RECENZE: Limp Bizkit vstali na Gold Cobra z mrtvých

Nečekejte od Limp Bizkit inovaci nebo cosi jako sofistikovanost. To je pitomost. Budete stejně zklamaní, jako kdybyste se v sex shopu divili, že vedle regálu s lubrikanty nemají první vydání Kunderovy Nesnesitelní lehkosti bytí.

Limp Bizkit se na Gold Cobra vracejí k soundu úspěšného debutu Three Dollar Bill, Yall$. Těžko říct, jestli to je plus, nebo mínus. Kapela už několikrát dokázala, že když začne experimentovat (Results May Vary), umí vyvolat agresi i u buddhistů.

Naštěstí Limp Bizkit znějí na páté studiovce jako... staří Limp Bizkit. A to je dobře! Fred letos oslavil čtyřicet let, ale ve studiu si to dává jako zamlada. Shotgun nebo titulní Gold Cobra jsou klasické „limpárny" a třeba agresivní Get A Life s psychopatickým refrénem bude mít na koncertech až paralyzující efekt. A díky bohu, že se do kapely vrátil Wes Borland. Bez něj by byli Limp Bizkit poloviční. Jeho kytara je sexy, dodává songům šťavnatost, vzdušnost a kentaurovskou dávku energie.

Gold Cobra je naštěstí prosta jakýchkoliv nápadů nebo překvapení. Fred tlačí rozvrzaný nu-metalový vozík po starých, zrezivělých kolejích směr hudební depo a od úvodní Bring It Back až po závěrečnou Killer In You dává najevo, že tuhle desku kapela natočila hlavně pro fanoušky. „Hejtry" utvrdí v tom, že Limp Bizkit nemají právo existovat, a skalní ji budou milovat.

„Comeback" Limp Bizkit tak trochu připomíná vydání donekonečna odkládané počítačové hry Duke Nukem Forever, která nabrala zpoždění 12 let. Když ji teď dostali recenzenti a hráči do rukou, nestačili se divit. Všechno působilo zastarale, nostalgicky a trochu komicky. Bylo to nechtěné retro. A tak to je i s partou Freda Dursta v roce 2011. Doufejme jen, že Gold Cobra je symbolické (a sympatické) uzavření jedné hudební etapy a kapela během pár let „vyhnije" do postupného a zaslouženého zapomnění. 

5/7

Marek Pros