REPORT Z WIRELESS FESTIVALU V LONDÝNSKÉM HYDE PARKU

Wireless Festival, Hyde Park
Londýn, 24.-25. června 2005

text a foto: Vlasta Beránek

Souběžně s legendárním Glastonbury se v samém srdci Londýna konal další velký festival Wireless, jehož hvězdami byli New Order, Moby, Basement Jaxx, Death In Vegas, Roots Manuva, Keane, nebo Kasabian. V aktuálním REPORTU (7-8/05) si můžete přečíst recenzi koncertu New Order, zde vám nabízím pohled na celý víkendový program tohoto festivalu.

Zatímco renomované Glastonbury se díky vytrvalému lijáku ve stejný čas utápělo v záplavách, déšť skrápěl Hyde Park jen během pátečního večera a to stylově během koncertu manchesterských legend New Order. „Jsme z Manchesteru, tohle není žádný déšť, chceme víc,“ vykřikoval s potměšilým úsměvem na úvod koncertu zpěvák Bernard Sumner. Deště si ale nikdo nevšímal. Na pódiu totiž stála jedna z nejzásadnějších britských kapel od dob rozpadu Beatles. New Order se na posledních třech albech (Republic, Get Ready, Waiting For The Sirens´ Call) pouze přehrabují ve svých hudebních kořenech, jakoby si říkali, že už toho pro vývoj moderní hudby udělali v minulosti dost. Přesto zůstávají pro Brity nedotknutelnými ikonami. Takovými, že dnes můžou svým fanouškům s humorem nadávat do hnusných bastardů („Tohle je náš starý indie singl Bizarre Love Triangle, jestli se vám nelíbí, tak jste pěkní bastardi,“ provokoval Sumner) a publikum, ve kterém najdete jak silně podnapilé fotbalové fanoušky, tak i čtyřicetileté manažery v oblecích, jim nadšeně aplauduje. New Order jsou totiž jedním z přetrvávajících symbolů Británie, z časů, kdy ještě bývala skutečně Velká.



První den festivalu jakoby Londýňané zpočátku trochu ignorovali - přece jen byl pracovní den a tak například výtečné duo Dresden Dolls z Bostonu, které před několika měsíci vystoupilo také v pražském Abatonu, hrálo jen pro několik desítek lidí. Tisíce návštěvníků naopak tleskali brilantnímu koncertu Mobyho, dvacet minut před začátkem koncertu New Order se odkudsi vynořily tisíce lidí, které zcela zaplnily plochu před hlavním pódiem. Když po úvodní sérii novějších skladeb sáhli Sumner a spol. po svých letitých singlech, nebo dokonce repertoáru Joy Division, z nadšení publika až mrazilo. V publiku snad nebyl jediný Angličan, který by neznal tyto jejich písničky nazpaměť.

Druhý den festivalu se v Hyde Parku sešlo ještě více lidí, největším lákadlem tentokrát bylo vystoupení brixtonských Basement Jaxx. Ti se v Británii těší obrovské popularitě a při pohledu na jejich koncert je zřejmé proč. Zatímco do střední Evropy jezdí hvězdy elektronické hudby maximálně s několika mašinkami, v Anglii si takový přístup dovolit nemohou. Basement Jaxx se pro tuto příležitost rozrostli na desetičlenný ansámbl, který navíc v případě latinsko-americkou hudbou inspirovaných hitovek doplňoval patnáctičlenný sbor batucada a samba bubeníků a tanečnic s výtečnou zpěvačkou v čele, kterou si snad Jaxx objednali rekomandem z Ria. V tu chvíli si vzpomenete na cirkus, který místo sebe poslala na pražský koncert Groove Armada. Těžko si představit, čeho by londýnské publikum bylo schopné, kdyby se Simon Ratcliffe a Felix Buxton ze svého koncertu ulili a váleli se doma u televize. Oba dva na pódiu vyváděli jak o život - řezali do kytar, zpívali, samplovali a očividně se sami královsky bavili. Zatímco New Order svými skladbami zasáhnou duši, Jaxx předvádí neuvěřitelně propracovanou zábavnou, bezstarostnou show.



