Metalománie: IX. díl Mírný závan naděje

Ač to bylo velmi sporadické a stále na hranici fantazie, dostávaly se metalové špičky pod záštitu oficiálních agentur. „Na konci osmdesátých let naštěstí i zřizovací krajský kulturní střediska musely z něčeho začít žít a tak začaly být ochotný brát kapely, na který chodilo dost lidí,“ zamýšlí se Aleš Brichta a Miloš Doležal v obrazu poměrů hořce navazuje. „Ono agentur moc nebylo. Abych pravdu řekl, nikdy jsem se moc nezajímal o druhý. Mně to bylo vcelku jedno, protože jsem věděl, že v branži je stejně člověk osamoceným běžcem a nikdo mu nepomůže. Tak to bylo, je a bude navždy. Nezažil jsem, že by nám někdo něco jen tak dal. Každej si nejdřív něco vzal.“

Metalománie: VIII. díl V nemilosti režimu

Ještě vzácněji pronikali rockeři do nahrávacích studií, avšak mezi deskami Michala Penka či Ivety Bartošové se na pultech přece jen objevily první metalové singly. Vskutku senzačními okamžiky pak byly výjimečné průniky do rozhlasu a televize. Slyšet Gladiátora či Kult ohně v rozhlasovém Větrníku nebo dokonce uzřít v polovině 89. klip Kladivo na čarodějnice v hitparádě Triangel (kterou ihned třikrát v řadě bezkonkurenčně vyhrál) spadalo do kategorie nezapomenutelných zážitků. „Törr byl v tý době natolik známá kapela, že ji prostě dramaturgové jednotlivých médií nemohli ignorovat a občas – ti co se nebáli – nás zařadili do svýho programu,“ může být po právu hrdý Ota Hereš.

TRNITÁ CESTA

K ideálu však bylo stále daleko. Své o tom ví Aleš, který s Arakainem prošel již v 87. značným rozčarováním stran kompilace Posloucháte Větrník… 3. „Skladba Nesmíš to vzdát byla bez našeho vědomí zkrácena, jakoby nestačilo, že jsem musel změnit pár slov v textu a navíc ji přejmenovali na ‚Cesta‘. Byla to práce tehdejšího šéfa textařský komise Supraphonu Václava Honse, kterej se hned pod můj text podepsal svým uměleckým pseudonymem Petr Mareček, aby z toho měl nějaký prachy. Bohužel v tý době to byla běžná praxe, aby měla kapela šanci něco vydat – viz kupříkladu první album kapely Kern a uvedení rádoby autoři.“

Metalománie: VII. díl Odkaz vypitých lahví

S převratným počinem ovšem přišel Petr Janda, který se v edici Rockmapa zasadil o systematickou rekognoskaci mladé rockové scény a zacílil zejména na metal. Nejprve vycházely singly (kromě pražských es třeba Titanic, Kern, Motorband s Kamilem Střihavkou, Sapon ad.), pak i dlouhohrající sampler. Měli v něj metalisté po neblahých zkušenostech odjinud důvěru? „Petr Janda s těmi problémy neměl nic společnýho. Naopak mě uklidňoval, když jsem vřeštěl, že to dám k soudu. Říkal, že tím nic nevyřešíme, jen si uškodíme do budoucna. Měl pravdu,“ neváhá ani vteřinu Brichta. To Dodo je ráznější. „Ať se na mě Janda nezlobí, ale já v něj nemám důvěru do dneška. Myslím, že to měl dobře spočítaný. Ano, něčemu pomohl, ale taky si za to vzal.“

„Dle mýho názoru šlo jednoznačně o pomoc metalistům, a že se na tom něco vydělalo, je jenom dobře,“ oponuje Hereš.

KOVOVÍ SLAVÍCI

Samostatnou kapitolu tvořil Citron, jenž s bravurním Láďou Křížkem zažíval vrcholné období a ve všech shora zmíněných aspektech byl o krok nebo spíše o dva dál. „Citron byl v tý době zdatně manažersky tažen Pařízkem, kterej měl obrovský kontakty a byl výbornej manažer. Tehdy neexistoval nikdo lepší. Samozřejmě Výběr měl taky vynikající management, ale to nebyl heavy metal, patřili do jinýho ranku. Citron disponoval obrovskou scénou stejně jako Výběr, ale měl větší procento divadelní složky. Výběr sice taky dělal různý blbosti, ale hudba byla zásadní. Citron už předváděl show západního stylu s obrovskou sochou Radegasta a velkýma efektama.

