Metalománie: XV. díl Ztráty a podrazy

Jako první to pocítil ostravský Citron, jehož řady opustil Ladislav Křížek. Ten vycítil svou silnou pozici, založil vlastní soubor a navíc přetáhl stěžejního kytaristu Jaroslava Bartoně. Adekvátní náhradu se najít nepodařilo a sláva Citronu počala pohasínat. „V porevoluční době se dralo nahoru a vydávalo desky všechno, co dříve nemohlo nebo neuspělo. Ta doba musela přijít, všichni si museli vydat své desky, aby se to pak dotřepalo zpátky do nějaké rozumné úrovně. V našem ústupu dílem sehrálo roli, že Láďa Křížek docela bezostyšně využil Citron a na radu manažerů založil Kreyson,“ hledá důvody krize Radim Pařízek, avšak nesvaluje veškerou vinu pouze na bývalého parťáka.

Metalománie: XIV: díl Opojné sérum svobody

„Dalším dílem bylo jakési naše vyhoření, opotřebení. Zhruba od roku 1984 jsme jezdili až dvacet pět koncertů měsíčně, takže v těch letech 1989-1990 jsme toho už všichni měli plné kecky, přidaly se ponorkové nemoci a různé nevraživosti... Asi jsme to mohli uchopit trochu lépe, ale v té době jsme to všichni cítili takhle.“ Rozpracované album Vypusťte psy! se Citron rozhodl přetočit s novou posilou, ovšem zadařilo se až napotřetí. Vzhledem k tehdejším dlouhým výrobním lhůtám tak došlo k situaci, že na obalu byl vyfocen Křížek, coby zpěvák tam byl uveden Tibor Šándor a z vinylových drážek zněl hlas Fanyho Michalíka.

Skvěle našlápnuto měl rovněž teplický Motorband, který vsadil na nahrání debutového alba západně od Rozvadova a zvolenou destinaci zakomponoval i do názvu Made in Germany (1990). Jenže plánovaný úspěch minimálně evropských rozměrů se nekonal a ambiciózní skupinu opustil frontman Kamil Střihavka, pošilhávající po odlišných formách hudebního vyjádření. Kytarista Tomáš Krulich zas dal přednost zviditelňujícímu se Kabátu.

Metalománie: XIII. díl V zajetí trendů a manýr

ROŠÁDY ZA ZÁDY

Miloše Doležala pro změnu touha po zkušenostech odvála studovat hru na kytaru do Musicians Institute v Los Angeles, oddělení Guitar Institute Of Technology, což předznamenalo jeho odchod z Vitacitu. „V 91. roce jsem odjel na školu do Ameriky a Luděk Adámek mě vlastně vyhodil. Chtěl udělat novej Vitacit, natočit novou desku s novou image. Toužil hrát jako Guns N’Roses a taky tak vypadat. Luděk tedy konečně zrealizoval, co chtěl, ale to je jeho věc. Já měl jenom půlroční vízum a tyhle věci nikdy neporušuju. Navíc jsem tam byl s manželkou, která se chtěla vrátit, jelikož se jí tam nelíbilo, takže jsem přijel zpátky a přemýšlel, co dál. Hlavně jsem si však přivezl kontakty, ze kterých vlastně funguju dodnes,“ shrnuje již bez emocí Dodo.

Navíc získal spoustu zkušeností a možnost srovnání zámořských poměrů s tuzemskými. „Pohled se mi téměř nezměnil, jen jsem se úplně přestal zajímat, co si kdo o čem myslí, a snažil jsem se dělat co nejvíc věcí. Všechny desky, který jsem vydával, byly realizovaný za hektických situací a vůbec nebylo jasný, jestli vyjdou, zda se seženou peníze a podaří-li se je vůbec dotočit. Všichni měli nastavený ruce a bylo neskutečně těžký zkusit něco prosadit. Strašně lidí bylo proti, aby se dělo něco novýho.“

Otou Herešem naopak osud pěkně smýkal, než se usadil v Alkeholu. „Bohužel se mi nepodařilo sehnat modrou knížku a tím se vyhnout základní vojenský službě, takže jsem musel narukovat. Mezitím Törr fungoval dál a našel si za mě náhradu. Když jsem se vrátil, byl post kytaristy obsazenej a já dostal lano od Kryptor.“ Následně osazenstvo thrashového Kryptoru dospělo k pocitu, že s nahromaděným materiálem deathového rázu by mohlo atakovat zahraniční posluchače a rozjelo projekt Leprocide, který však neměl dlouhého trvání. „Byl to na tehdejší dobu celkem zajímavej audiovizuální projekt s drsným obsahem. Udělali jsme pár songů a potom se to nějak rozplynulo. Už ani přesně nevím, proč jsme v tom nepokračovali,“ dumá Ota nad jedinou šestiskladbovou kazetou Consequences Of Infection z roku 1992.

