ZE ŽIVOTA PUNKU - 2.díl: Co to leze z díry?

V předchozím dílu jsme mimo jiné odhalili, kdo byl prvním československým punkerem a která kapela zahájila pro naši vlast nevídaný hudební směr. Pro faktografickou úplnost zbývá určit, kterou nahrávku lze považovat za historický debut punku na tuzemských magnetofonových kazetách. Že nešlo o oficiální alba, snad netřeba dodávat. „Říká se, že je to Zabijačka od Chadimových Extempore. Ta vyšla v únoru 1979. Zhruba ve stejný době vznikly nahrávky Zikkuratu a Energie G. Ty jsou společně s Garáží dokonce na filmu z roku 1981," chrlí vědomosti Hraboš. Hošek přihazuje ještě živák Suchých mozků z jedenaosmdesátého a připomíná i exkluzivní kousek kapely A64, která se jako první z našich punkerů dostala pomyslně na západ, když se jejich píseň Já nemám šajn (resp. coververze Peter And The Test Tube Babies Banned From The Pubs) objevila v roce 1984 na americké kompilaci World Class Punk. Její existenci potvrzuje i Honza Tranta, který sice nehrál, ale zásadních událostí se aktivně účastnil.

Své kořeny nezapřel ani s přibývajícím věkem a jeho vizáž je dodnes ukázková. „V roce 1987 jsem zdrhnul do Západního Berlína a tu desku si tam koupil. To jsem čuměl. Byl to výběr asi patnácti kapel z celýho světa, rarity z Afriky a východního bloku." Nezbytností kulturních produkcí byl v socialistické éře takzvaný zřizovatel, tedy organizace, která se zaručila za neškodnost provozovaného umění. To byl pro samozřejmě tvrdý oříšek. „Zřizovatele jsme měli i neměli, protože nám to každej po třech koncertech vypověděl," chechtá se Hošek a stejně jako před chvílí Tranta odbíhá na konec 80. let, kdy Plexis zaštítilo samotné Pražské kulturní středisko. „Seděla tam taková babička, který jsme na otázku, co hrajeme, suverénně odvětili, že pěkný písničky k tanci, a jí to stačilo."

Bohaté zkušenosti v dané problematice má i teplický punkový manažer Petr Růžička: „Většina kapel jako třeba F.P.B., Visací zámek nebo i podobně laděná Garáž či Jasná páka měly napřed zřizovatele u Svazu hudebníků. Ten však po roce 1982 zrušili, a tak jsme museli pod SSM (Socialistický svaz mládeže – pozn. aut.). V tý době jsem dělal F.P.B. a Šanov, ale bolševik si vymyslel, že každý SSM může zřizovat jen jeden soubor. Tak nás zase vyškrtli. Ovšem v tom bordelu jsem někde ukradl razítko, trochu poškodil název místa SSM a na starý doklady, který v tý době byly oficiální pro koncerty skupin, jsem provozoval asi čtyři roky kapely obě. Několikrát jsem měl strašně namále, ale byl v tom nepořádek, tak to prošlo."

Dalším krokem k oficiálnímu hraní byly přehrávky, na nichž odborná komise posuzovala, zda muzikanti se svými výtvory mohou předstoupit před publikum. Přitom však kontrolovala i politické znalosti hudebníků a jejich patřičnou orientaci v boji za mír. Růžičkovi svěřenci je poprvé udělali paradoxně 19. 11. 1989, avšak v době společenského převratu to už byl jenom bezcenný kus papíru. Najednou se hrálo bez omezení a cenzury. Hoškovi Plexis na tom byli podobně, přehrávky dělali dva měsíce před revolucí. „Udělali jsme je jenom díky tomu, že v porotě seděl Radim Hladík. Říkal, že si nás vyzkouší z not. Vůbec jsem nevěděl, co po mně chce, a on hned hlásil: Jó, ten je v pořádku, noty umí."

