Devin Townsend aneb heavy rockové monstrum

Byl by to téměř onen inkriminovaný pejskokočičí dort, nebýt faktu, že z každé desky, z každé skladby tohoto fenomenálního mladíka neomylně vyvěrá neuvěřitelně jasně definovaný hudební názor. Je až bizarně masochistické, jak uchopuje tvrdý rock, či metal tak nějak po "zappovsku". Od boku vystřihne blues či boogie, které které naroubuje na ten nejextrémnější black či death metal a výsledkem je gargantuovská koláž mistrovsky temného umění, v němž to každou chvíli křísne úlevnou jiskrou humoru. Ten je zhusta černý jako sirup z přejeté kočky, ironický a šklebivý. U Townsenda platí nadmíru, že odkazuje samozvané posly apokalyptického metalu americké či skandinávské provenience na dětský píseček. Ano, Devin Townsend dělá v prvé řadě muziku, skvělou muziku a až pak případně straší a děsí. Nikdy ne naopak.

OVERACTIVE YOUNG LAD
Vypadá to jako z komiksového románu: Devin Townsend skončil koncem roku 1997 na psychiatrii. Jako by jeho tělesná schránka byla senzoricky i biologicky nedělitelně napojena přímo na muziku, kterou žije. Dosáhne-li tato určitého klimaxu, hroutí se i tělo. Tato gigerovská dvojjedinost je pro Townsenda více než příznačná, kdo například zažil jeho vystoupení na Dynamu, dlouho nezapomene. "Zkolaboval jsem. Jako by mě někdo vypustil jako nafukovací balón. Museli mě pumpovat narkotiky, abych vůbec přežil. Mé fóbie a psychické deprese dosáhly vrcholu, celý devadesátý sedmý rok jsem se potácel na hranici mezi životem a smrtí. Navenek to možná nebylo vidět, protože jsem i nadále pracoval a koncertoval, ale uvnitř se ve mně otevírala příšerná propast temna, k němuž jsem našel klíč už před léty. Nová alba jsem koncipoval jako hledání. Hledání podobně založených lidí a podobně vnímajících lidí, abych se nemusel cítit na tomto světě jako vetřelec. Ty desky jsou pro mě hledání příčetnosti. Až když něco nahraju a vydám, tak se zase chvíli cítím jako člověk a ne jako bestie z jiné dimenze."

 
Je patrné, že se Townsendovo jméno dostalo v obecnější povědomí až díky Stevu Vaiovi, který si ho najal k nazpívání několika skladeb na své album Sex & Religion v roce 1993. "Když mi zavolal Steve, nebylo mi ještě ani dvacet. Bylo to něco podobného, jak jemu kdysi zavolal Zappa. Ech, šoupni mi sem mikrofon, řekl jsem mu na to." Už předtím však Devin sestavil vlastní soubor Strapping Young Lad, který neměl svého času na poli extrémního metalu konkurenci. "Každý měl plnou hubu toho, jak je tvrdý a brutální. Já se pokusil vdechnout do tvrdosti a brutality život, aby se tyto atributy staly reálnými."

Této nekompromisní filosofii odpovídal i název debutu Heavy As A Really Heavy Thing (Heavy v pravém slova smyslu) z roku 1995 a hlavně hudební obsah, jehož mix agresivního metalu s elektroerupcí industriálu a mnoha další vlivů působil jako Holyfieldův direkt místo budíku ve tři ráno. "Strapping Young Lad, to je jako návštěva u zubaře, kdy máte nervy v kýblu a děsíte se bolesti. Už jen zvuk vrtačky vám působí šílenou bolest."

Stavidla byla protržena a voda se nezadržitelně valila ven. Townsend rozpracoval scénář druhého alba City (vyšlo až v roce 1997) a byl najednou na roztrhání. Lichotivá slova mistra Vaie, který se "do Devina totálně zbláznil", vystřídaly další možnosti a nabídky jiných kapel a interpretů. Léta 1994 – 1997 tvoří v Townsendově kariéře přepestrý byť poněkud křečovitě mělněný řetěz všerůzných pohostinských jam session a projektů. Je spatřen a slyšen s Newstedem v IR8, u Geezera Butlera, ve Wildhearts, s Jamesem Murphym, na tribute albech Rush a Judas Priest, s Front Line Assembly produkuje či koprodukuje jiné kapely (např. Stuck Mojo) atd. Mimoto se jako šílenec po hlavě vrhá do různých vlastních projektů, některé dotahuje zcela do konce, jiné do poloviny, další existují pouze v jeho mysli (např. Ocean Machine – album Biomech z minulého roku, Punky Brüster, Hell aj.) Co však dojde konkrétního vyústění, je jeho plodná a dodnes trvající spolupráce s famózní bubenickou veličinou Genem Hoglanem, který v jeho ansámblu vystřídal Adriana Whitea. Monstrum k monstru sedá.

