Metalománie: III. díl Dobývání metalových pozic

V některých oblastech byla tvrdší hudba tabu, za kapelami se muselo putovat do osvícenějších lokalit a možností nebylo příliš. „Mimo Prahu to bylo špatný. Jakmile jsme s Vitacitem v roce 1985 vyjeli z hlavního města, nastalo všude úplný šílenství, protože nikde nic jinýho nebylo. Vypadalo to, že lidi všechno zboří. Byli hrozně vděční za každej koncert, a i když mnohdy panovaly polní podmínky, publikum si to chtělo užít. Samozřejmě šlo jen o určitej okruh posluchačů, nějakých pět set sedm set fanoušků, kteří se přelívali na všechny kapely. Byla to doba, kdy samozřejmě existovala rivalita, ale nebylo to tak nepříjemný jako dneska, kdy se muzikanti opravdu rvou,“ vzpomíná Miloš Doležal.

Metalománie II. – Trýzně první sklizně

„Arakain měl ze začátku pár koncertů do roka, pak se zvyšujícím se zájmem o kapelu a získáváním kontaktů na pořadatele jich přibývalo. Nebylo to ale jednoduchý ani pro muzikanty ani pro pořadatele. Neustálý kontroly, přehrávky, schvalování textů i zákazy,“ chmuří se Aleš Brichta a Dodo navazuje v optimističtějším duchu. „V roce 85, kdy jsem do Vitacitu nastoupil, jsme hráli i se zábavama tak pětkrát měsíčně. Pak se samozřejmě změnila doba. Jak heavy metal fanoušky táhnul, uvědomily si to i agentury. Když zjistily, že se s námi dá mluvit a že nejsme žádní živlové, nežereme drogy, ale jen si chceme zahrát a prezentovat svoji hudbu lidem, došlo ve finále k tomu, že jsme byli jakoby legalizovaní. Bylo nám dovoleno hrát poloprofesionálně a nakonec i profesionálně. Tam už samozřejmě byla situace jiná, protože jsme se mohli dostat i do sálů, do kterých do tý doby směli jen protežovaný umělci. Tím, že jsme měli vlastní fanoušky, to bylo pro agentury obchodně zajímavý.“

SVĚTLÁ MÍSTA

Ani v naší krásné metropoli, která byla odjakživa o krok napřed, však nebylo možné dunět všude. Místa, kde metalistům otevřeli dveře, se záhy stala kultovními. „V letech 1983-84 to bylo především Futurum, Barča ještě moc nefungovala. O tý jsem se dozvěděl, až když jsem začal hrát s Vitacitem. Na nějaký koncert se dalo zajít i na Výstaviště, třeba když přijely východoněmecký kapely,“ vyjmenovává Dodo.

Na zmíněný KD Barikádníků v Praze 10 nedá dopustit ani Brichta. „Kultovní byla rozhodně Barča, kde fungovalo pár nadšenců, jako třeba Karel Čech, a kam jsme já a posléze Jirka Urban nastoupili do zaměstnání. Snažili jsme se tam zvát s Arakainem méně známé a začínající kapely z celý republiky. Něco podobnýho pak dělal i Vlasta Henych v rámci svých Death Metal Session v sále Dopravních podniků.“

Radim Pařízek však z Prahy nedělá pupek tehdejšího světa a spatřuje zásadní příležitost k celostátnímu průniku své kapely mimo ni. „To nebylo ani tak o kultovních prostředích, jako spíš o lidech, ostatně jako všechno. Vzpomenu Větrník, který dělal jednou za rok Jirka Chlíbec v Mladé Boleslavi. To byl velký koncert a pro Citron naprostá startovní čára. Hráli tam Stromboli, Tango nebo Moped a koukali na nás trochu s despektem, co že tady chtějí „vesničani“ z Ostravy. A my je totálně převálcovali. Pak už jsme se začali dostávat nahoru.“

Metalománie: I. díl Příchod věrozvěstů

PŘERUŠOVANÁ ROZKOŠ

Jak již bylo vzpomenuto, ani metalisté se tehdy nevyhýbali tanečním zábavám. Muzikantům i příznivcům byl dlouhý hrací prostor ku prospěchu. „Pojem ‚dlouhá taneční zábava‘ je ale docela zavádějící,“ upřesňuje Aleš. „Když kapela hrála série třeba po pěti skladbách s neustálýma přestávkama, jak bylo v tý době zavedený, tak toho často odehrála míň než za normální nepřerušovanej koncert. Jen byli muzikanti díky neustálým konzumačním pauzám víc společensky zmoženi. My se to pak snažili řešit kompromisem, že jsme hráli koncert s přestávkou a nakonec regulérní bez přerušení, jelikož nám to přišlo nějak „důstojnější“. Teoreticky jsme však se zábavama nikdy neskončili, protože i dnes má pořadatel zájem, aby mu návštěvníci něco zkonzumovali a on neprodělal. Jen se to řeší předkapelou a případně pokapelou.“

Érou klasických zábav prošel i Vitacit. „Nebyla jiná možnost. Víceméně jsme byli závislí na tom, kdo nás kam pozve. A pozvat nás mohli jenom na ty tancovačkový štace, protože festivalů moc nebylo a koncerty se taky dělaly jen na pár místech. Tancovačky prostě byly další možnost, jak se prezentovat,“ zůstává realistický Dodo.

Vypočítává ale i pozitiva. „I lidi na to byli zvyklí, dali si pivo a hrálo se několik hodin po sériích. Myslím, že jim to vcelku vyhovovalo. Pro nás to zas byla možnost vyzkoušet si fůru nových věcí. Koncerty přece jen trvaly maximálně hodinu a půl na jeden zátah. Na zábavách jsme si ověřovali, jak fungují nový písničky a pořád se na nich makalo. Navíc byly zábavy strašně příjemný v létě, protože se konaly venku. Samozřejmě jsme přes léto hráli i koncerty na Barče, ale to většinou byla Praha vylidněná, takže dorazila jen třetina publika a nebyla správná atmosféra. Ovšem když jsme vyjeli ke Kolínu nebo Plzni, rázem bylo narváno. Ničím jsme prostě nepohrdali a nic jsme nepovažovali za ponižující nebo méněcenný. Všechno to bylo pro existenci kapely strašně důležitý. Aby kapela fungovala, museli ji lidi vidět a vidět ji mohli jen tam, kde bylo povolený, aby ji viděli. Tenkrát se nikdo nemohl jen tak rozhodnout, že zorganizuje koncert. Na všechno byly předpisy a organizace, který to směly dělat a ty byly samozřejmě kontrolovaný komunistickým aparátem.“

Pokračování příště.

text Daniel Folprecht foto archiv

Témata: Metalománie, Arakain, Aleš Brichta, Citron