Je-li v souvislosti s punkáči nějaké téma skutečně zásadní, je to živobytí v kanálech. „Když jsem dostal soudní výpověď z bytu bez jakékoliv náhrady, byl jsem dva roky bezdomovec, ale v Plzni jsme vegetili v odstavených vlacích," konstatuje šedá eminence západočeského punku Honza Rampich. Nejsou tedy kanálové zvěsti jenom fámy? „Jasně, že ne. Bylo to v Praze na Budějovický a hlavním rezidentem byl Strejda. Nebyl to přímo kanál, šlo o výměník tepla, ale byl tam normálně poklop, takže když odtud vylejzalo dvacet týpků, tak lidi na stanici dost koukali." překřikují se pamětníci a ještě dnes se jim ve tvářích rozlévá úsměv nad tou scenérií. (Míst, kde pankáči vegetovali, bylo víc, bydlelo se třeba na pražském Proseku, poblíž nové stanice metra, pozn. red.)


„Když mi bylo nějakých patnáct šestnáct let, tak máma třeba říkala, že pokud nebudu večer do devíti doma, zamkne a ať si spím kde chci. Tak nezbývalo nic jinýho, než jít za Strejdou na Budějovickou a spát v kanálu," vykládá Tranta, čímž nahrává Hoškovi. „Maminka moc dobře věděla, co dělá, protože jednou nepředloženě odjela na víkend a Honza si domů pozval kamarády, který tam udělali pěknej rachot." Co se dělo, Tranto? „Rodiče byli na chalupě, k nám do bytu přišlo asi dvacet punkáčů a já sbalil nějakou holku, se kterou jsem se zavřel do pokoje. Ráno jsem se probudil, všichni byli pryč, všude po zemi nános střepů, veškerý sklo, talíře i mámin drahej cibulák rozsekaný napadrť, zdi, koberce, závěsy i okna postříkaný nápisy Anarchie, Punk's Not Dead, prostě byt kompletně zruinovanej. Tak jsem to nejhorší uklidil, napsal omluvnej dopis a na čtrnáct dní utekl z domova. Jedinej Petr Hošek mi pak pomohl s vymalováním."


Nicméně obdobný mejdan se prý nevyhnul ani Hoškovu domovu a ve finále došlo i na Rampicha. „To byla taky legendární akce. Když se Honza poprvé, zdůrazňuju poprvé, ženil, tak se sjela celá republika," halasí Hošek a tehdejší ženich upřesňuje: „Spočítali jsme, že hosti dorazili z devadesáti pěti měst a vesnic. Kolik lidí bylo na radnici, nevím, ale v hospodě, která měla kapacitu asi šedesát míst, nás bylo zhruba tři sta padesát. Takže člověk seděl na židli a na koleni měl dva lidi." Veselice začala už na radnici, odkud chtěli svatebčany vyhodit, neboť Rampich dostal jako svatební dar popelnici („Mám ji pořád, je to nádhernej peřiňák."). Účastníci následujícího obřadu málem hrůzou utekli. „Pak ta chamraď z celý republiky táhla přes hlavní plzeňský náměstí, všichni neuvěřitelně vymóděný, a šlo se chlastat. Já tam sbalil holku a když jsem si od Rampicha půjčoval klíče od bytu, jeho hlavní varování bylo, abych mu nevlezl do novomanželský postele. První, kde nás našel, byla samozřejmě ta postel," ohýbá se smíchy Hošek a Rampich doplňuje: „Doma nás spalo asi třicet. Moje první svatební noc teda vypadala tak, že jsem nahmatal prdel kamaráda. Manželka byla taky punkerka, ale moc se jí to nelíbilo." „To teda sorry, ale o takovýhle svatbě se jí mohlo jenom zdát. Bylo to bezvadný, jeden z nejveselejších zážitků z komunismu," uzavírá Hošek, jenž vábení manželského přístavu zdatně odolává. Vždyť ví proč.
Pokračování příště.

text Daniel Folprecht ■ foto archiv Petra Růžičky, Honzy Rampicha a Marcely Kudějové

Témata: punk, Ze života punku