LIVE z Rock For People: Hradec Králové lidem aneb tradiční české svátky

Nalijme si čistého citrónového piva, co bylo letos na RfP tak populární, a pojďme si přiznat, že letošní ročník postrádal opravdového headlinera. Hvězdu, co svítí jako Melancholia a stejně nekompromisně dostane do varu většinu příchozích. Nebyla.

My Chemical Romance? Za zenitem. Pár dní před tím hráli na festivalu Werchter v Belgii ve dvě odpoledne, jejich poslední deska Danger Days je nuda, která prošuměla éterem bez většího pozdvižení. Pendulum? Trendy floutci, co chtějí být špinaví od garáže, ale přitom jsou vyvonění poptávkou doby. Šikovný extrakt drum and bassu, ale především vyřvávaček á la Scooter a klávesových melodií “Evropa 2 style”. Hudební prázdno, skákačka pro fakany.

Ovšem to, že chybělo velké jméno, ještě nutně nemusí znamenat chybu. Nejen všichni onanisté a Chinaski ví, že jaký si to uděláš, takový to máš. Pokud máte pod čepicí, případně v holince, tak jste si dokázali sestavit svůj “stage plán” sami. Zajímavých a výtečných kapel bylo i letos mraky. Stejně jako mraků samotných, které prudily deštěm, větrem, zachmuřeně ocelovou barvou i svou nevyzpytatelností. Muziku však neohrozily.


DÉŠŤ, ZIMA A KATE NASH JE PRÝ P**A
Protest The Hero byli ti první, co nám padli do oka. Hráli ve stanu – v novém stanu, se šapitó střihem a s ochozy kolem dokola. Moc fajn festival prostor, ale nejeden zvukař se tam pral s akustikou. I již jmenovaní kanaďané byli neskutečně zbytečně nahlas, což mnoho lidí nedokázalo zkousnout. Stejně jako jejich ostrovtip, když například řekli, že další píseň se jmenuje Kate Nash is Vagina.

Začátky festivalů (zvlášť pokud panuje britské počasí) jsou vždy pomalejší na rozjezd. Tedy pokud se neožerete hned na startu jak Miroslav Kalousek, když přijede na chatu. I to se mnohým povedlo. Nosili ohromně vtipná trička typu “All star banda z Meziříčí rulezz” případně “Pivo je lék” a bavili se – a to je hlavní, jakkoliv to mnozí nikdy nepochopí. Někdo přijede užívat atmosféru, jiný prohulí kila trávy a je mu jedno na jakou jde kapelu a někteří přijedou za konkrétními jmény. A tak je to správně, kdyby bylo na RfP intelektuální publikum srkající sodu, asi by byla atmo jinde.

Jedinou výjimku tvoří hovada, co hází kelímky do lidí, v tomto případě jsem pro zavedení systému, který příští rok bude detekovat tyto práva nerespektující jedince, vyleje jim pivo do kalhot a automaticky přeřízne pásku. Každý ať se baví, ale neomezuje tím ostatní.

Zpět ke kapelám – “soubor kreténů” UDG se za posledních několik let ještě zhoršil, především písničky samotné jsou kvůli své naivňoučké stavbě průhlednější než stovkový papírek. V tomto bodě si bylo třeba přiznat, že je třeba si udělat v programu systém, abychom zbytečně netrpěli.

A to se povedlo. Písničkářka Kate Nash rozbalila všechny své přednosti - roztomilost, melodičnost, bezprostřednost a schopnost vyprodukovat zábavu. Ještě za světla předvedla tahle čertice z Londýna, jak to vypadá, když se muzika rozbalí přímo ze sebe. Festivalová hitovka Do Wah Doo fungovala skvěle, ale nejvíc vyniknul její největší hit Foundations. Žádný zbytečnosti kolem, jen přidrzlá Kate, co si umí dupnout podpatkem do klavíru. Jen? Víc takhle průzračně čisté muziky k nám!


PRVNÍ DEN ZAFUNGOVALA CHEMIE
Se SUM41 to bylo horší - pryč jsou jejich mladistvé roky a naopak zůstala pachuť uměle sestavené kapely, kterou kdysi dalo dohromady vydavatelství. Zahráli několik osvědčených pop-punkových hitovek, energie vydávali tak akorát na to, aby udrželi svůj kotel pod podiem ve varu a otázkou tak zůstalo jediné – stačí to? Na fesťáku zřejmě ano.

