejnižší pudy a o to poslední, co v tomto případě jde – je hudba. Spojení je přerušeno. To jsem jasně cítil po úspěchu alba Dark Side Of The Moon...“

Pink_Floyd_001Raději realizoval neotřelé projekty, jako když s Pink Floyd představil suitu Atom Heart Mother za úsvitu, či když se čtveřice objevila v ruinách starověkých Pompejí pod vulkánem Vesuvu. A samozřejmě zdokonalili sonickou performanci, když využívali kvadrofonního zvuku, už hluboko na začátku 70. let, do kompozičního schématu jsou organicky včleňovány reálné zvuky a ruchy, stejně jako doprovodné vokální sbory a přídavné instrumenty najatých hostů.

Hlavou proti zdi
Zmíněný opus Dark Side Of The Moon (1973) je určitě středobodem celoživotního díla Watersova a potažmo Pink Floyd. Pronikavý úspěch tohoto titánského, monotématického monstrprojektu Waterse ještě pobídl, aby pevněji uchopil otěže skupiny a chladnokrevně ji použil jako prostředek k vyjádření vlastních uměleckých představ. Na Wish You Were Here (1975) ještě více rozkrývá dilema neposkvrněnosti a lži, samoty a duševního „rozprodeje“, na Animals (1977) šokuje svým až příliš černobílým pohledem na svět západní konzumní společnosti, kterou „orwellovsky“ dělí na kasty Psů, Prasat a obětních Ovcí. Je to pikantní, provokující a prožité, ale v celkovém efektu působí spíš vzdor a zarputilost autora než pronikavý vhled do problematiky a rozkrytí kořenů problému, příčin a následků. Poeticky vzletný naivismus textů však podmalovává jako obyčejné vzrušující pinkfloydovská hudba a tak kritici posléze Watersovi odpouštějí i tento ne příliš povedený exkurz do politiky.

The Wall (1979) je jistě jedno z nejambicioznějších a nejkomplikovanějších rockových děl v dějinách pop music, Watersova nehynoucí píseň o „nelidskosti lidství“. Později i úspěšně zfilmovaný opus s Bobem Geldofem v hlavní roli je tak nejucelenější a nejpalčivější Watersovou sondou do nesnesitelné těžkosti bytí. Depresivní výpověď o životě se základním tématem odcizení a srdce stále těsněji obepínaného zdí zevnitř i zvenčí, je excelentním dílem v sugestivní výpravě.

V samotné kapele to však vře. Klávesista Rick Wright je pro svůj nezvladatelný odpor k dominantní úloze Rogera Waterse odstaven na vedlejší kolej, album The Final Cut (1983), již celé věnované Rogerovu otci, je vlastně – navzdory stickeru Pink Floyd – již jeho sólovým albem se sporadickými vklady Gilmoura a Masona. Pink Floyd jako kapela umírají. Waters odchází a do hrobu chce uložit i posvátné jméno kapely. V nechutné soudní při však prohrává a Gilmour a Masonem (samozřejmě se přidává i Wright) pokračují pod starou hlavičkou. Waters polkne hořkou pilulku a v lednu 1985 oficiálně odchází. To už však je na trhu jeho první (nepočítáme-li LP Music From The Body, soundtrack k filmu, který vytvořil společně s Ronem Geesinem v roce 1970) sólové album.

Pink_Floyd_005Radio Waters
Jako obyčejně se i na desce The Pros And Cons Of Hitchhicking (1984) Watersovy sebesladší sny mění v noční můru, hlavní hrdina je opět jen amébou, pramálo významnou součástkou šílené mašinérie, která drtí a dusí. Je to jakýsi sen ve snu. Příběh se přitom odehrává v přísně vyměřeném časovém horizontu od 4:30 do 5:11 hodin ráno. V tomto příznačně neskutečném a zpomaleném výkusu života plyne čas jinak než obvykle, tvary věcí a myšlenek jsou rozostřené a vzdálené, aby po chvíli opět nabyly jasnějších kontur. Melodie narůstají v pomalém tempu jako nehmotné pavučinky, odevšad znějí tiché hovory, akustické pasáže narůstají v dunivě orchestrální chóry. Záplavě hvězdných hostí vévodí kytara samotného Erika Claptona, nadzemsky lehký vokál Madeleine Bell či vznosný saxofon Davida Sanborna. Waters v té době nemá pevnou doprovodnou kapelu, ale jeho věhlas mu dovoluje vybírat si dle libosti z těch nejelitnějších pater rocku, blues a popu.

