LIVE: Jací byli Coldplay před čtyřmi lety v Praze

COLDPLAY
O2 ARENA, PRAHA
22. 9. 2008 

Stadiónový rock neumírá, jen se transformuje. A jeho současným vrcholem je londýnská čtyřka Coldplay. Jejich první pražský koncert naplnil všechna očekávání. Nešetřilo se hity, vlídností k publiku, byly cajdáčky, byly „dárešky", a „světlíška" taky svítila.

RECENZE: Coldplay se v dokumentu A Head Full Of Dreams odhalili, pobavili i zazpívali

Turné k desce Viva La Vida And Death All His Friends představuje Coldplay v zatím nejpůsobivější podobě, jak ukázal už londýnský gig recenzovaný v letním dvojčísle tohoto časopisu. Kapela nahrála svou nejlepší desku, je vyhraná, ale ještě ne unavená, a má pár sentimentálních hitů, jimiž doplní emotivní spektrum o trochu té nostalgie – taková Yellow, při té se skoro plakalo. A jak ukázal cajdáček Fix You, mají Coldplay ještě něco navíc, co jim dodává na roztomilosti: pochybnosti o sobě a určitou stydlivost. Kapela na první pokus Fix You pokazila – tak ji zařadila ještě znovu na samý konec jako omluvu, se změněným textem, kde bylo přidáno „když jsi poprvé v Praze, zkurvíš písničku". A to Praha uměla ocenit.

Coldplay byli, co se týče líbivosti a vstřícnosti, rozdavační hned od počátku. Po protahovaném intru Life In Technicolor vysypali hitový hattrick Violet Hill, Clocks a In My Place, a s trochou naučených českých slovíček měli publikum v hrsti až do samého závěru. Užít si koncert v O2 Areně je přitom svého druhu umění, protože dostat se dovnitř je zážitek srovnatelný na čekáním na letišti Heathrow ve špičce: autorka přišla na místo v 19.20, dovnitř prosákla po osmé, a to ještě vychytala vchod s menším davem, než byl ten u hlavního. To už hrál předskokan Albert Hammond Jr., jinak člen Strokes – nebylo to špatné, ale taková síla jako Coldplay ani náhodou.

Coldplay mají hity a mají show. Koncept naznačený na londýnském vystoupení dopilovali k dokonalosti, takže kromě balonů s projekcemi a odehrání části koncertů na malém molu efekt dokonali nasypáním tisíce motýlků do davu - a komu to pořád bylo málo, toho odzbrojilo, když skupina „náhle" odběhla na jeden z ochozů a odehrála The Scientist a Death Will Never Conquer mezi lidmi – ti vybili baterie nejednoho mobilu, když si Coldplay o překot fotili, a jejich tváře prozrazovaly čiré blaho.

Vše fungovalo, a to, co nefungovalo, uměla kapela obrátit v plus: tah s „opravenou" Fix You byl tak povedený, až Coldplay podezřívám, že to snad zvrtali schválně (pravda, setlisty nedávných koncertů žádné opravné položky nezahrnují, takže to zřejmě bylo spontánní:).

Zmínku si zaslouží i to, že přes jasné sexy frontmanství Chrise Martina působí Coldplay jako kompaktní celek, k čemuž přispívá fakt, že všichni čtyři mají mikrofony a nebojí se je použít. A kytarová hra Jonnyho Bucklanda je sympatickým vyústěním toho, co před lety načali The Edge a Ride: vyznačuje se správně namíchaným poměrem důvěrné známosti, líbivé břinkavosti a živosti.

Jistěže stadiónový rock znamená i přeslazené lajdáčky, a mávání rozsvícenými mobily při Yellow mě nutilo vzpomenout na záznamy koncertů Scorpions a na jejich fans svítící si zapalovači. Ale cukrkandl zde patří k věci – „arena rock" není o experimentech, ale o potěšení masy. A pokud masy milují Coldplay, kteří jsou ještě pořád velice dobří, není to s vkusem davu vůbec zlé.

text: Jana Kománková,  foto: Tomáš Martinek

Témata: Coldplay, Praha