LIVE: Foo Fighters se vrací do Prahy. Jací byli v roce 1995?

FOO FIGHTERS
Sky Club Brumlovka
22.10.1995

Konečná metra C, Holešovice, 18.30. V různorodé mase cestujících lze vypozorovat dvě zcela oddělené skupinky. Ta první, oděna převážně v modro-černých stejnokrojích, zvolna vystupuje a směřuje k Výstavišti. Druhá, pro níž je charakteristickým znakem mikina s portrétem Kurta Cobaina, svou pouť teprve začíná a míří na Brumlovku. Poslední album Ironů krutě zklamalo, pročež nechávám vzpomínky spát a bez výčitek vyrážím do žhavé současnosti. Vzhůru do batožinárny! Sky Club Brumlovka, 19.00. Proč si Foo Fighters vybrali tento malý, mezi příznivci bigbítu takřka neznámý sál, toť otázka. Vzhledem k tomu, jak byla celá akce v médiích prezentována, se dalo očekávat, že koncert se změní v pietní akt za Nirvanu a bude našlapáno až po střechu. Pak by nebohý Sky Club kapacitně zcela nedostačoval. Jenže on dostačoval, o našlapání ani nemluvě – údajně 1.400 diváků není zas tak závratné číslo. Ne že by se u vchodu netvořil dav (nebo aspoň menší davík), příčinu ovšem hledejte spíš v mimořádně důkladné práci ochranky, kterou od skupinky skinheadů odlišíte toliko podle uniformy. Kdo vstoupil, mohl si zakoupit oficiální T-shirt Foo Fighters za lidovou cenu 30 DM (vzhůru do Evropy!) a posléze se střetl s frontou u nálevního pultu, která by odradila i toho největšího notorika. Ano, takhle se rodí ta správná koncertní atmosféra.

S úderem osmé nastoupila na plac předkapela, američtí That Dog, a zrak mužské části publika ihned upoutala trojice dívčích postav. Ale pozor, tyhle holky nejsou žádná ořezávátka, razantních kytarových stěn se rozhodně nebojí. Jak prokázal hned úvodní kousek, počet změn tempa v jedné skladbě také nemají nijak omezen. Přimyslete si k tomu violu /to jsou velký housle, konečně doceňuji hodiny pana učitele Ševčíka) a dostanete z toho jakýsi punk-folk-blablabla čertvíco. Publikum je spokojeno, zvlášť když v závěru čtyřicetiminutového setu přichází řada na čistokrevné americké country. Snad by byl i přídavek, ale časová harmonogram je neúprosný. Fronta u výčepu opět roste.

Od Foo Fighters jsem čekal mnohé, ale přece se jim podařilo překvapit. Hned na úvod zvolili jakousi novou pecku a jasně tak dali najevo, že pouze z aktuálního bezejmenného alba se hrát nebude. Ovšem i věci na albu obsažené dostaly poněkud odlišný kabátek. Druhá skladba v pořadí, hitovka This Is A Call, zní až neuvěřitelně tvrdě a začíná být jisté, že tohle vystoupení si nezaslouží jiné označení než „energicky výživné“. Nirvana? Na tu zapomeňte. A pokud jde o Beatles, kteří byli v souvislosti s Foo Fighters několikrát zmiňováni, tak ti jsou až úplně mimo mísu. Soundu kapely dominují obludně vytažené bicí Willima Goldsmitha a velmi, ale opravdu velmi dunivá basa Nata Mendela. Díky jejich poctivé práci a dusotu diváků, kteří své nadšení dávají řádně najevo, podlaha vibruje s amplitudou řádově několik centimetrů.

Pat Smear se jen usmívá, jediný Foo Fighterovský vlasatec Dave Grohl pohazuje hlavou a oba pak za pomoci svých kytar dokonávají dílo zkázy. Nářez! Tady není místo pro žádné vyhrávky, neřkuli kytarová sóla. Ani veselé pobíhání se nekoná. A přece jim to všichni žerou.

Co že to ti Foo Fighters vlastně přehráli? V podstatě celou desku plus nějakou novinku, jmenovitě Wattershed, For All The Cows (při které se diváctvo pokoušelo tleskat, leč bylo poněkud mimo) Wennie Bennie, Big Me, I´ll Stick Around, Oh, George ... ale kdeže, vždyť o nějaké „skladby“ tu ani nešlo. Zastavme se alespoň u Exhaused, při které Grohl nejprve zakryl mikrofony (ony hadry se potom ukázaly být tričky přilétnuvšími z publika) a ve vášnivém objetí se Smearem pak vyluzoval na kytaru ty nejroztodivnější zvuky. A zmiňme se ještě alespoň o extrémně pomalé, „doommetalové“ verzi Floaty, jenž přišla v přídavku a odstartovala první výraznější zklidnění jinak vyčerpávajícího koncertu. Pravda, můj zážitek byl jen poloviční, jelikož při takovém vystoupení je podstatně lepší běsnit v kotli, než si kdesi vzadu čmárat s kolegou Diestlerem poznámky do notesu, ovšem stačilo bohatě.

Konečná trasa metra C, nádraží Holešovice, 22.45. Setkání dvou hudebních táborů je díky přítomnosti strážců zákona laděno víc do tmavomodra. A všichni se tváří docela spokojeně.

text: Jan Ernest, foto: archiv