Na debut navazuje o tři roky později opět monotématické feérie Radio K.A.O.S. (1987) a v roce 1990 gigantická reminiscence Zdi – The Wall: Live In Berlin, s myriádou pestrobarevných hostů, ale s nikým z bývalých kolegů z Pink Floyd.

Amused To Death (1992) opět potvrzuje, že duch Pink Floyd, alespoň co se výstavby kompozic týká – pronásleduje Rogera bezcitně dál, ale to je jen zdání, uvážíme-li, že PF v letech 1973-93 formoval sám. Ale i tak z každého tónu vyvěrá mocný pocit déja-vu, který dokládá, že to nejzásadnější Waters patrně chtě nechtě již vytvořil. Přesto je si však pošmáknout na kytaře další z třpytných kytarových veličin, tentokrát Jeffa Becka. Opět se tu řeší věčná dilemata život-smrt, láska-nenávist, dobro-zlo, z několika písní navíc zaznívá i ostrý antiglobalizační apel. Už jsme si tak nějak u Waterse zvykli. Tím víc se můžeme soustředit na jeho podmanivou i mnohdy, ano, bombastickou hudbu, využívající tentokrát potenciál National Symphonic Orchestra pod vedením věhlasného Michaela Kamena.

A pak – ticho. Waters téměř zmizel z pohledu, prosákly zprávy, že píše vážnou a scénickou hudbu, zabrousil i do divadla, opery a baletu. Až po roce 1998 opět sestavil doprovodnou kapelu a jal se zase jednou obrazit svět. Výsledkem bylo live album In The Flesh, na které zařadil i některá klasická čísla, jež vytvořil pro Pink Floyd.

V roce 1999 uspořádal Roger Waters turné In the Flesh, na kterém spolu s doprovodnými hudebníky představil své písně jak ze sólových desek, tak i z alb Pink Floyd. Turné pokračovalo ještě v letech 2000 a 2002, kdy Waters poprvé zavítal i do Česka.

2. července 2005 vystoupil Waters poprvé po 24 letech s ostatními členy Pink Floyd na jednom pódiu. Stalo se tak na koncertě v rámci akce Live 8, Pink Floyd zde odehráli 23minutové vystoupení. V září 2005 vyšla Watersova klasická opera Ça Ira o době francouzské revoluce, na které pracoval s přestávkami 16 let. Původní francouzské libreto napsal Étienne Roda-Gil, Waters jej od roku 1997 přepsal též do angličtiny.

pinkfloyd05Další turné, tentokrát s názvem The Dark Side of the Moon Live, uspořádal Roger Waters v roce 2006. Druhá polovina každého koncertu obsahovala živé provedení celého alba The Dark Side of the Moon, v první půlce byly zahrány některé Watersovy sólové písně a především výběr z nejznámějších skladeb Pink Floyd. Turné pokračovalo i v roce 2007, kdy byl odehrán i druhý Watersův koncert v Česku. Na několika koncertech v rámci turné byl hostem bubeník Pink Floyd Nick Mason, byl pozván i klávesista Rick Wright, který však pozvání odmítl s tím, že pracuje na vlastním sólovém projektu.

15. září 2010 vyrazil na turné The Wall Live a odehrál třetí a čtvrtý koncert v Česku. Na londýnském vystoupení 12. května 2011 hostoval ve skladbě Comfortably Numb David Gilmour (se kterým hrál také na charitativním vystoupení 10. července 2010), v závěru koncertu se připojil i Nick Mason.

Když se loni 12. května sešli na jednom pódiu Dave Gilmour, Nick Mason a Roger Waters, málokdo pochyboval, že může návratu slavné kapely ještě něco bránit. V březnu loňského roku Nick Mason v interview pro BBC 6 Music tvrdil, že by Pink Floyd mohli vystupovat na různých charitativních akcích typu Live 8. „Není ale moc pravděpodobné, že bychom spolu ještě vyrazili na turné," dodal.

 

Roger Waters ale očekávání fanoušků schladil. „Jsem za těch dvacet let v kapele hrozně šťastnej a opravdu jsem si je užil. Podařilo se nám dosáhnout velkých věci, ale nepřeju si v tom znovu pokračovat," řekl Waters. Spekulace o návratu Pink Floyd se objevily i na začátku ledna tohoto roku v souvislosti s Olympijskými hrami v Londýně, kapela však tuto informaci popírá.{vypnoutlink:Pink,Nationals,Death}

Další na seznamu Bubáků bude příští sobotu 11. února Big Boss.

text a foto: archiv 


550416-roger-waters  kopie 2

 

zavřít