Výrazného průlomu se nedočkali ani černí koně Ferat, Terminator, Doktor Triceratops, Merlin, Brian či četnými komunistickými zákazy brzděná Fata Morgana, byť všichni svého času dosáhli značného kreditu. Do hry v nejednom případě vstoupily také podnikatelské choutky muzikantů.

VÁBENÍ ZÁPADU

Jiní naopak zažívali bohatou sklizeň. Samozřejmě je řeč o úspěchu, nikoli kdovíjakých výdělcích. „My tu jsme fakt na malým písečku, ale třeba Master’s Hammer se dostali hodně daleko, i do povědomí v cizině,“ pokyvuje uznale hlavou Jeny Janota z V.A.R. Přitom ač se pražští okultisté poměrně rychle stali kultem, s koncertní aktivitou to nepřeháněli. „Nejspíš už tenkrát jsme k tomu měli nějakej odpor. Vzpomínám si, že hned při první skladbě jsem se těšil, aby už byla poslední a mohli jsme jít zapařit,“ jde s pravdou ven Necrocock.

„Taky jsme se dlouho nesnesli. Vím, že jsme párkrát vyjeli na šnůry, myslím snad dokonce desetidenní, ale nikdy jsme je nedohráli do konce. Po třech dnech už s náma tak cvičily depky a ponorky, že jsme to zabalili a hurá domů. Nebo když jsme se fotili na obal desky, tuším, že ve Stromovce, chytla nás s bubeníkem Valentou taková depka, že jsme se ztratili ve křoví a utekli domů. Proto se taky Master’s Hammer později rozpadli. Každej jsme chtěli mít svůj vlastní klid. Prostě nás to už ani trochu nebavilo.“ Nezvyklal je ani pozdější zájem zahraničních vydavatelství. „Vůbec už nevím, jak jsme se k nim dostali. Nejspíš nás sami kontaktovali a předložili nějakou nabídku, jak se to dělává,“ krčí rameny kytarista, k jehož ozdobám v té době patřily v souladu s přezdívkou amputované kohoutí pařáty.

Mnohem větší porcí cílevědomosti oplýval Krabathor, který si postupně rovněž vybudoval solidní renomé i mimo vlast a navíc výrazné procento koncertů uskutečnil právě ve světě. „Měli jsme dost velkou výhodu v tom, že jsme chytili vlnu death metalu na úplném začátku. Určitě jsme měli i kus štěstí, ale šli jsme mu razantně naproti. Byli jsme tehdy velmi zanícení a pracovití, měli jsme mraky pošty, dělali hodně rozhovorů, posílali nahrávky všude kam se dalo, jezdili hrát i tam, kde se nedalo. Byli jsme pořád na cestách, všichni v kapele jsme tomu tehdy obětovali strašně moc, a ono to přineslo ovoce. A neposlední řadě: ta muzika samotná snad za něco stála,“ nešetří skromností Bruno.

Přidává i zpětný pohled na nejstarší výjezdy za hranice. „Bylo to hodně jiné, naše první zahraniční štace byly dva koncerty v Maďarsku s Arakainem a potom dva v tehdejším západním Německu, v Ludwigshafenu a Pforzheimu. Kontakt se západním světem byl přece jenom překvapující, hlavně ve vybavení klubů a kapel. Všichni měli super drahé nástroje a příslušenství, my tady na to urputně šetřili. Ani se zázemím tam nikdy nebyl problém. Jídlo, pití a adekvátní ubytování bývalo samozřejmostí. I když je fakt, že jsme taky párkrát spali v nějaké garáži nebo v bytě s dalšími deseti lidmi, ale to byly spíš výjimky. Na trochu jiné reakce publika jsme si časem zvykli. Já jsem měl rád publikum kdekoliv, vždycky je tam společný jmenovatel: muzika. To se pak mažou hranice, rozdíly zůstávají pouze geografické, jazykové a ekonomické.“

Necrocock se naopak nad vizí cizozemského turné Master’s Hammer otřásá hrůzou. „To si vůbec nedovedu představit. To bychom už vůbec nerozdejchali. A aby tam každej přicestoval samostatně a měl svůj vlastní pokoj, na to zas nebyly prostředky.“

text Daniel Folprecht,  foto Josef Kůda, archiv

Témata: Metalománie, Citron, Kreyson, Kamil Střihavka