WEIRDO HAIRDO
"Devadesát procent toho, co jsem kdy napsal, vzniklo ve studiu. Když nahrávám, dostávám se do šíleného stavu, vůbec o sobě nevím. Doktor říká, že pokaždé prodělám několik slabších mozkových mrtvic. I proto strašně rychle plešatím a hubnu. Co se to se mnou děje???" třeští oči a ruce se mu třesou pokaždé, když natočí další nervy drásající album. Ale nemůže jinak.

"Jsem posedlý. Vím, že muzika, kterou vytvářím, je až zdraví nebezpečná. Rozervává mozek a duši s tím ďábelským industriálním samplingem, precizním pulsem dvojšlapáků, klávesami a čistým i zmrzačeným vokálem a kolabující basou. Jediné, co slouží v můj prospěch je fakt, že stejně jako posluchači, prodělávám tuto cestou do temnoty i já. Nic není vykalkulováno. Při každé desce, při každém koncertu ležím pod lokomotivou a každým přejezdem vagónu vrážím hlavou do kolejí..."

Steve Vai v jednom rozhovoru řekl, že "Strapping Young Lad dělají z Nine Inch Nails Pet Shop Boys". Kdo se k těmto nahrávkám ještě nedostal, může prožívat mrazení po celém těle v očekávání neobyčejných zážitků.

"Mám opravdu velmi bujnou fantazii, takže se strašně rychle vystresuji," říkal často. Oběma alby Strapping Young Lad dosáhl stavu, kdy začal vážně pochybovat, jestli se opravdu nežene do záhuby rychleji, než je zdrávo. I zde je třeba hledat důvod vydání alba Biomech, které zrealizoval pod hlavičkou Ocean Machine. "Jednu chvíli jsem opravdu nevěděl, kde jsem a kam kráčím. Musel jsem co nejrychleji ten bláznivý negativismus Strapping Young Lad vykompenzovat pozitivní energií, protože jsem cítil, že opravdu šílím."

Přes veškerou prvoposlechovou nepravděpodobnost, mluvil z hlediska toku pozitivní energie i o své desce Infinity, kterou napsal v roce 1997 zčásti v USA a zčásti v Austrálii. Rouška nepravděpodobnosti a notně šokujícího odhalení padla z celé "causy" poté, co Devin prohlásil při promoční tiskovce k albu následující myšlenku: "V poslední době jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří mi vyprávěli o víře v Boha, až mě to zaujalo. A zjistil jsem, že nákop, který získáš skrz víru, nedostaneš ani z drog ani z rock'n'rollu či z heavy metalu. Proto je Infinity jakýmsi soundtrackem ke znovunávratu k bohu. Je to velmi intimní výpověď, při psaní a nahrávání jsem myslel i na své rodiče a sestru... Abych se dostal k Infinity, musel jsem projít peklem. Nikdo to nechce podniknout, ale mám za to, že někdo přece jen musí. Spal jsem na zemi ve studiu, abych byl co nejblíže k desce, abych byl u každého detailu. Moje desky, to je jeden věčný striptýz duše, obnažuju svou duši, své srdce před všemi."

V tom tkvěla i symbolika faktu, že byl – jak na obalech desek, či při interview – stále častěji k vidění polobnažen i, takříkajíc, fyzicky. "Vysvětlení je v tomto případě prozaičtější. Těmi fotkami chci lidem sdělit asi toto – na mě není opravdu nic k vidění, poslouchejte mojí hudbu, ta je nedůležitější. Z fyziologického hlediska jsem normální člověk, podívejte se na mě a zapomeňte. Protože na muziku nezapomenete, to vám garantuji. Tato skutečnost je pro mě nesmírně důležitá. Nejsem Marilyn Manson. Tam to funguje opačně – podívejte se na mě a nezapomenete mě, protože muzika je zapomenutelná."

Maniodeprese u něj postoupily do stádia, kdy nemohl poslouchat žádnou jinou relevantní muziku 90. let, protože se jej okamžitě zmocnily záchvaty zuřivosti. Když, tak si pustí klasiku nebo něco z  60. či 70. let. Založil i vlastní firmu Hevy Devy Records, ale i tu jen proto, aby vydával vlastní produkty. "Tak mám alespoň jistotu, že mé desky vyjdou v pořádku a nezkurví je nějaká firma a neunikají mi finance. Náš klávesák třeba hraje v jedné velmi úspěšné kanadské kapele, dosáhli už dokonce i zlaté desky, ale za každou museli zaplatit na dvě stě tisíc dolarů. Mě Infinity nestálo nic."

