Metalománie: V. díl Ofenzíva druhé fronty

Přirozenou snahou každé nové generace je hnát věci do větších extrémů než předchozí ročníky. V momentu, kdy se k nám (samozřejmě se zpožděním) ze Západu podloudně počaly prodírat nahrávky thrashových či blackových novátorů, se v daném předobrazu vzhlídli i mnozí tuzemští metaloví novicové. Dva tehdy šokující příklady za všechny: V roce 1988 vzniklo v Mladé Boleslavi stěžejní demo Vyznání smrti plné nekompromisního thrashe. Jako by název a muzika neprovokovaly samy o sobě už dost, uváděl demáč výkřik: „Tak se všichni userte, je tady Debustrol!“

Metalománie: IV. díl Galerie epizodních královen

„To byl momentální nápad. Zvukař, kterej to zvučil a natáčel, mi řekl, že by to chtělo na začátek nějaký intro, tak jsem zařval tohle,“ odhaluje vznik motta, které Debustrol v různých obměnách provází dodnes, Kolins. V Brně se v té době formovali Root aplikující do svých textů myšlenky satanismu. Toho se následně chytili i jiní, i když to pro většinu znamenalo pouze pózu. Pravověrný Big Boss na jejich pokusy nahlížel shovívavě. „Nějak jsem se tím nikdy nezabýval. Bylo a je mi to jedno. Každý si přece může dělat, co chce, a jak to dopadne, je už na něm.“

Právě věkově vybočující Big Boss (v úplných začátcích Root otloukající bubny) byl zároveň v domácím metalu průkopníkem démonicky pomalovaného obličeje. „Z vyprávění jsem o tom věděl, ale na vlastní oči to bylo fakt působivý. Když se poprvé vynořil ze tmy v černým plášti, s vyplazeným jazykem a tím paintingem, fakt jsem se lekl,“ přiznává z pozice skalního příznivce Michal Tuček (35), který s metalem zažil mnohé pod pódiem i na něm. Root měli ještě jednu zvláštnost – po mnoho let nedisponovali baskytarou. O důvodu se dost spekulovalo a z nitra kapely vycházelo prozaické o to víc však podezřelé stanovisko, na němž Big Boss pobaveně trvá dodnes. „Bylo to opravdu proto, že by se nám nevešel do auta. Nevím, proč tomu nechce nikdo věřit.“

VNITŘNÍ KVAŠENÍ

Heavymetalovým klasikům vyznávajícím brilantní instrumentální výkony a čistý zpěv tedy počínali stran popularity šlapat na paty ultra lomozící a extrémně sípající či chroptící „kanálníci.“ Přesto pořád zůstávali na jedné lodi, byť ne na stejné palubě. Jaképak měli v takové situaci vztahy? „Vzájemný pošťuchování v žádným případě nebylo, vůbec jsme se nestýkali. Vlasta Henych se s nimi třeba potkával, ale my vůbec ne,“ prohlašuje za Vitacit Miloš Doležal.

Metalománie: III. díl Dobývání metalových pozic

Hlasy z druhé strany jeho slova potvrzují. „Myslím, že žádné špičkování neexistovalo. Mně se naopak líbí čistý zpěv a jsem rád, že umím jak řevy, tak i ty čisté hlasy,“ libuje si Big Boss. Obraz idyly zpochybňuje Necrocock z Master´s Hammer, jenž nevraživost cítil. „To jó. Děsně jsme jimi opovrhovali. Byl to pro nás maximální xindl a untermensch. Fakt jsme je dost nesnášeli, ale bylo to oboustranný. Oni zase neuznávali nás jako muzikanty a tvrdili, že neumíme hrát. Většina lidí z těch čistozpěvovejch kapel byla opravdu banda blbů. Brali to děsně vážně, furt iniciativně cvičili a všechno je děsně uráželo.“ Krabathorský Bruno averzi vůči tuzemské metalové elitě neměl, avšak později těžce vydýchával jiné případy. „V době své radikality jsem býval docela vysazený spíš na kapely, které prorazily jako death, thrash či black metal a potom otočily kormidlo směrem k větší komerci. Třeba Gorefest, Desultory, Tiamat, Entombed, Morgoth, Cancer nebo československý Gladiator a jeden čas i Debustrol. To bylo pořád řečí o přirozenym vývoji. Dneska už to ale vidím trochu jinak, ne vždy to byl přímý kalkul.“

Zpěváka V.A.R. Beruna téma vyprovokovalo k takřka sociologické sondě. „Ono se to tehdy ani žánrově moc důsledně nedělilo, protože všechno byl především rock a až potom nějaká jeho odnož. Byl to jeden společnej pytel, ve kterým se to různě mlelo, kvasilo, množilo nebo zas rozkládalo. To až když komunista o svý místo přišel a z muziky začaly být cítit prachy, už se to kastovalo a škatulkovalo i v rámci metalu. Vznikl metalovej underground a ten skoro programově odmítal na český poměry slavný metalový kapely, ale vlastně i zahraniční. Pamatuju, jak se hromadně opovrhovalo třeba speed metalovejma grupama, jak se zavrhoval ten hlavní metalovej proud a řešilo se, jestli to je komerce, nebo ne. Z dnešního pohledu je to směšný. Ono se vůbec zdá, že největší cíl každýho undergroundu je, aby undergroundem přestal být, i když to na sebe nepráskne.“

