Vydáno 09.07.2011 | autor: redakce
Taky ukradne song Ninjasonika Hold The Line, příští týden se tihle dva potkají na festivalu v Ostravě, tak jí dá určitě co proto. Přestože se urputně snaží o co nejzábavnější show, s každou druhou písní střídá outfit a při Creator dokonce vytáhne několik lidí z davu, aby si zapařili s ní (z čehož mají členové týmu security opravdu ryzí radost), pořád tomu něco chybí. Nebo naopak je tam něco navíc – přehnaná očekávání přinejmenším z mé strany. Poslední Unstoppable padne jako oběť za začátek Pulp.
To, že se povedlo přivést Pulp na Pohodu, si zaslouží poslat organizátorům přinejmenším jedno obrovské díky. Přestože kapela sama říká, že o reunion rozhodně nejde, protože se Pulp nikdy nerozpadli, jen spolu jednoduše nehráli, mít možnost vidět tuhle kultovní britskou skupinu naživo po šestileté koncertní přestávce je hlavním důvodem spousty lidí, proč se sem vydat. Už s prvními minutami začnete hodně závidět všem, kteří se probojovali do kotle. Nemusíte být zrovna ortodoxní fanoušek, aby vám došlo, že tohle je fakt něco. Jarvis prokládá jednotlivé pauzy mezi songy nevázanou konverzací o sexu a masturbaci, song Underwear z desky Different Class uvede, jak jinak, než klábosením o svlékání spodního prádla. Největší ovace zaznamenají další dva songy z tohoto alba – při Disco 2000 se rozjede opravdová, lehce sentimentální diskotéka podpořená skvělými projekcemi na obrovských čtvercových obrazovkách a laserovými paprsky, které dosáhují až daleko za zvukaře. S Common People Pulp trochu natahují, nechávají si ji až na konec setu a přesvědčí všechny ty, kdo snad ještě váhali nad tím, zda PULP stojí i v dnešní době opravdu za pozornost.
Éterická zpěvačka s brilantním hlasem – taková je bezpochyby Imogen Heap. Jejímu pódiu dominuje (stejně jako při jejím loňském vystoupení v pražském divadle Archa) bílý světélkující strom. Imogen je známá také z projektu Frou Frou, ze kterého vybírá Let Go. Jakmile začne povídat o svém v jídle vybíravém příteli, což je navlas stejná historka, která zazněla i v Arše, řeknu si, že je čas přeladit někam jinam. Pankáči The Death Set jsou mi povědomí jen songem Negative Thinking, naživo zbystříme ještě při coveru od Nirvany. Končí zhruba o deset minut dřív, než by museli, těžko říct proč.
Lamb tu měli vystoupit již v roce 2009, což se bohužel kvůli smutným událostem nestalo, a tak se objevili až mezi headlinery letošního ročníku. Jejich účast je o to víc ceněná, že po neuvěřitelných osmi letech vydali konečně další řadové album 5. Zatímco Lou Rhodes si zachovává svou křehkou prezentaci a absolutně se koncentruje na zpěv, Andy využije krátkých technických potíží pro stagediving a baví se tím náramně. Přídavek čítající tři songy začíná s What Sound. Za mě vrchol letošní Pohody, kvůli kterému vynechávám s těžkým srdcem i Simian Mobile Disco, se kterými se Lamb kryjí. Uvidíme, čím nás nejvíce překvapí zítřek.0,00
čtenáři
hlasuj