Protože na ně chodili lidi, bylo to zajímavý pro pořadatele a tím pádem se daly takový věci financovat,“ netají uznání Doležal a Radim Pařízek ozřejmuje. „Všechno jsme si zajišťovali sami, agentura nám nepomáhala. Abychom dobře zněli, dělali jsme si vlastní aparaturu i světla, protože tady ještě nic tak dobrého neexistovalo. Stejně tak autobusy na převážení, vždyť kamiony v té době vůbec nešly řešit. I scénu, včetně toho plechového Radegasta, jsme vymýšleli sami. Bylo to už trošku pompéznější a vyumělkované, což považuju za negativum heavy metalu. Osobně mám raději přirozenější bigbít a hard rock. Na druhou stranu se domnívám, že ta éra s Láďou Křížkem byla v pořádku, dělali jsme dobrou a poctivou muziku.“

Nepochybně. A publikum to cítilo, dokonce natolik, že Citron v roce 1988 protlačilo na první místo ve Zlatém slavíku. „To bylo naprosto obrovské a netušené. Díky Perestrojce se schylovalo k lámání dějin, už to tu bylo neúnosné a každý měl všeho stávajícího plné kecky. I kapel. Najednou nebylo co volit a když už lidi nevěděli kudy kam, jakoby z hecu hlasovali pro něco, co by všechny upozornilo, že ta zatuchlá situace je neudržitelná. Ale posluchači nás samozřejmě znali a museli jsme se jim líbit. Mnozí nás viní, že jsme se svezli na vlně Perestrojky, ale já mám dobrý pocit, že jsme neplánovaně pomohli metalu dostat se do normálního povědomí. Najednou už to nebylo něco zakázaného a nedůstojného,“ rozjímá spokojeně Pařízek.

Skrz prsty na legendární vítězství nehledí ani konkurence. Vitacitovský Dodo je jako obvykle realista. „Já si to ani moc nepamatuju. Ale co, v tý době byla i Bára Basiková na třetím místě a myslím, že to pro každýho znamenalo ocenění od publika. Dobrý to bylo i pro pořadatele, protože pak mohli uvádět, že zvou Zlatýho slavíka. Určitě tehdy bylo málo lidí, kteří by nad Slavíkem ohrnuli nos. Každej chtěl bejt dobře umístěnej, protože to znamenalo víc pozvání na koncerty. Konec konců, když se podíváme na dnešní dobu, nikdo by neřekl, že by Kabát stál o slavíka, ale když nevyhráli, tak je to mrzelo. Prostě je to svým způsobem ocenění, který je tady tradiční.“

VÝBĚROVÁ ŠKOLA

Jednou z pozoruhodných událostí roku 1987 na nekonformní hudební scéně bylo nečekané angažmá metalového kytaristy Miloše Doležala do sestavy rockového Výběru. „Když jsme s Vitacitem hráli na Rockfestu, viděl nás Kocáb, kterej nás pak pozval jako předkapelu Výběru, což v tý době bylo odvážný. On se v podstatě hodně zasadil o to, že o nás bylo slyšet. Kocábovi i Pavlíčkovi se naše hraní líbilo, víceméně jsme měli jejich respekt. Podle mýho názoru chtěli ve Výběru něco změnit, protože věděli, že na scéně přichází změna, tak přibrali mě,“ vykládá Dodo, který se v rámci zhruba roční stáže objevil i v klipu Snaživec.

Vzápětí ovšem stírá zdání selanky. „Citron zase v tý době zlanařil Křížka, protože vydedukoval, že Láďa je mladá krev, a že by je mohl někam posunout, aby získali nový fanoušky. Starší muzikanti, kteří měli postavení a svým způsobem i vliv, si nás takhle rozebírali. A my jsme to neustáli. Neměli jsme ujasněnou představu, jestli to, co chceme dělat, vydrží. Já jsem si až po odchodu Křížka uvědomil, že musím Vitacit udržet po kupě a za každou cenu se snažit pokračovat dál, protože jsem si nedokázal představit, že bychom tu bitvu prohráli. Kolem byla spousta vlků, který nás chtěli rozsekat a já si říkal, že vydržíme. Táhl jsem to až do doby, než byl zbytek kapely proti mně, což bylo někdy v roce 1991. To už jsme neměli jednotný představy, třeba basista Luděk Adámek toužil hrát street rock jako Guns´n´Roses, což jsem já nechtěl. Tak se to samovolně rozsypalo, protože já už po těch pěti šesti letech neměl dál sílu.

Ale abych se vrátil k tématu. Ve Výběru jsem viděl a slyšel spoustu věcí, který bych se jinde nenaučil, ale stylově mi to nepřineslo vůbec nic, bylo to zbytečný angažmá,“ vynáší Miloš posléze překvapivý verdikt a rychle ujasňuje. „Z hlediska stylu jsem udělal krok nesprávným směrem, ale z hlediska zkušeností to byla obrovská a vynikající škola. Metalistům to bylo celkem jedno, protože poslouchali i Výběr a lidi co měli rádi Výběr, si bez problémů vyslechli i metal. Výběr byl obestřen legendou zákazu, která byla naprosto neprůstřelná. Jim jsme tenkrát nemohli konkurovat, nikdo z nás neměl takový zkušenosti s režimem, jako oni. Oni tu chiméru, ten oblak protirežimního postavení měli a měli ho právem. Kocáb disponoval ohromnou silou. Když vešel na stadion a zvedl ruku, deset tisíc lidí ji zvedlo taky. To bylo něco, čemu se absolutně nedalo konkurovat.“

text Daniel Folprecht foto archiv

Témata: Metalománie, Aleš Brichta, Törr, Citron