VZÁJEMNÁ OPORA

I přes určité výhrady se však víceméně všichni shodují, že před rokem 1990 mezi metalovými muzikanty obecně panovaly ne-li přímo přátelské, tak alespoň vstřícné poměry. „Většinou jakákoliv muzika, která se nehrála oficiálně v rádiu, byla protirežimní a to nás spojovalo. Bylo jedno, jakýho je žánru a kvality. Hlavně, že z toho šel bolševik srát,“ nebere si servítky Jeny z V.A.R. „Určitě vládla soudržnost. Každej věděl, že je to určitej záblesk svobody v tom brutálním bolševickym systému. Kapelám i fanouškům bylo jasný, že ten silnej a pevnej moloch to může kdykoli jedním šmahem zastavit, že je schopnej a ochotnej cokoli zarazit během jednoho dne. Nebyli jsme žádný hrdinové, ale věděli jsme, že balancujeme na hraně bytí a nebytí naší hudby i našeho společenství,“ přidává se Dodo.

"Táhli jsme za jeden provaz, ale řevnivost byla, to by se potom nedosahovalo tak dobrejch výkonů,“ připouští s úsměvem Ota Hereš a Aleš Brichta jeho slova rozvíjí. „Ta řevnivost ovšem nebyla podstatná. Až na pár výjimek, který nechci jmenovat, kdy byla snaha na společný akci poškodit zvukem konkurenci. Za jeden provaz se táhlo i společně s fanoušky, protože společnej nepřítel byl danej – establishment a komunisti. Stejně byla daná i společná vášeň – metalová muzika.“ „Konkurenci vnímá člověk vždycky a má strach, že je brána líp než on a podobně. Přesto jsme měli mezi kapelama spoustu skvělých kamarádů, zejména Terminator, Insania, Shaark a Root. I když s Big Bossem to taky jednu dobu hodně jiskřilo,“ nepopírá Bruno. A na tahu je zákonitě frontman Root. „Tehdy si kapely dost pomáhaly, to spíš dnes rozhodně netáhnou za  jeden provaz. Nejsou ani přátelé ani nepřátelé. Není oč bojovat, není si jak konkurovat. Muzika není trh s nemovitostmi nebo auty. Kapely se spíš občas pomlouvají, ale to jsou samý blbosti. Prostě muzikanti jsou větší drbny než ženský.“

DVA RANCE RAZANCE

Obrovský význam pro rozkvět undergroundového metalu měly v roce 1988 dva díly přehlídky Death Metal Session v pražském DK Dopravních podniků. Na svědomí je měl Vlasta Henych, díky raketovému vzletu Törru již tehdy uznávaná metalová persona. Kromě Henychova domovského souboru se v květnu představili třeba Doktor Triceratops, Kryptor či Debustrol. „Znamenalo to pro nás hodně moc a chci za tu šanci Vlastovi znovu poděkovat. Málem nám to nevyšlo, musel jsem si kvůli tomu zařídit půlroční odklad z vojny. Ještěže můj táta měl na vojenský správě známýho a vyjednal mi to. Kdybychom nehráli na DMS, nikdy by nikdo žádnej Debustrol neznal,“ nešetří vděkem Kolins. Listopadové pokračování dalo šanci smečkám jako jsou Moriorr, Krabator nebo Root.

„Pro nás to byl vlastně odrazový můstek, za což kromě Vlasty Henycha patří dík i Kolinsovi,“ přidává slova uznání Big Boss a nadšení se zračí i v Brunově tváři. „To byla naprostá pecka a naše obrovské štěstí. My se tam vlastně dostali náhodou, protože některá z kapel, která měla potvrzené vystoupení, se nečekaně rozpadla, nebo její členové museli na vojnu, už si přesně nevzpomínám. Nás Vlasta, kterej to měl pod patronátem, oslovil jako náhradníky. Dodnes si vzpomínám, jak jsem zbožně četl jeho dopis a byl z toho úplně vyřízený. Koncert byl skvělý, přišlo asi patnáct set lidí, ale spousta z nich se na koncert vůbec nedostala. Poprvé jsme tam viděli naživo naše idoly Törr, což byla bomba, poprvé jsme se setkali s Petrem Korálem, Jakubem Jodlem a dalšími lidmi, kteří byli později v tuzemském metalovém undergroundu velmi důležití.“

text: Daniel Folprecht, foto archiv

Témata: Metalománie, Debustrol, V.A.R., Törr, Aleš Brichta