Paramore mohli z pódia řvát místo “Are you here?!?!” třeba “Are you teen?!?!” a vyznělo by to stejně, jenže takhle je odsoudit by byla křivda. Zpěvačka Hayley Williams bude asi navždy vypadat středoškolsky mladě, ovšem v hlavě už je dál. Její pódiová profesionalita zkombinovaná se zvládnutou komunikací směrem k lidem ukázala, jak je důležité mít lídra. O to více s přihlédnutím k personálním změnám, co v Paramore nastaly. Nedali to znát a my jsme tak před sebou měli sehranou kapelu, co sice útočí na mladší ročník, ale dělá to tak nějak vkusně, což opravdu není samozřejmostí.

Ovšem překvapení dne bylo jediné. The Qemists! Ostřejší Chase And Status ve stanu předvedli show na jakou by se Pendulum nezmohli ani po kile amfetaminů. Bohatý zvuk, hudební koláž nápadů a minimum stereoptypu. Rozjetý frajeři, co názorně předvedli, že když někdo zařve do mikrofonu “Let's get the party started!”, musí se to následně i splnit.

Přečtěte si report z prvního dne ZDE.
Prohlédněte si fotky z prvního dne ZDE.

INDIE ODPOLEDNE VOLUME 2
Druhý den se pak povedla za sebou seřazená trojka – White Lies, Kele z Bloc Party a The Wombats. White Lies potřebují tmu, ale i za světla se jednalo o příjemný koncert, který měl úplně jiný rozměr, než naposledy v Lucerna Baru, ale přesto byl shlédnutí hodný. Je důležité cítit, když to kapelu baví. Navíc hráli tak lehce a přesvědčivě. Harry McVeigh za mikrofonem se smál a nebyl žádný důvod si neužít valivé hitovky jako Bigger Than Us nebo To Lose My Life.

Bloc Party zanechali v mapě RfP předloni nesmazatelnou stopu, jejich koncert tehdy splnil nejostřejší měřítka. A protože Kele je sympaťák, perfekcionista a nahrál velice dobrou sólovku, nebyl důvod se netěšit. Bohužel ve stanu řádila noční můra s krycím názvem “Shitty sound”. A to v praxi znamenalo jediné: koncert na odpis. Nesnesitelný a nerozmotatelný zvukový chuchvalec. Bordel, kde byl problém rozeznat vokalistku od hi-haty. A to i těm, co mají jeho tvorbu naposlouchanou. Po výtečném singlu Tenderoni, kterému byla provedena zvuková amputace bez anestezie, bylo na čase odejít. Naštvaný tak, jako když se těšíte na Slávii a ona dostane pět nula od Blšan.

DRUHÝ DEN CHEMIE JIŽ NEFUNGOVALA
Při vzpomínce na kamarády ve Varech na MFF symbolicky proběhlo několik panáků Becherovky a bylo zase líp. Tak akorát na to jít se podívat, jestli jsou ti My Chemical Romance opravdu tak vypelichaní. Odpusťme jim problémy se zvukem, za které zřejmě nemohli. Dokázali se přes to velice dobře přenést a jakkoliv je Gerard Way vzhledově stejně sympatický jako Ville Valo z HIM tzn. vůbec, tak mu nelze upřít, že s publikem pracoval skvěle. To ovšem přece není epicentrum koncertu. Tím by měly být silné písničky. Ano, jsou stadionovou kapelou, mají z minulosti několik skvělých písní, ale ve finále to bylo průměrné vystoupení právě kvůli absenci nadhledu a humoru a naopak podivné muzikální nabubřelosti. Koncert, na který většina z přítomných brzy zapomene.

Stejně jako na Asian Dub Fundation, kapelu za dobu existence s repertoárem čítajícím asi milion písní a dva miliony členů. Tentokrát rezignovali na hity a zahráli tanečnější průřez. To není špatně, byli naopak tak akorát silným aperitivem za vydatným druhým dnem.

Přečtěte si report z druhého dne ZDE.
Prohlédněte si fotky z druhého dne ZDE.

Naposledy dobré ráno, kempe
Kocoviny, bolavé nohy, bláto ve vlasech, nedomykavost hlasivek, zničeně otrávené obličeje. Ten pohled je každé ráno stejný, stejně jako poslední den festivalu, jehož slunce už pomalu zapadá a je třeba vybudit poslední zbytky sil.

