LIVE: Enter Shikari, kytary a synťáky, co vás nenechají spát

Enter Shikari (support: Your Demise, Letlive)
14. 9. 2011
Roxy, Praha

Jejich úloha byla jasná
První předkapela vystoupila na podium kolem sedmé hodiny. Tedy v čase, kdy valná část mladého publika ještě postávala před Roxy a posilovala se něčím silnějším, aby tu dávku energie ustála. Pokud se někdo u flašky pozapomněl, nepřišel o nic zásadního. Přestože post-hardcoroví Letlive (US) byli příjemným „icebreakerem", zvukaři jim však nedali dostatečný prostor. A proč taky, jejich úloha byla jasná. Prolomit ledy a vyklidit pole.

Nulová bariéra mezi kapelou a pódiem
Následující Your Demision (UK) neměli svou pozici o nic jednodušší. Frontman Ed McRae se však rozhodl, že se klidně obrátí naruby, jen aby si lidé pod pódiem přišli na své. Již slušně zaplněné Roxy mu vyšlo vstříc a několik refrénů dokonce odzpívalo spolu s kapelou. Pár nadšenců si dokonce vyžádalo mikrofon, podělilo se krátce o své hudební nadání a zase se vzduchem vrátili mezi své. Ed se ale nenechal zahanbit. Svou výzvu k nulové bariéře mezi publikem a pódiem stvrdil skokem na ruce už pěkně rozběsněných fanoušků.

Hromy a blesky
Ačkoli mnozí již ždímali svá trika, hlavní chod a dezert v jednom je teprve čekal. Blížila se devátá hodina a narvané Roxy se chvělo očekáváním. Vše připomínalo pověstný klid před bouří. I vzduch tomu odpovídal. Dusno a nedýchatelno. Na první blesky se nemuselo dlouho čekat. Stroboskopy roztrhly tmu a hromy je následovaly. Enter Shikari si otevřeli koncert elektrizující úvodní pasáží skladby Destabilise.

Atmosféra byla úžasná a nic nebránilo tomu, aby nám Rou Reynolds promluvil do duše a vyzkoušel výdrž našich ušních bubínků. Ale ouha... mikrofon byl proti. Druhý byl hned po ruce, ale také zradil. Z backstage přispěchal na pomoc třetí mikrofon, ale v zápětí letěl, odkud přišel. Jen o poznání rychleji. Jaké hromy, blesky létaly z Reynoldsových úst raději nevědět. Záchranou se stal až mikrofon kytaristy Liama Clewlowa. Pokažené intro ale nemohlo nikomu koncert znechutit. Úvodní song byl dostatečně silný, aby unesl i takové technické potíže a nic podobného se až do závěrečného aplausu neopakovalo.

Samply a riffy
Pozornost hudební obce si Enter Shikari vysloužili díky nekonformnímu mixu trancu a poctivého kytarového hardcoru. Jestliže na debutu Take To The Skies (2007) samply spíše doplňovaly kytarové rify a výrazný hlasový doprovod, tak druhé album Common Dreads (2009) posunulo kapelu o mnoho dále k elektronickým experimentům. Předváděný výkon potvrdil, že vytyčeným směrem pokračují Enter Shikari i nadále a do svých aranží kromě trancu začlenili i dubstep. Kytarista Liama Clewlow, basák Chris Batten a bubeník Rob Rolfe nic však neubrali z vášně pro své nástroje. Fanoušky taková výbušná směs skutečně baví a připočteme-li k tomu všemu i razantně předávaný mírně angažovaný obsah písní, úspěch Enter Shikari je zaručen.

Podívejte se na fotoreport z akce.

Spartakiáda
Během večera zazněly všechny hity, které návštěvníci očekávali. Zařádit si mohli při Mothership, Sorry You're Not a Winner, No Sleep Tonight, Zzzonked, No Sssweat nebo Common Dreads. Nové singly Snakepit a Quelle Surprise pak jen všechny utvrdily, že i třetí album chystané na začátek příštího roku bude pořádná pecka. Kapela nenechala nikoho ani na vteřinu vydechnout a na pódiu to občas vypadalo jako na spartakiádě. „Cvičenci" sice neměli červené trenýrky, ale kozelce z pódia metali hodně odvážné.

You're not, getting any sleep tonight...
Koncert nabitý energií měl neuvěřitelný spád, a když se kapela začala loučit, ani se tomu nechtělo věřit. Stále hladové publikum si je hlasitě vyžádalo ještě dva přídavky v podobě Juggernauts a Ok, Time For B. To už byl ale vážně konec. Zpocený a příjemně unavený kotel se začal pomalu rozcházet. Leckomu ale v hlavě stále zněl text jednoho ze songů „You're not, getting any sleep tonight..." Museli se proto mobilizovat poslední síly k přesunu na afterparty v nedalekém Chapeau Rouge. Na tu slíbili přijít i Enter Shikari, jen co si dají sprchu. Na pódiu totiž ze sebe dostali skutečně všechno.

text Jiří Kaňa, foto Jiří Vacek