Velký aplaus ten den sklidil u nás nepříliš známý rapper Roots Manuva (jeho vokálu v minulosti využili např. Leftfield na svém potemnělém druhém albu Rhythm and Stealth). Jeho sólová alba britská kritika vynáší do nebes, na festivalu Wireless tento zpěvák předvedl, že je kromě toho také skvělým showmanem. Jeho alba stojí za doporučení těm, kdo hiphop považují za styl frustrovaných amerických násilníků s nízkou inteligencí. Rap a la Manuva je totiž především o výtečné muzice.



Slyšeli jste někdy Death In Vegas? V Česku prodal tento projekt Richarda Fearlesse maximálně pár desítek desek, větší pozornosti se jim dostalo snad jen v souvislosti s jednou nejmenovanou operátorskou tv reklamou, v Británii jsou to ale hvězdy, se kterými rádi spolupracují Primal Scream, Paul Weller, Hope Sandoval, nebo Oasis. Stan pro cca čtyři tisíce lidí kapacitně zájmu fanoušků vůbec nestačil a stovky lidí se tísnili za plotovými zábranami, jen aby zaslechli aspoň část koncertu. Death In Vegas přitom DIV v žádném případě nesázeli na hitovost, ale na drsnou kytarovou psychedelii a minimalistickou pódiovou show oproštěnou od jakýchkoliv vokálů. Lahůdka! V tu samou dobu djoval na další stagei Jon Carter, se kterým kdysi Richard Fearless začínal na slavných bigbeatových večírcích (bigbeatem zde nemáme na mysli produkci Olympicu!) pod názvem Sunday Social. Carter sázel na řádně nabasovaný breabeat a plný stan měl i on. Oproti němu za očekáváním zůstal set známého hudebního eklektika Gillese Petersona, jehož znají především příznivci acid jazzu (Peterson stál u zrodu stejnojmenného labelu, na němž vydávali například Brand New Heavies, Jamiroquai, Mother Earth, nebo Courtney Pine) a spřízněných stylů. Ve svém setu se snažil o co nejširší stylový záběr, ale v celku to působilo spíše zmateně a především překvapivě netanečně.



Mnohem lepší alternativou pro tyto hodiny byl koncert řízné indie kytarovky LCD Soundsystem. Jejich sympatický frontman James Murphy je osvěžujícím opakem přestylizovaných a lehce zaměnitelných pseudotbritpopových zpěváků-modýlků a la Brett Anderson se sterilním hudebním výrazem. Ti se, téměř jako kobylky přemnožené na afrických pláních,hemžili na pódiích menších stanů a především ve VIP prostorách. Logicky se nabízí srovnání s domácími festivaly - za dvoudenní vstupenku zde sice dáte v přepočtu dva a půl tisíce korun, ale vidíte za to desetkrát více hvězd než na jakémkoliv českém festu. Navíc se vám nestane, že místo celé kapely přijedou najatí náhradníci pro východoevropské turné.



Dostat se do Londýna je díky nízkonákladovým leteckým společnostem téměř za hubičku: objednáte-li si let s předstihem několika týdnů, i s poplatky se vejdete cca do dvou a půl tisíc korun. Pravda, zaháníte-li strach z létání alkoholem, na palubě letadla si jej musíte pořídit za britské ceny. Nemusíte se však bát, že poletíte starou zrezivělou dakotou z dob druhé světové, společnost EasyJet, která vyšla REPORTU kvůli této reportáži vstříc, například létá se zcela novými Airbusy 319.