Energetickou injekci dali hned dvě kapely v pop-rock-punkovém odpoledni – Anberlin a Jimmy Eat World. S přibývajícími vráskami, ale s mladistvým nábojem. Především druzí jmenovaní, co se do ČR vrátili po dvanácti letech, předvedli výtečný průřez repertoárem zakončený hymnickou The Middle. Hodně silné melodie, vyřvávané refrény a poskakující kotel působil v prvním a posledním slunečném dni jako festivalová mantra. Zapadající slunce, skvělá atmosféra, smích, pivo a tak.

Letmá návštěva Buty opět přesvědčila o tom, že to je jedna z našich nejoriginálnšjčích kapel. Geniální texty a muzikantská vyhranost. Bohužel zřejmě trochu sežehnuta démonem alkoholem. Pastrňák s Kroczkem se zakulatili a nový materiál je vlastně už starý. Konkrétně pět let a navíc neporovnatelný s dřívější tvorbou. A nový je zřejmě v nedohlednu. I tak platí, že Buty jsou skupina, co patří na porevoluční piedestal české hudby a jejich písně na fesťák patří!

JÓ, ULICE
Skvělou show předvedli v Česku, i přes již sedmou návštěvu, nepříliš známí Beatsteaks. To byl prostě mejdan se skvělými refrény, charismatickou aurou zpěváka Arnima Teutoburg-Weiße a neskutečně sehranou kapelou. Beatsteaks se s tím mazlili, hráli si a bavili sebe i lidi. Hodinka poctivé rockové show se vším všudy. Žádný cetky, ale pravý zlato, voe.

Na Tata bojs se toho valí čím dál tím víc - Hives, Gorillaz nebo Streets?The Streets. Přesně proti nim totiž hráli. Tatáči stihli ještě dva kousky z Ležaté osmičky – Papírovku a 2031, ale pak již byl čas jít na Mikea Skinnera.

Jasně, ale kde sakra byli ostatní?! The Streets se loučí, mávají, Mike Skinner odchází z hudební scény, zanechal za sebou pět výborných alb a teď nám jde vytlouct do srdcí svůj epitaf a nikoho to nezajímá? Lidi se trousili pomalu a půl hodiny před koncem zase odcházeli na Pendulum. Trapas, ale Mikovi to bylo jedno. Celkově si asi teď o Češích myslí, že neumí do pěti počítat. Protože na otázku “Do you understand me?!” dostal odpověď “Noooo!”.

Ale nenechal se rozhodit, dál s publikem komunikoval a především do něj rýpal. Nakonec si ho ochočil a donutil si všechny sednout na bobek a následně vyskočit. Na začátku proklamoval, že koncert The Streets začínají dole a končí u stropu a nemýlil se. Rozjel nejpříjemnější hodinku letošního RfP. Loučení, jež znamenalo průřez jeho tvorbou. Došlo na vážnou Dry Your Eyes, ostrou Fit But You Know It i správně melancholickou OMG.

Navíc byl obklopen výbornou kapelou. Civilní vystoupení a muzikantská radost. Měli v očích záblesky opravdovosti, bylo vidět, že si to prostě musí užít a všechno ostatní bylo vlastně jedno. Žádný machrovinky, jen spolknutí hořkosladké pilulky. Hořké proto, že dospělej fracek Skinner tady bude chybět. Na druhou stranu už asi fakt řekl všechno, tak snad se mu bude dařit i v dalším oboru podnikání. Na RfP 2011 každopádně uzmul prapor pro vystoupení dne a už ho nikomu nepředal.


ZPÁTKY NA ZEM
Ani vyvařeným Pendulum, jenž byli po The Streets jako Tluče bubeníček po Beethovenově deváté. Vypočítavost z každého tónu, vše na oko a pod povrchem nic. Bublina, kterou někdo z neznámých důvodů přifouknul roztokem Komerční úspěch. Neoriginální vývar z minulosti. Proč ne, ale bacha, pozitivně účinkuje jen do dvaceti let. Pak nastávají nežádoucí účinky jako je smích či naopak ospalost. Zkrátka blockbuster mezi kapelami.

A takový byl RfP letos. Každý ho měl jiný - dvacet osm tisíc variant. Tohle je jen jedna z nich. Ještě tradičně dýchnout policistům, jestli jsme nepopili a konečně domů. Konečně do postele, do sprchy, na svůj záchod a pak... Já chci zpátky!

text: Tomáš Tenkrát, foto: Jiří Vacek