DUŠEVNÍ STRIPTÝZ
Neustále hledí kupředu a v hlavě mu víří tisíce plánů a nápadů. Jak vybřednout ze stádia, kdy je horečná práce nutností, něčím, co vlastně drží fyzickou i psychickou schránku pohromadě a zároveň ji fatálně rozrušuje, jako nekonečná ale přírodními zákony přirozená eroze pobřežní útesy? Townsend současnosti se octl ve vířícím epicentru nepopsatelné energie, o které si, jak sám říká, myslí, že ji kontroluje. Přitom je možná jen kondenzátorem, který se jednoho dne vymkne kontrole. Co pak? Pohne se zeměplocha jako po nárazu titánského proudu meteoritů?

"Ani vlastně nevím, co přesně hledám, jen neustále cítím, jak mě jakási ruka vleče k určitému cíli. Možná jsem jeden z vyvolených, kterému bude umožněno vidět, pochopit. Co? Zatím nemám zdání, jen vím, že je to mocné a velké..."

Pravda je, že přesně takové jsou i jeho desky. "Jsou, ale zároveň vím, že toužím po jiném extrému. Natočit absolutně pozitivní záležitost a přitom by to nebyl žádný nasládlý pop. Už mě něco napadlo."

Myšlenky mu vystřelují do hlavy z odvrácené strany zrcadla jako projektily a zanechávají po sobě rudě žhnoucí, otevřené rány. Vše co přijde potom, je již jen – výkřik. Kdyby nebyl vypuštěn, roztrhne tělo zevnitř jako kyslíková bomba. Vlk sebou škubne v náznaku útoku a ovce narážejí v zoufalém pokusu o útěk do pažení ohrady. Krev překřížené trámy zbrotila/Polož se klidně do spánku/By se tě ruka má chytila/Bys netrpěl více, Beránku...

POKROK NEBO LABORATORNÍ MYŠ?
Tam, kde jiní jen stylizovaně podávají ruku temným zákoutím, Townsend s nimi tančí divoký odzemek, tam, kde jiní nabírají ze studny jen doušek mrtvé vody, Townsend ji chlemtá tak dlouho, dokud tekutina nezmění konzistenci a nestane se z ní – živá. Živá pro něj.

"Drogy neberu, zabily by mě, už bych se z odvrácené strany nikdy nevrátil, neměl bych důvod. Prostě bych si vůbec neuvědomoval, že jsem v nějakém jiném stádiu, bylo by pro mě přirozené to, v jakém bych se nacházel. A to je nebezpečné. To je alternativní existence, náhražka."

Třeba je alternativní náhražkou právě náš život a narkotická existence pravou realitou, kdo ví? Možná, že potřebujeme víc astronautů-kamikadze typu Jima Morrisona, Timothyho Learyho či právě Devina Townsenda, kteří možná bezděky žijí život laboratorních myší z jakési vyšší moci a přinášejí nám svědectví o dalších teritoriích psychických existencí. Možná je to, co Devin považuje za studiové desky, reálným svědectvím jeho častých průniků do jiných realit. Špicujme uši, možná, že se tu odehrává něco opravdu velkého, mocného.

A možná, že ne.

"Tajemství života bude ještě stovkám příštích generací neprodyšně utajeno, nemyslím si, že jsme už blízko poznání. Jsme asi ještě příliš nezralí a malí. Nejsem nihilista. Věřím ve smysl života, ale ten je patrně strašně vzdálen našemu současnému, přízemnímu vnímání. Nemůže tomu být jinak. Vždycky, když dělám hudbu, tak jasně cítím, že jsem k tomu předurčen."

Devin Townsend se nepotřebuje zaštiťovat černou magií, spiritismem ani jinými okultními dispozicemi či praktikami, aby bylo jasné, že i tak má k obcování s temnotou zatraceně blízko. "I kdyby to byla pravda, tedy že bych něco takového prováděl, je to příliš osobní a introvertní záležitost, abych ji ventiloval ven. Mám za to, že lidé, kteří prodělali nějakou takovou zkušenost, už nejsou tím, čím byli. Buď si hledají podobné souvěrce nebo se definitivně stáhnou do sebe. Nemají potřebu to vytrubovat do okolí. Kdo tak činí, je salónní panák, který si nevidí na špičku nosu."

Townsend si na ni vidí. A ještě o kus dál. V současnosti je, zdá se, ze své bipolární afektivní poruchy vyléčen. Na svém kontě má od vydání Infinity pěknou řádku desek. Přesněji řečeno rovných jedenáct. Naposledy vydal pod hlavičkou The Devin Townsend Project v roce 2011 hned dvě alba zároveň, Deconstruction a Ghost. Deconstruction dokonce zčásti vznikalo v Praze, kde si Devin vyhlédl Pražský symfonický orchestr pro orchestrální party nahrávky. V současnosti pracuje na dalším titulu, který vyjde pod názvem Epicloud. Strapping Young Lad uložil k ledu před cca pěti lety, u Devina Townsenda však nikdy nevíte...

text a foto: redakce, Century Media