LIVE: Příjemní Keane vyhráli boj s nepříjemnou Lucernou

KEANE
Lucerna, Praha
2. 10. 2012

Jak zpívají sami Keane: "Everybody's changing." Jenže Lucerna is definitely not changing a poměry jsou tam stejné. Náš zákazník - náš pán je úsloví, které v tomto místě určitě neplatí. Je sice hezké, když vám kytarista předkapely Zulu Winter po koncertě při krátkém dialogu řekne, že to bylo awesome, že v takovém krásném paláci jeho kapela ještě nehrála. Jo, chlapče, krásnej palác. Kdybys věděl kolik tu stojí pivo, že se dá koupit všehovšudy na jednom místě a jak je ve finále odporný a jak to tady funguje se záchody, tak bys tohle neřikal. Nicméně pivo není to, proč chodíme na koncerty. Alespoň u těchhle pánů ne, tak co... To ale nic nemění na nulovém komfortu uvnitř velkého sálu Lucerny při pořádání koncertů. Navíc, o jakkoliv nádherný sál jde, pokud si člověk vyloženě nenajde místo na parketu, nelze si užít dobrý zvuk. Slyšíte odrazy snad odevšud, vznikne koule a v ní nic. O balkóně ani nemluvě. A o balkóně ve třetím patře už vůbec ne. Nutno však říct, že přímo před zvukařským pultem měli Keane zvuk krásný. Ne tak Zulu Winter, ale to už je zpravidla úděl předkapely.


























U Zulu Winter ještě zůstaňme. Z těchhle kluků chvíli cítili Kasabian, chvíli U2 a pak zas něco jiného, což ale nijak nevadilo; Muse přece taky milujeme. Veskrze příjemné kytarové songy s chytlavými refrény a na pódiu pět mladých usměvavých hipsterů, kteří jsou evidentně vážně nadšení, když jim zatleskáte. Najděte si je! Doporučuje deset hipsterů z devíti.

Po nezvykle krátkém changeoveru na pódium naběhli bez většího zdržování Keane. Pán za zvukovým pultem šteloval a šteloval a už během první písně to čtveřici začalo docela hezky hrát. Tedy jen v některých místech na place, ale o tom už řeč byla. Jejich set těžko segmentovat a hodnotit po jednotlivých kusech. Tvorba Keane nevykazuje žádné známky výletů jinam, než do příjemného kytarového britpopu v moderním hávu. S klavírem místo kytar, samozřejmě. Hodinu a půl trvající set mohl být o dva tři songy kratší - přece jen je to pořád trochu stejná písnička. To nakonec nevadí, dokud je to příjemné - a tihle Britové příjemní jsou. Tedy kromě momentů, kdy se Tom Chaplin pohybuje na hranici svých pěveckých možností, začne svůj zpěv hodně tlačit a mečet ještě o něco víc než normálně. Na stupnici nudy (od nuly do jedné) tak Keane dostávají slušných 0,2 NJP (jednotka NJP měřící úroveň nudy znamená Nuda Jak Prodigy na RfP).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z celého setu vystupovaly dva skvělé momenty - těmi byly, ne zcela překvapivě, Perfect Symmetry a Somewhere Only We Know, jejíž refrény Tom Chaplin nechal částečně odzpívat poměrně slušně zaplněnou Lucernu. Věřím, že když zpěvák chválil české publikum, myslel to upřímně. Obecenstvo, které včera dorazilo do Lucerny, se opravdu ukázalo být velmi vděčným. Ovšem, když chválil české publikum, trochu se přepočítal. Zcela bez nadsázky - v místě, kde jsem celý koncert stál, bych česky mluvící spoluobčany kolem sebe spočítal na prstech jedné ruky. Nemá smysl žehrat na Čechy, ale není uplně nejlepší vizitka, že na ty z lepších pražských koncertů chodí z valné většiny cizinci. Nicméně tito cizinci ve směsi s těmi češtinou hovořícími vytvořili energické publikum, které si rádo zazpívalo a rádo zatleskalo povednému koncertu. Pokud se ještě někdy vrátí, zkuste to nepropásnout. Stojí to za to.

text: Martyn Starý, foto: PetrKlapper.com