LIVE: Ben Frost odehrál smrtící koncert

BEN FROST
MeetFactory, Praha
22. 10. 2012

Po deváté vstoupil na pódium za doprovodu dvou bubeníků. Pod Benovou taktovkou začali společně vyprávět příběh. Přišla abstrakce, surrealismus i tvrdá realita. Legendy nelhaly, tohle se musí zkrátka zažít naživo. Cítit to. Vystoupení vyvolávalo pocity zcela jedinečné a subjektivní, ale zkuste si ho představit třeba nějak takto.

Vše začíná vesmírem. V cizí galaxii. A již v úvodu se vše začalo pomalu a nenápadně hroutit. Celá dosavadní existence. Zvuková zeď se čím dál tím více přibližovala, aniž by naplno vyvstaly tvrdé údery později odhalující svou neskutečnou sílu. Ale blížící se hrozba nebyla natolik silná, aby udolala lidskou bytost. Naopak vyvolala příjemný pocit. Něčeho zvláštního. I přesto, že po celém těle mi naskočila husí kůže.

Po patnácti minutách stačilo trio rozechvět svou melodií neviditelné okenní tabulky, jež ale odolaly a neroztříštily se. Poté přijel vlak mířící do stanice Touha, kde se přestupovalo na výlet motorovým člunem, za doprovodu velryb a mohutného příboje. Někdo náhle pustí Europe. Ta kapela s nezaměnitelnými klávesami z Final Countdown teď ale hraje doom metal. Navíc s dvěma bubeníky. Zní to zajímavě, ale raději půjdu dál, ta deska se nějak sekla. Srdce bije na poplach. Dávám se na útěk. Náhle zakopávám, padám na zem a ztrácím vědomí. Flashback. A bum! Takhle nějak končí (a možná i znova začíná) vesmír. Země se rozpíná, světlo se dere na povrch, množství energie už nelze udržet. Exploze. Extáze. Nekonečná techno party. Byl to jen halucinogenní stav, teď už je mi lépe. Po party zbyl příjemný pocit, s jednou holkou. Nyní ji musím doprovodit domů. Začíná pršet a ona je zničehonic nepříjemná. Vše se končí nesmírem.

To by ale nesměl přijít znovu. Přitom na to ale všichni čekali, teď jsme v tom byli všichni. Teď už to nebylo jenom jako, teď to bylo skutečné. On mě zabil. Pomalu a chladnokrevně. Smrtící rána. A když si člověk myslí, že je po všem, přijde probuzení. V nemocnici, na kapačkách. Bolí to více než kdy jindy. Každý úder je jistější a jistější. Už není úniku, konec se blíží. Je tu. A mě bude špatně.

Těžko říct, jestli se na to tělo už dopředu připravilo, zda to bylo jistou mírou sugesce. Nicméně, toto vystoupení lze označit za intenzivní a působivé. Byly představeny nové písně a nakonec byli ukojeni i vlci lačnící po klasice. Všichni ale odešli poznamenáni. Poznamenáni ne zvukem, nýbrž příběhem.



text: Ondřej Bambas