Metalománie: VIII. díl V nemilosti režimu

Netřeba otevřených slovních útoků, stačilo jinak vypadat a samotný závan západních móresů přiváděl bdělé cenzory k šílenství. Bohaté zkušenosti s policejní perzekucí tudíž nebyly ojedinělé. „Byl to opravdu mazec. Volali mě skoro každý týden na policajty a kladli mi nesmyslný otázky. Jednou nás chtěli zatknout přímo na koncertě, ale fans jim nedovolili dostat se k jevišti, tak jsme utekli oknem a ujeli jim,“ vzpomíná za Root Big Boss.

Metalománie: VII. díl Odkaz vypitých lahví

Berun z V.A.R. však poukazuje na nejednotnou metodiku příslušných referentů. „Perzekuce byla všudypřítomná, jako Velkej bratr. Pořád všechno sledovali a hlídali a potom to svým zvláštním a z dnešního pohledu nepochopitelným způsobem vyhodnocovali a udělovali buď nějaký omezení, nebo rovnou zákazy. Bylo zvláštní, že se to lišilo město od města a okres od okresu. Takže se třeba mohlo hrát v díře A v okrese X, ale v díře B okresu Y ani vrza, byť to bylo třeba jen dva kiláky od sebe. Co někde bylo v pohodě, z toho se jinde mohli soudruzi zbláznit. Ale někdy to přerostlo až do všeobecnýho zákazu a hodně to smrdělo. Dost záleželo, kolik na danou kapelu jezdí lidí a až potom druhotně řešili, co vůbec hraje.“

Necrocock se snaží neblahé zkušenosti zlehčit, ovšem tehdy mu jistě do smíchu nebylo. „Franta Štorm chodíval do Konviktský nebo Bartolomějský, ale jestli ho tam nějak mučili nebo o něj típali cigarety netuším. Oč šlo v textech samozřejmě nevěděli – jak by tohle mohl fízl pochopit. Já měl od chlupatejch klid, problémy si pamatuju jen v Praze na Barče, kam jsem chodíval na Törr. To jsem ale snad v Master´s Hammer ještě nehrál. Nosil jsem utahováky s dvoustovkama hřebíkama a vůbec jsem chodil na tu dobu hustě vokovanej, což se těm zmrdům nelíbilo a párkrát mě zatáhli do antonu. Jednou nás takhle sebrali víc a odvezli až někam k Mladý Boleslavi, kde nás vyhodili v polích a odjeli.“

Metalománie: VI. díl Kouzlo časů dlouhých vlasů

Michal Tuček z pohledu neškodného posluchače dodává. „Mohl ses chovat sebevíc slušně, ale stačilo jít po ulici s delšími vlasy a patřičně vystrojenej a už tě policajti cvičně legitimovali, což bylo dost nepříjemný. Byli jsme mladý a o politiku se moc nestarali, jenže takhle člověk pocítil vztek a křivdu. Vždyť oni z nás tu opozici socialismu uměle dělali.“

KLIČKY PŘED KOMISÍ

„Ještě v první sestavě V.A.R., tj. 1987 až polovina 89., která hrála zábavy a dnes ji nepočítáme do klasických koncertních V.A.R., jsme museli dělat takzvaný přehrávky. Před komisí se muselo zahrát několik věcí, přičemž 70% muselo být od interpretů ze socialistickýho tábora a kapelník musel dělat zkoušky z politiky, jako kdo to byl Lenin apod. Kdo těmahle zkouškama neprošel, nemohl vůbec pravidelně hrát a pokud někde bez povolení vystoupil, mohl čekat zákaz. Třeba tu klauzuli o socialistických interpretech jsme řešili tak, že jsme uvedli jednu písničku od Scorpions hned několikrát pod různými názvy, přičemž coby interpret byla nějaká kapela z  komunistickýho bloku. Taky se stalo, že jsem se na jedný zábavě při hraní za bubnama svlíkl do půl těla, přičemž ihned po skončení písničky za mnou doběhla všudypřítomná kontrolorka a pokud se prý neoblíknu, tak přeruší produkci. Ale to jsou úsměvný příhody, bývalo i hůř,“ loví v paměti Jeny a jeho slova zmobilizovala i ostatní.

