Diamanda Galás aneb hadí oči

Zpěvačka, pianistka, básnířka a skladatelka Diamanda Galás se narodila 29. srpna 1955 v kalifornském San Diegu v ortodoxní helénské rodině řeckých přistěhovalců. Muzika k ní promlouvala odmala především prostřednictvím všudypřítomných náboženských liturgií tamní komunity, už od útlého věku ji rodiče vedli ke klavíru a varhanám, později začala studovat umění a hudební formy na místní univerzitě. Není těžké se dovtípit, co postupem let přivedlo dívenku v krajkové sukýnce od tanečků na rodinných oslavách a zástojů na nedělních mších ke zlostným meditacím, kdy se – alespoň symbolicky – „přivrací k satanovi, není-li Boha“?

Nemohl se jí nedotknout ani genový původ rodiny, ani šumění krve národa, jehož některé etnické menšiny byly v průběhu věků vystaveny nepředstavitelnému utrpení, ani uvědomění si vlastní identity, ani hluboké kořeny víry. Při svém prvním vystoupení na veřejnosti se stala v roce 1979 na festivalu ve francouzském Avignonu avangardním zjevením a zůstává jím i po letech zvláštní kariéry.

Vládne několikaoktávovým hlasem, který bodá do kostí jako vichřice a zvedá mrtvé z hrobů. Rezignuje na operní čistotu, její vokál je instrumentální mantra, která zní v jakémsi rituálním infernu a pohanskou syrovostí děsí posluchače jako kobra, připravení k útoku. Čarodějnice, z níž jde strach i ve chvíli, kdy je připoutána řetězem ke kůlu na hranici, atavistický strach z temnoty, kterou musíme obejmout, abychom se jí přestali děsit.

Když spustí v mateřštině, staroturečtině či německy, francouzsky, španělsky nebo anglicky, je v tom umělecká stylizace stejným dílem jako nepokryté šílenství. Hudba jako niterná výpověď, která bolí – těžko se v současnosti někdo může na tomto poli s Galás měřit. 

POSEL SMRTI
Nevyhýbá se žádnému tabu, což dokázala už debutem - transponací Baudelairových Satanských litaníí, ani později, kdy šokovala sóly pro hlas a elektronický doprovod. Je médiem, skrze nějž promlouvají démoni záhrobí a její cit a duše na sebe každou chvíli berou zvířecí i humanoidní podoby a slovy tryskají ze chřtánu jako jedovatý plyn. Publikum je naprosto konsternováno a prostupuje jím strach stejnou gradací, s jakou ta valkýra na pódiu přímo před ním mění svou konzistenci. Chvíli je Luciferovou konkubínou, v další vteřině zpitou Edith Piaf nebo Marlene Dietrich, aby v příštích okamžicích vystoupila od bran pekelných na výsost po bok beránka božího – dost rychlá a práskaná na to, aby na potřebnou chvíli skryla svou pravou tvář a eliminovala potupné „vyhnání z ráje“.

Plazí se jako mamba a my jen fascinovaně sledujeme její pohyb. Kdo se jí postaví do cesty – zemře. Anebo pochopí, protože Galás plive kromě jedu i bolest, beznaděj, samotu v téměř hmotné konstelaci. Někdy je to dezintegrující poslech, útočí na samou podstatu lidské existence, mnohdy až antiesteticky rozvrací posluchače zevnitř, frustruje ho a rozežírá jako kyselina, která se spustí s protipožárního vodního zdroje na hlavy zkamenělého davu. Ten stojí natěsnán na sebe jako odsouzenci v Dachau a klaustrofobie jej drtí stejně jako konkrétní výpary. 

Od ponurého nokturna The Dance, vystavěného na orientálních epopejích, přes vokální obžaloby, pláče a zuřivosti střední části až po šokující reminiscenci na americký gospel a blues v podobě tradicionálu See That My Grave Kept Clean (Podívám se, jestli je můj hrob správně udržován), budete bičováni krystalickou hrůzou a těžko se ubráníte fyzickému třasu.