Počítejte ovšem s relativně vysokými náklady na cestu z letiště do centra Londýna (cca 500 Kč). Festivalová organizace stoprocentně klape: u vchodu vás neobtěžuje agresivní, nebo vulgární ochranka, jak tomu často bývá na českých festivalech, ale ochotní lidé, kteří se vám omlouvají, že jsou povinni prohlédnout vám batoh. Chcete na festivalu fotit? „Není problém.“ Chcete si donést vlastní pití? „OK, přelijte si jej prosím do tohoto plastového kelímku, pane“ Vše je založeno na vzájemné slušnosti. Lidé bez diskuzí stojí ve frontách, nepředbíhají, slovo pardon a děkuji slyšíte rozhodně častěji než u nás „ty vole“. Propálíte někomu nechtěně cigaretou tričko? Omluvnou větu přeruší úsměv a slova: „Stane se, nevadí. Super koncert, že jo?“ Pod vlivem takové atmosféry vám ani nevadí, že za třetinku piva dáte stopadesát korun.



V neděli festivalová pódia spala. Tisíce lidí si v Hyde Parku užívají nezvykle teplého sluníčka, občas se někdo zvedne a zvedne si náladu diskuzí s některým z amatérských politiků na slavném Speaker´s Corner. Během pár minut se dozvíte, že jste dětmi Satana, obětí spiknutí CIA, že byste se měli zasadit o větší moc Izraele na Blízkém východě, nebo o jeho okamžité zrušení. Záleží ke komu z řečníků se postavíte. Postarší černoch pokrytý jamajskými symboly protestuje mlčením. Mlčení je i jeho odpovědí na všechny otázky. Samozřejmě, trochu divadlo, ale napadne vás: koexistence.



Na nedaleké Edgware Road se přenesete o několik tisíc kilometrů dále: můžete zapadnout do některé z četných, na zdejší poměry levných libanonských restaurací s výtečnou kuchyní. Gyros z pražské Národní byste v tu chvíli nehodili ani svému psovi. Příchod ženy ale způsobí u zdejších kuřáků šíšy překvapené pohledy. Restaurace nejsou místem, kde by jejich ženy měly trávit svůj čas. Číšníka překvapíte objednávkou piva. Nejzápadnějším sortimentem v tomto podniku je Coca Cola vyrobená v Saudské Arábii. Středoevropan oproti tomu nadzvihne překvapením obočí při pohledu na sortiment iráckých a palestinských vlajek a pozlacených odznáčků se Saddámem za výlohou přilehlé arabské trafiky. V sousedním bistru vám usměvavý Ind prodá plechovku zteplalého anglického lageru. Koexistence?

Na stanici metra Edgware Rd. vám usměvavý černoch vtiskne do ruky výtisk zdejších ranních novin zdarma, než dojedete na Liverpool St., odkud vyjíždí rychlovlaky na letiště ve Stanstedu, přečtete si obdivnou recenzi na film Český sen: „nejlepší středoevropský dokument o supermarketech,“ tvrdí recenzent. Jakoby bych jich tady snad vznikaly stovky... Liverpool St. je zase coby výchozí bod pro příjezd do Londýna z jednoho z nejdůležitějších letišť lehce zmateným mumrajem lidí mnoha národností. Koexistence. Nenapadne vás, že za několik dní budou na těchto místech nic netušící lidé roztrháni výbušninou na kusy.

www.wirelessfestival.co.uk

Tato reportáž vznikla ve spolupráci REPORTU se společnostmi EasyJet a Warner Music. Zvláštní poděkování patří především Marku Chráskovi, Michalu Mákovi, Martě Nunvářové a Tereze Navarové.



EasyJet - jedna z nejznámějších nízkonákladových leteckých společností. Z Prahy se s ní dostanete do pěti destinací (Londýn, Newcastle, Nottingham, Bristol a Dortmund), v Evropě přistávají jejich oranžovo-bílá letadla na 63 letištích. Ceny letenek (bez letištních tax) začínají na 300 Kč. Kromě samotného letu vám tato společnost zajistí zprostředkování ubytování, pronájem auta na letišti, cestovní pojištění nebo návazný let.
Více informací a rezervace letu na www.easyjet.com.