„Když jsme horko-těžko udělali v roce 1988 přehrávkové zkoušky, jedna paní v komisi, co s námi docela sympatizovala a přimluvila se za nás, po čase přišla za toto gesto o tříměsíční prémie. Zdravím paní Černíčkovou. Kluci pak byli na výslechu, kde jim oznámili, že se přehrávky ruší, protože Krabator je satanská a protistátní kapela. Prý se v tom angažoval i farář z vesnice, kde jsme zkoušeli. Osobně jsem u toho nebyl, pár týdnů předtím jsem ´za odměnu´ narukoval. Nebo již vzpomínaná Death Metal Session – tolik policajtů se psy a kontrol občanek jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Režim neměl tuto subkulturu moc v oblibě. Komunisté sice nevěděli přesně proč, ale asi měli obavu, že by uvnitř této komunity mohlo vyklíčit něco pro ně nebezpečného, co by mohlo napomoci jejich svržení. Naštěstí se tak později stalo,“ vykládá se zadostiučiněním Bruno.

Kolins připomíná další důležitý mezník, a to zřizovatele. „Debustrol přehrávky neměl, takže jsme nemohli hrát za úplatu a aby to bylo možný aspoň zadarmo, museli jsme sehnat jako zřizovatele někoho z místní organizace SSM, aby se za nás zaručil. Jistě si každej dovede představit ten problém, když si poslechne, co jsme hráli za muziku. Nakonec jsme sehnali nadšence, kterej byl dokonce předsedou SSM, takže to bylo dobrý, ale občas policajti na koncerty přijeli a rozehnali je i tak.“

PLIVANCE Z NOVIN

Další formou rafinované bolševické šikany byla protimetalová propaganda v tisku. Vzorovým příkladem složitého přežívání budiž Törr. Na jedné straně dostatečně slavný, na druhé neméně závadný. „Od vzniku blackmetalovýho Törru v roce 1986 jsme až do 89. měli celkem problém vůbec hrát, i když jsme měli zřizovatele. Vlivem kamarádů se nám je dařilo neustále obměňovat, protože vždy, když přišli na to, koho vlastně provozujou, provozovat nás přestali. Velkou roli tenkrát sehrál náš manažer Mirek Zelenka, jemuž se celkem dařilo nás udržovat na scéně. Jinak nám v tý době hodně pomohl i Lešek Semelka, díky kterýmu jsme udělali přehrávky před komisí a získali 2. třídu poloprofesionálních hudebníků a tím měli větší šanci na existenci,“ rozkrývá s vděkem finty Ota Hereš.

30. 8. 1988 však povinně nejrozšířenější deník Rudé právo, jehož obsah se takřka rovnal Sbírce zákonů, přinesl očerňující článek nazvaný „Kult násilí a smrti. Proč?“ a bylo po srandě. „Znamenalo to okamžitý zastavení činnosti,“ chmuří se zpívající kytarista. Nesmyslná a zmateně laicky pojatá stať zasáhla i Arakain.

„Nenapadli nás přímo, byť do toho zamíchali naše texty. Tehdy mě vzbudil asi v půl šestý ráno telefonem vyděšenej Vlasta Henych, takže jsem hned jel za ním na Florenc a u trafiky si to Rudý právo koupil. Zastával jsem pravidlo, že nejlepší obrana je útok, takže jsem Vlastu rovnou vytáhl do redakce a tam začal řvát, že chci okamžitě mluvit se šéfredaktorem kulturní rubriky. Na rozdíl od Vlasty mi nedocházelo, že je to koledování si o megaprůser. Neměl jsem kamarády, kteří by za něco podobnýho museli jít sedět, ale Vlasta je měl. Naštěstí to zafungovalo. Byl tam jen zástupce šéfredaktora, nějakej Zdenko Pavelka – mimochodem slušnej chlap – kterej před sebou vnímal upřímně rozhořčenýho mlaďase. Nevyhodil nás a nakonec kupodivu zařídil i něco v tý době nevídanýho. Oni v tom Rudým právu otiskli omluvu! Brali jsme to jako naše velký morální vítězství,“ plane bojovně Aleš Brichta.

Henych pak Zlej sen ironicky uváděl jako „píseň, jejíž vynikající text otisklo dokonce i Rudý právo.“ I na Arakain samozřejmě došlo, třeba na jaře 1989 v Jihočeské pravdě, kde pod titulkem „Je tohle ještě kultura?“ Brichtovi vytkli i nohu opřenou o odposlech a pití piva na pódiu. „Podobných článků bylo víc a popravdě řečeno nám byly dost ukradený, pokud neznamenaly nějakej problém s vystupováním,“ mává rukou Aleš. „Ty slátaniny byly zákeřný i pro publikum. Přišel jsem tehdy nadšenej z parádního koncertu v nabitý sportovní hale, jenže zanedlouho noviny hlásaly o reji pochybných živlů a zásahu VB. Rodiče zmateni, důvěra nalomena. I o tohle komoušům šlo,“ připomíná Tuček.

text Daniel Folprecht, foto archiv

Témata: Metalománie, Arakain, Törr, Debustrol