Je to ještě vůbec hudba?
A když ne, tak co to je?

Buď volání o pomoc anebo úskočná pozvánka ke vstupu na LV-426, kdy se budíme z hyperspánku na Nostromo a k Zemi to máme ještě proklatě daleko. Nejčastěji oboje.

VNITŘNÍ HLASY
Její akční rádius je v přímém rozporu k nechuti až odmítání větší mediální prezentace. Od čistě experimentálních, namnoze instniktivních feérií, quasioperních celků (v současnosti chystá prezentaci opulentního kusu Necropolis) a avantgardních performancí často zabíhá i k rocku. Ostatně, již před zmíněným debutem na sebe upozornila v trojici se saxofonistou Jimem Frenchem a kytaristou (album If Looks Could Kill, 1980), k realizaci Sporting Life (1994) zase přizvala „Zeppelína“ Johna Paula Jonese.

Ráda a často adaptuje díla světových básníků a literátů, na tomto poli jsou známy, kromě Charlese Baudelaira, i její fascinace hororpsavcem Clivem Barkerem (Lord Of Illusion) či „temným otcem“ Edgarem Allanem Poem (The Mask Of Red Death). Příznačné jsou i její expozice gospelu, mississipského blues i dřevního amerického jazzu.

Pro své performance si vybírá akusticky či interiérově zvláštní místa, její vystoupení např. v Drážďanech, Lisabonu, Guatemalu, Mexiku, Athénách, Londýně či New Yorku již vešla do dějin jako artefakty té nejavantgardnější hudební i básnické komunikace, jaká kdy byla k vidění a slyšení.

„Je fascinována smrtí a přece kypí životem,“ napsal o ní před lety Winston Bailey v New York Times, když zhlédl její dech beroucí performanci v newyorském The Kitchen, „už její prformance, kdy nepoužívá živou kapelu, ale předtočené nahrávky, do kterých vstupuje hlasem a pianem, jsou bizardní konglomerátem odlidštěnosti a živočišnosti.“

OBRAZ HRŮZY
Ač sama schopnou básnířkou a textařkou, přistoupila v rámci projektu Defixiones, Wild And Testament k básním méně známějších i pro nás zcela neznámých, často již nežijících, autorů různého vročení, od starobylých lokálních žalmů po novodobější reflexe na některé dějinné zvraty. Jediným jejím slovním vkladem jsou tak Ptáci smrti (Birds Of Death), které doplňuje například Paul Celan (1920-1970) s Fugou smrti (Todesfuge) o přežití pekla nacistického koncentráku Auschwitz, Yannis Papaioannou (1914-2000), Gerard Nerval, César Vallejo (1895-1938) a mnozí další. Jako příslušník těžce zkoušeného etnika, vnímá Diamanda Galás kritiku „amerického imperialismu a potírání slabých menšin“ ostře levicově, což je v jejím případě pochopitelné, ovšem ne každý se musí s jejím pohledem na svět ztotožňovat. Galásina adresnost slov a hudby však není zamindrákovaně jednosměrná, častěji mají její výpovědi univerzálnější pozadí i zacílení a stávají se tak šokující zprávou o pokračujícím konci světa.

„V době imperiálních dominancí velmocí“ píše ve sleevenote dvojalb Richard Morrison , „v době kulturního a náboženského fundamentalismu, nemohla s tímto dílem přijít Diamanda Galás více včas. Nebo nadčasověji. Tato vizionářka a filozofka se tak stává skalpelem, který bezcitně otevírá naše nemocné nitro.“

My dodejme, že Galás neléčí, na to už je pozdě, ale vystavuje na obdiv náš postupující rigor mortis. Snad aby nové generace, vystaveny hrůznému pohledu na stávající prohnilost, neopakovaly stejné chyby?

Svatá, temná prostota.

text a foto: archiv